Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Jaroslavy Kratochvílové, 2) Jana Větříčka, 3) Drahoslava Kučery, 4) Hany Kučerové, 5) Michala Kutěje, 6) Martiny Kutějové, 7) Václava Novotného, 8) Věry Novotné, 9) Petra Machka, 10) Anny Papežové, 11) Milana Řikovského, všech právně zastoupených Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem se sídlem Pekařská 44/84, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3903/2023-505, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2023 č. j. 13 Co 295/2022-411, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. června 2022 č. j. 33 C 241/2021-323, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny a práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Podstata projednávané věci spočívá zjednodušeně řečeno v nároku stěžovatelů na vydržení nemovitosti. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelé žalovali družstvo Cíl v řízení vedeném u Okresního soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 241/2021, o určení vlastnictví k nemovitosti. Nemovitostí je pozemek ve vlastnictví družstva, který obklopuje pozemek ve vlastnictví stěžovatelů. Z dokazování provedeného před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatelé pozemek od počátku 90.
let užívali, např. si na pozemku vybudovali garáže a finančně se podíleli na jeho správě. Současně stěžovatelé několik let jednali s žalovaným družstvem o úplatném převodu vlastnického práva k pozemku. Družstvo Cíl však pozemek prodalo třetí osobě, která je nyní zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Stěžovatelé se domnívají, že po uplynutí více než dvaceti let, kdy pozemek užívali, vlastnické právo vydrželi, a proto zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.
3. Okresní soud Brno-venkov žalobu napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 33 C 241/2021-323 v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud shledal, že nebyly naplněny podmínky vydržení, protože stěžovatelé nebyli v postavení poctivých držitelů. Stěžovatelé rovněž nedoložili právní titul, z něhož by mohli odvozovat své vlastnické právo k pozemku. Naopak po celou dobu užívání pozemku si byli (museli být) vědomi, že vlastníky nejsou. Během řízení soud odmítl provést z důvodu koncentrace řízení část důkazů, které stěžovatelé navrhli, jelikož je předložili až po skončení prvního jednání ve věci samé.
Stěžovatelé se proti rozsudku bránili odvoláním, ve kterém mj. namítali právě nezákonný postup okresního soudu spočívající v neprovedení některých důkazů. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 13 Co 295/2022-411 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Vypořádal se s námitkou stěžovatelů, že řízení v I. stupni bylo stiženo vadou, když soud neprovedl část navrhovaných důkazů. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně postupoval podle § 118a a § 118b o.
s. ř., a řízení proto vadou stiženo není. Nad rámec soud dodal, že by tyto důkazy neměly vliv na výsledek řízení ani v případě, že by je soud I. stupně provedl. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 22 Cdo 3903/2023-505, odmítl dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s jeho rozhodovací praxí a v celém rozsahu potvrdil závěry krajského soudu.
4. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejich ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví, nedotknutelnost obydlí a práva na řádný proces. Namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily právní vztah stěžovatelů k pozemku. Podle názoru stěžovatelů soudy aplikovaly zákon příliš formalisticky. Mylně došly k závěru, že se jednalo o pouhou detenci namísto držby jako vlastník, která by vedla k vydržení nemovitosti. Stěžovatelé svá tvrzení podporují odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývá složkami držby. Obecné soudy se od této ustálené praxe Nejvyššího soudu dle stěžovatelů odchýlily.
5. Ústavní stížnost podali včas oprávnění stěžovatelé, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opětovně rozporují skutkové i právní závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, a předkládají stejnou argumentaci jako v předchozím řízení. Argumentace stěžovatelů se opírá zejména o normy podústavního práva. Konkrétně se stěžovatelé domnívají, že jejich faktické užívání a podílení se na správě pozemku by mělo být chráněno stejně jako vlastnictví. Dále stěžovatelé namítají nezákonný postup okresního soudu, který odmítl provést část předložených důkazů. Na ústavněprávní úrovni stěžovatelé namítají zásah do svých práv tím, že soudy postupovaly při výkladu zákonných ustanovení proti jejich smyslu a účelu a s přepjatým formalismem.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy ve svém rozhodování vybočily z ústavně stanovených mantinelů a aplikací či interpretací ustanovení podústavního práva zasáhly do ústavně garantovaných práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III.
ÚS 173/02 ). Jedním z takových případů je interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98 ). O takový případ se však v této věci nejedná. Jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy se dostatečně zabývaly otázkou, zda stěžovatelé dotčenou nemovitost vydrželi, či nikoliv. Pro závěr, že stěžovatelé nemohli pozemek vydržet proto, že nebyli v dobré víře, provedly dostatečné množství důkazů. Dospěly proto k závěru, že nebyly naplněny podmínky poctivé držby v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V řízení před obecnými soudy stěžovatelé rovněž neprokázali právní titul, od kterého by odvozovali, že jsou vlastníky pozemku. Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů vady, které by zasahovaly do ústavně chráněných práv stěžovatelů. S procesní námitkou stěžovatelů týkající se neprovedení části důkazů se již dostatečně vypořádaly krajský soud (srov. body 14 a 15 napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud (srov. bod 29 napadeného usnesení). Své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
Pro posouzení věci je současně zásadní, že dodatečně navržené důkazy by nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Ani v tomto případě proto Ústavní soud neshledal důvod pro zásah do napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu