USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. K.,
b) J. V., c) D. K., d) H. K., e) M. K., f) M. K., g) V. N., h) V. N., i) P.
M., j) A. P. a k) M. Ř., všech zastoupených Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem se
sídlem v Opavě, nám. Republiky 679/5, proti žalovanému: C., stavební bytové
družstvo v XY, zastoupený JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v
Bratčicích 137, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod
sp. zn. 33 C 241/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. 6. 2023, č. j. 13 Co 295/2022-411, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobců na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 6. 2023, č. j. 13 Co 295/2022-411, se zamítá.
III. Každý ze žalobců a), b), i), j) a k) je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení 515 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Petra Schlesingera.
IV. Žalobci c) a d) jsou povinni zaplatit společně na nerozdílně
žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 515 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Schlesingera.
V. Žalobci e) a f) jsou povinni zaplatit společně na nerozdílně
žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 515 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Schlesingera.
VI. Žalobci g) a h) jsou povinni zaplatit společně na nerozdílně
žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 515 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Schlesingera.
1. Žalobci se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku
p. č. XY v katastrálním území XY, a to žalobci a), b), i), j) a k)
spoluvlastnického podílu o velikosti 1/8 a žalobci c) a d) spoluvlastnického
podílu ve společném jmění manželů o velikosti 1/8, stejně jako žalobci e) a f)
a žalobci g) a h).
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 27. 6.2022, č. j. 33 C 241/2021-323, ve znění opravného usnesení ze dne
24. 11. 2022, č. j. 33 C 241/2021-358, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 13 Co 295/2022-411, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) změnil
nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III – XIII rozsudku
odvolacího soudu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“)
včasné dovolání, a to proti všem jeho výrokům.
5. Odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe při řešení právních otázek, neboť špatně aplikoval hmotné i procesní
právo.
6. Žalobci mají za to, že k předmětnému pozemku nabyli vlastnické právo
mimořádným vydržením, neboť o něj pečovali jako o vlastní už od kolaudace
přilehlé stavby v roce 1984, ve které byly žalobcům nebo jejich právním
předchůdcům pronajímány družstevní byty. Na pozemku je přístupová cesta a
nádvoří, kalová jímka s příslušenstvím, domek pro popelnice, studna a sítě,
které byly s domem vždy užívány a na kterých jsou byty zcela provozně závislé.
Po převodu družstevních bytů do osobního vlastnictví žalobci požadovali i
převod příslušných podílů na přilehlém pozemku. To žalovaný, který pozemek v
roce 1997 koupí nabyl, původně řešil rozparcelováním, v roce 2020 však převod
odmítl a dal jej „do veřejné soutěže“, a to i přesto, že žalobci uhradili celou
kupní cenu a hradili veškeré daňové povinnosti spojené s přilehlým pozemkem a
jeho nabytím. Přilehlý pozemek tvoří dle názoru žalobců „společné části domu“
dle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a žalovaný měl tak dle § 23 zákona o
vlastnictví bytů povinnost převést i příslušné části přilehlého pozemku.
Přestože se žalobci po celou dobu chovali jako vlastníci pozemku, nebyli v
užívání nikým ani ničím omezováni a za užívání ani nic neplatili, odvolací soud
je shodně se soudem prvního stupně označil za pouhé detentory.
7. Právní otázky, při kterých se měl odvolací soud odchýlit od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulují dovolatelé takto: 1) Může soud
vztah žalobců k přilehlému pozemku posuzovat jako detentorství, aniž by zkoumal
detenci jako složku držby? 2) Drželi žalobci přilehlý pozemek v dobré víře? 3)
Došlo k převodu přilehlých pozemků, resp. příslušných podílů na přilehlém
pozemku při převodu bytů do osobního vlastnictví? 4) Byl soud povinen udělit
lhůtu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu k podání
žalobců ze dne 7. 4. 2022, když podání posoudil jako návrh ve věci samé?
8. Žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že nedefinoval hranice mezi držbou
a detencí v konkrétním případě, a přesto rozhodl, že žalobci nebyli držitelé
pozemku. Faktické ovládání (detence) je přitom jednou ze složek držby vedle
vůle držitele (animus possidendi). Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 2302/2000, podle kterého je držební vůle vůlí držet věc pro sebe a
svým jménem, tedy nakládat s věcí jako s vlastní. Žalobci měli vůli s pozemkem
nakládat od okamžiku jeho koupě; pozemek sice koupil žalovaný, ale pro žalobce,
a žalobci předpokládali, že bude převeden spolu s byty, v dobré víře, že
pozemek žalovaný nepřevede na jinou osobu než na členy družstva.
9. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neposuzoval faktické jednání účastníků
a vycházel pouze z věcí „obvyklých“ či ze záznamu v katastru nemovitostí a
nevzal v úvahu individuální okolnosti daného případu, zejména zákonný závazek,
který vznikl žalovanému v souvislosti s postupným převáděním bytových jednotek
do vlastnictví členů družstva, oprávněnou držbu příslušenství bytového domu a
ani námitky, že zamítnutím žaloby je negováno a fakticky likvidováno právo
průchodu a průjezdu k domu. Odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 3275/2019, podle kterého nabídka na odkup pozemku, který držitelům již
patří, není sama o sobě okolností, která by mohla zpětně zpochybnit dobrou
víru.
10. V odůvodnění dovolání žalobci dále uvedli, že pro žalovaného nemá
žádný právní dopad, zda bude povinen převést na každého žalobce 1/8 pozemku
nebo podíly o různých velikostech. Navrhovanou úpravu petitu proto nepovažovali
za návrh ve věci samé, ale za drobnou technickou změnu. Postup soudu dle § 42
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
považují za přepjatý formalismus, kterému se bylo možné vyhnout postupem dle §
43 odst. 1 o. s. ř.
11. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a do rozhodnutí o dovolání
odložil právní moc dovoláním napadeného rozsudku.
12. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Předmětný pozemek
nikdy nebyl součástí společných částí domu, bylo také prokázáno, že údržbu
(čištění kanalizace, vývoz kalové jímky, výměnu čerpadla ve studni a údržbu
přístupových cest) zajišťoval žalovaný na své náklady. Kanalizace, kalová
jímka, vodovodní potrubí ani vstupní schodiště nejsou součástí tohoto pozemku.
Další členský vklad byl zaplacen na technické zhodnocení domu a pořízení
pozemku st. XY, zastavěné plochy a nádvoří, nikoli na pořízení přilehlého
pozemku. Část předmětného pozemku užívali žalobci zcela vědomě bez souhlasu
žalovaného i jeho právních předchůdců a proti jejich vůli si také na pozemku
zřídili zahrádky a postavili černé stavby garáží. Nedošlo k podpisu žádné
písemné smlouvy o převodu tohoto pozemku do vlastnictví žalobců, na základě
které by mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky tohoto pozemku nebo jeho
části.
13. Dovolání není přípustné.
14. Podle § 237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
K otázce, zda může soud vztah žalobců k přilehlému pozemku posuzovat jako
„detentorství“, aniž by zkoumal detenci jako složku držby, a k otázce, zda
drželi žalobci přilehlý pozemek v dobré víře
16. Žalobci tvrdí, že se chopili držby odpovídajícího spoluvlastnického
podílu na pozemku 15. 12. 1998 a jejich nerušená držba trvala do 31. 12. 2020.
17. K nabytí vlastnického práva vydržením (řádným) mělo dojít před 1. 1.
2014, dovolací soud proto při posouzení této otázky postupoval podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“) – (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Mimořádné vydržení je třeba posoudit dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, (dále je „o. z.“), neboť mimořádné vydržení nebylo v době od 1. 1.
1951 do 1. 1. 2014 možné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp.
zn. 22 Cdo 1082/2019, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na www.nsoud.cz).
18. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako
s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Podle §
130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře
o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se
má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
19. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo
po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Uplyne-li doba
dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické
právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To
neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z).
20. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení
vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení)
zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy
se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze
dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
21. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí
nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní).
Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto
prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo
473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného
vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008).
22. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, že
žalobci, případně jejich právní předchůdci, věděli již od vzniku jejich
členství v družstvu, že pozemek není jejich vlastnictvím, a před uzavřením
kupní smlouvy ze dne 29. 1. 1997 také to, že pozemek není ani vlastnictvím
družstva, a pozemek užívali na základě nájemních smluv či souhlasu tehdejšího
vlastníka pozemku. Ani po splacení vkladu a úvěru na koupi pozemku neužívali
předmětný pozemek jako své vlastnictví, pouze očekávali, že se v budoucnu
vlastníky pozemku stanou. Připomněl také, že samotní žalobci uvádějí, že
„meritem sporu je nevyřešený zákonný nárok žalobců na převod uhrazeného
majetkového podílu v žalovaném družstvu do vlastnictví“. Skutkovými zjištěními
nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení
jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
23. Pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného
vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus
possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to,
aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden a fakticky o něj pečovali,
„jako by byl jejich vlastní“. K vydržení tak nemohlo dojít a je nadbytečné
zabývat se jak druhým předpokladem držby (faktickým ovládáním), tak dobrou
vírou žalobců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22
Cdo 1990/2018).
K otázce, zda došlo k převodu přilehlých pozemků, resp. příslušných podílů na
přilehlém pozemku při převodu bytů do osobního vlastnictví
24. Z obsahu dovolání plyne, že žalobci považují za otázku dosud
dovolacím soudem neřešenou, zda pozemek, který přiléhá k bytovému domu, který
je užíván vlastníky bytů v tomto domě a na kterém je umístěno venkovní
schodiště a společná technická zařízení umístěná mimo dům, tvoří společnou část
domu ve smyslu § 8, § 20 odst. 2 a 3, § 23 a § 30 zákona o vlastnictví bytů.
25. Ani uvedená právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na
jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Žalobci navíc s námitkou,
že pozemek nabyli jako „společnou část domu“, přicházejí nepřípustně až v
dovolacím řízení. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním
řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost
účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím
řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím
řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7.
2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud se tedy odvolací soud otázkou, zda
pozemek, který přiléhá k bytovému domu, který je užíván vlastníky bytů v tomto
domě a na kterém je umístěno venkovní schodiště a společná technická zařízení
umístěná mimo dům, tvoří společnou část domu, nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí
jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
K povinnosti soudu poskytnout lhůtu dle § 43 odst. 1 o. s. ř.
26. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda byl soud povinen
udělit lhůtu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu k
podání žalobců ze dne 7. 4. 2022, když podání posoudil jako návrh ve věci samé“.
27. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž
řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat
správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou
věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální
rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k
individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto
odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako
mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (v podrobnostech srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
28. Otázka formulovaná dovolateli přesah do obecné rozhodovací praxe
soudů postrádá, směřuje jen k požadavku na posouzení správnosti postupu soudu v
konkrétní věci, a přípustnost dovolání tak nemůže založit.
29. Dovolací soud přesto pro úplnost dodává, že odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na absenci držby vlastnického
práva, nikoli na potřebě takové změny žaloby, kterou žalobci učinili, ke které
však pro nedoplnění originálu v zákonem stanovené lhůtě nebylo přihlíženo.
30. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním
rovněž napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
32. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl
dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobců na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
nalus.usoud.cz)].
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat
jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora
návrhem na exekuci.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu