Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Gabrielovou, advokátkou, sídlem Riegrova 229/1, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 3 Tdo 1032/2023-600, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2023 č. j. 5 To 150/2022-546 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. února 2022 č. j. 29 T 42/2020-467, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele znovu uznal vinným dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil pod bodem 1 tím, že v průběhu přípravného řízení v trestní věci vedené proti obviněnému T. A. M. (dále jen "obviněný"), ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka při výslechu před policejním orgánem vědomě nepravdivé údaje ohledně fyzického útoku obviněného na J. H. a A. S. v baru v J. se záměrem umožnit obviněnému, aby unikl trestnímu stíhání. Pod bodem 2 byl stěžovatel uznán vinným za totéž jednání při výslechu u hlavního líčení před okresním soudem. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60. denních sazeb, s výší denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel v dovolání zopakoval námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, s nimiž se vypořádal ve svém rozhodnutí již krajský soud. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu o nedostatečnosti obhajobou předloženého znaleckého posudku a současně konstatoval, že návrh stěžovatele na doplnění dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku o jeho duševním stavu nebyl opomenut, nýbrž byl shledán nadbytečným, kdy jeho provedení by nemohlo jakkoli změnit skutkový stav věci. Námitkám stěžovatele týkajícím se údajné absence jeho úmyslu nepřisvědčil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení proti rozsudku krajského soudu, namítá, že rozhodující soudy neprovedly ve věci dostatečné dokazování, a proto nemohly objektivně posoudit, v čem byla jeho výpověď jako svědka nepravdivá. Zdůrazňuje, že u něj nebyl splněn předpoklad úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tvrdí, že vypovídal o tom, co subjektivně vnímal, a že závěr o nepravdivosti jeho výpovědi nemá podklad v provedených důkazech. Dále napadá závěry soudů o jeho duševního stavu s tím, že soudy neuvedly, z čeho vycházely při závěru o absenci jakýchkoli nedostatků jeho duševní stránky, které by jej opravňovaly k chybnému vnímání prožitých událostí. Zdůrazňuje, že ačkoli je policistou, je jen člověk, a nesledoval-li v souvislosti s minulostí detailně vedení útoku nebo jej jeho mysl částečně záměrně zastřela, v důsledku čehož nebyl schopen interpretovat prožitou událost tak, jak by si to orgány činné v trestním řízení přály, nemůže taková skutečnost vést k jeho odsouzení za úmyslný trestný čin. Namísto potyčky samé sledoval spíše další přítomné osoby v baru, neboť se obával, že se do potyčky zapojí. Poukazuje na kamerové záznamy, kdy v čase 05:22:02 je patrné, že se díval na druhou stranu a nemohl tedy vidět tu část potyčky, kdy obviněný napadal kopy poškozeného S. Dále vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým byl soudy vyhodnocen jím předložený znalecký posudek z oboru psychologie o jeho duševním stavu znalce PhDr. Karla Netíka, CSc. Závěry znaleckého posudku jsou podle jeho mínění správné, úplné a vycházejí z podkladů, které znalec považoval za dostatečné. Při pochybnostech o správnosti posudku měl soud ustanovit znalce nového, což neučinil. Má za to, že existence úmyslu byla v jeho případě vyvrácena, což zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
6. V řízení byl podle stěžovatele rovněž porušen princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Poukazuje na to, že si byl vědom toho, že je prostor snímán kamerami a celý incident byl na kamerovém záznamu zachycen, ale že situace v reálném čase doprovázená křikem, urážkami, špatnou češtinou a vřavou obecně je diametrálně rozdílná. Opakovaně uvádí, že sledoval jiné osoby, míhal pohledem ze strany na stranu. Neměl jakýkoli důvod dopouštět se trestného činu křivé výpovědi.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Vedle výslechů stěžovatele i obviněného měly k dispozici též úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně R. K. (obsluhy baru), řadu listinných důkazů vztahujících se ke služební činnosti stěžovatele coby policisty a zejména obsah kamerových záznamů z předmětného baru, které zachytily průběh incidentu a na základě kterých dospěly k závěru, že stěžovatel byl vždy osobně přítomen u toho a přímo z bezprostřední blízkosti sledoval, jak byli J. H. a A. S. opakovaně fyzicky napadáni obviněným, a to údery pěstí do obličeje a v případě A. S., po jeho pádu na zem, i kopy vedenými do oblasti hlavy. Rovněž ze záznamů vyplynulo, že stěžovatel coby policista situaci v baru bez zásahu či reakce sledoval bez známek nervozity či strachu, po incidentu v 05:22 hodin zvedl převrženou židli, sklonil se k na zemi ležícímu A. S., kterého převrátil na bok a dál v klidu postával u baru. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele o jím tvrzených psychických obtíží, které měly zapříčinit chybné vnímání prožívaných událostí. Poukázaly na jeho zařazení do řad členů policejního sboru a stěžejní požadavky na výkon takového povolání, na pravidelné lékařské prohlídky, které policisté musí podstupovat a skutečnost, že stěžovatel byl prokazatelně fyzicky zdráv, nebyl ovlivněn léky, alkoholem či omamnými látkami. Ve světle uvedeného a s přihlédnutím ke kamerovým záznamům z několika úhlů, na nichž je zachycen i stěžovatel, resp. jeho pohyb, jednání a reakce, pak neakceptovaly jeho obhajobu, že jeho vnímání celé situace bylo ovlivněno tím, že v minulosti byl jako policista vystaven život ohrožujícímu nebezpečí při zásahu vzbouřených cizinců v zařízení ve Velkých Přílepech, což v něm vyvolalo obavy, resp. že se proto snažil celý incident vytěsnit.
12. Ústavní soud shledal, že na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že mylná interpretace skutkového děje nebyla ze strany stěžovatele dána objektivními okolnostmi a že jeho jednání bylo vědomé.
13. Jde-li o obhajobou předložený znalecký posudek PhDr. Karla Netíka, CSc., krajský soud řádně vysvětlil, že po formální ani obsahové stránce nesplňuje požadavky obecně na tento důkaz kladené a že jeho nedostatky se nepodařilo odstranit ani výslechem jmenovaného znalce. Závěry znaleckého posudku shledal neobjektivními, hypotetickými a značně rozpornými s tím, že byl vypracován na základě nedostatečných podkladů a že byl jednostranně zaměřený. Znalec neměl k dispozici celý spisový materiál, tedy ani kamerové záznamy či zdravotní dokumentaci stěžovatele, a vycházel v podstatě výhradně z premisy, že stěžovatel si incident nevybavuje, že jej vytěsnil a že pravděpodobně u něho došlo k nahrazení vytěsněných vzpomínek konfabulacemi. Takový závěr však znalec podle krajského soudu nepodložil žádnými relevantními skutečnostmi, navíc na jiném místě uvedl, že sklon ke konfabulacím u stěžovatele nezjistil. Krajský soud neměl o skutečnostech, k nimž se znalecký posudek vyjadřoval, žádné pochybnosti, resp. dosavadní provedené dokazování shledal pro svůj závěr o psychickém stavu stěžovatele v době incidentu dostačujícím, přičemž nevyvstaly jakékoli pochybnosti, které by bylo třeba odstranit prostřednictvím odborného vyjádření či dalšího znaleckého posudku. Návrh stěžovatele na vypracování dalšího psychologického znaleckého posudku tak shledal nadbytečným (bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku).
14. V postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že založil závěr o úmyslu stěžovatele na vlastním hodnocení všech v řízení provedených důkazů a že se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. K tvrzení stěžovatele, že podle kamerových záznamů potyčku v baru přímo nesledoval a že se v čase 05:22:02 díval směrem na druhou stranu, Nejvyšší soud správně konstatoval, že daný velmi rychlý a krátký okamžik by sice bylo možno vyhodnotit tak, že stěžovatel nemusel přímo vidět samotné jedno kopnutí, neboť na pár sekund otočil hlavu směrem od potyčky, nicméně že mu bez jakýchkoliv pochybností muselo být jasné, že došlo k dalšímu útoku na ležícího poškozeného S., neboť šlo toliko o jeho rychlé otočení hlavy směrem od potyčky, přičemž ihned poté se prokazatelně díval na obviněného, jak v následujícím okamžiku překračuje ležícího poškozeného, který se po kopu drží za hlavu. Stejně tak je zjevné, že stěžovatel byl celému incidentu přítomen, a i při připuštění toho, že na stěžejní okamžik otočil hlavu a neviděl ono jedno kopnutí do poškozeného S., nepochybně musel vnímat, že oba poškození byli obviněným opakovaně napadáni, ať už stojící či ležící.
16. Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecných soudů nižších stupňů, že nebylo možno přijmout verzi stěžovatele, podle které u něj nebyl splněn předpoklad úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Stěžovatel coby policista řádně poučený policejním orgánem a následně soudem jako svědek označil obviněného za oběť a poškozené za útočníky, přičemž prokazatelně jednal s vědomím, že svým nepravdivým tvrzením o okolnostech majících pro rozhodnutí soudu podstatný význam ohrožuje zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu, a takové ohrožení chtěl způsobit. Je tak zřejmé, že šlo o jeho úmyslné jednání, a to o úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť byla v jeho jednání shledána jak složka vědění intelektuální (vědění, rozumová, vědomostní), tak složka volní.
17. K námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
19. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (viz např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu