22 Cdo 3275/2019-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) F. T., narozeného XY, a b) Z. T., narozené XY, obou bytem XY,
zastoupených JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Nivnici, Hoštáky 832,
proti žalovaným 1) Z. S., narozenému XY, 2) L. M., narozené XY, 3) J. S.,
narozenému XY, a 4) Z. S., narozenému XY, všem bytem XY, zastoupeným JUDr.
Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C
155/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky
ve Zlíně ze dne 4. října 2018, č. j. 58 Co 358/2017-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího
řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky
832.
III. Žalovaná 2) je povinna nahradit každému z žalobců náklady
dovolacího řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici,
Hoštáky 832.
IV. Žalovaný 3) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího
řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky
832.
V. Žalovaný 4) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího
řízení ve výši 795,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupkyně žalobců JUDr. Anny Kapsové, advokátky se sídlem v Nivnici, Hoštáky
832.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. 6. 2017, č. j. 5 C 155/2014-165, zamítl žalobu na určení, že pozemek
parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. XY pro obec a
katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního
pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), je ve společném jmění manželů
žalobců (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 58 Co 358/2017-222, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětný pozemek je ve společném jmění
manželů žalobců (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.–V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, které
považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil odchylně od ustálené praxe
dovolacího soudu. Stěžejní otázkou je, zda žalobci byli se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že jim předmětný pozemek patří, a tudíž jsou
oprávněnými držiteli. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
170/2018, 22 Cdo 2298/2018 a 22 Cdo 5595/2016. Odvolací soud podle žalovaných
posuzoval otázku dobré víry žalobců v rozporu s touto rozhodovací praxí. Až
přespříliš subjektivně posoudil dobrou víru žalobců; vyšel v podstatě z jejich
domněnky, že předmětný pozemek nabyli spolu s pozemkem parc. č. XY. Odvolací
soud pak nezohlednil okolnosti ostatní, zejména skutečnost, že již „od počátku“
byli ze strany žalovaných upozorňováni, že předmětný pozemek nevlastní, což
byla právě ta informace, která byla způsobilá u žalobců vyvolat pochybnost o
oprávněnosti jejich držby. Odvolací soud dostatečně nezohlednil ani zachování
běžné opatrnosti; žalobci se nemohli od počátku domnívat, že nabývají pozemek
bezmála o 20 % větší, než jaký byl předmětem koupě. Při uzavírání kupní smlouvy
v roce 1987 byl navíc vypracován znalecký posudek, který přesně popisoval
výměru převáděné parcely. Samotnou skutečností, která jistě sama o sobě svědčí
o tom, že žalobci minimálně pochybnosti o vlastnictví pozemku měli, je, že se
pokusili pozemek od žalovaných odkoupit. S institutem vydržení by se mělo
zacházet obezřetně, jde totiž o průlom do vlastnického práva. Odvolací soud se
měl zabývat mnohem detailněji posouzením všech podmínek pro splnění vydržení a
zejména pak dobré víry jakožto předpokladu oprávněné držby žalobců. V daném
případě je z provedeného dokazování zřejmé, že žalobci měli či alespoň museli
mít určité pochybnosti o oprávněnosti držby. Odvolací soud se jimi zabýval
nedostatečně a v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Sama
skutečnost, že žalovaní předmětný posudek aktivně neužívali a proti jeho
užívání ze strany žalobců aktivně nebrojili, nezakládá dobrou víru žalobců v
oprávněnost jejich držby. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalovaným přiznal
náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
Žalobci ve vyjádření uvedli, že v napadeném rozhodnutí neshledali nesprávné
právní posouzení. S dovolacími námitkami žalovaných se zcela vypořádal již
odvolací soud. S jeho rozhodnutím se ztotožňují. Navrhují, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl jako nedůvodné a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaní ve svém dovolání rozporují závěry odvolacího soudu o oprávněnosti
držby předmětného pozemku žalobci. Tato námitka není přípustná, neboť se odvolací soud od judikatury Nejvyššího
soudu neodchýlil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobci se po uzavření kupní
smlouvy dne 28. 10. 1987 chopili držby části sousedního pozemku – předmětného
pozemku, který však kupní smlouvou nenabyli. Vzhledem k okolnostem, za jakých k
uchopení držby části pozemku žalovaných žalobci došlo, se jednalo o držbu
oprávněnou, tedy v dobré víře, která byla dána se zřetelem ke všem okolnostem,
a skutkový omyl žalobců byl omluvitelný, neboť tito postupovali s obvyklou
mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem případu po každém
požadovat. Žalobci se domnívali, že předmětný pozemek nabyli společně s domem
č. p. XY a pozemkem parc. č. XY od svého právního předchůdce C. L. kupní
smlouvou ze dne 22. 10. 1987, řádně registrovanou dne 28. 10. 1987, tedy na
základě právního titulu způsobilého ke vzniku vlastnického práva. Vzhledem k
tomu, že kupní smlouvou tato část pozemku žalovaných skutečně převáděna nebyla,
jednalo se o právní titul domnělý (titulus putativus), neboť žalobci byli se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takový titul svědčí. Jejich
právní předchůdce C. L. byl strýcem žalobce a), žalobci s ním měli dobré vztahy
a navštěvovali jej, za pomoci žalobce a) na předmětném pozemku vybudoval
podzemní sklep, sám předmětný pozemek léta nerušeně užíval a takto jej žalobcům
při koupi předal a ujistil je, že kupují vše až po pletivový plot oddělující
pozemky nyní označené jako parc. č. XY (předmětný pozemek) a parc. č. XY.
Žalobcům tak není možno klást za vinu sníženou opatrnost při koupi nemovitostí,
ani to, že si nenechali vytyčit hranice jimi držených pozemků a nezjistili tak,
že drží i část pozemku, jehož nejsou vlastníky. Předmětná část pozemku nadto
byla v době uzavření kupní smlouvy připlocena k nemovitostem žalobců pletivovým
plotem žalovaných bez branky, což dobrou víru žalobců, že předmětný pozemek
vlastní, jistě podporovalo. Vzhledem k nerovnému terénu, kdy povrch pozemků za
kamennou zídkou směrem k pozemkům žalovaných je oproti domu a většině pozemků
žalobců od kamenné zídky vyvýšen, a tomu, že předmětný pozemek začíná nikoliv
již od počátku vyvýšení na kamenné zídce, ale až 80 až 100 cm za ní směrem k
nemovitostem žalovaných, bylo obtížně seznatelné, kde předmětný pozemek začíná
a že nenáleží k nemovitostem žalobců, jež na vyvýšení za kamennou zídkou také
zasahují. Rovněž poměr plochy pozemku koupeného, tj. 558 m2 a předmětného
pozemku, tj. 107 m2, není podle odvolacího soudu i s ohledem na terén a
zastavěnost domem žalobců a později i drobnými stavbami žalobců natolik velký,
že by omluvitelnost omylu žalobců, a tedy i jejich dobrou víru, vylučoval a
jimi nemohlo být přehlédnuto, že skutečná výměra pozemku neodpovídá výměře
kupovaného pozemku. Také umístění domu č. p. XY i zpracovaný znalecký posudek
žalobce utvrzovaly v tom, že kupují i předmětný pozemek, neboť z posudku
nevyplývalo, že dům, který kupují, leží z části i na sousedním pozemku. Plot
mezi předmětným pozemkem a pozemkem p. č. XY vedl po hranici těchto pozemků, do
domu žalobců nijak nezasahoval a tento byl zcela umístěn na jimi užívaných
pozemcích. Znalecký posudek jako předmět koupě ocenil také sklep, přičemž na
nemovitostech užívaných žalobci se sklep nacházel a nachází se pouze na
předmětném pozemku, což je v jejich přesvědčení, že kupují i předmětný pozemek
také utvrzovalo. Pro omluvitelnost jejich omylu a tedy i jejich dobrou víru
svědčil i postoj a chování žalovaných, kteří sami pozemek neužívali,
neudržovali jej a ačkoliv jim v tom nic nebránilo, až do roku 2013 neučinili
nic, aby užívání předmětného pozemku žalobci zamezili, či je na skutečnost, že
užívají pozemek, který je ve skutečnosti vlastnictvím žalovaných, upozornili. Z
chování žalovaných, kteří léta užívání části svého pozemku žalobci trpěli, je
možno usuzovat, že ani oni sami zřejmě nepředpokládali, že předmětem držby
žalobců je i část jejich pozemku. Dobrá víra žalobců byla dána od 28. 10. 1987 do listopadu 2013, kdy žalovaní
žalobce poprvé písemně upozornili, že pozemek p. č. XY nevlastní. Desetiletá
vydržecí doba tedy byla naplněna dne 28. 10. 1997, kdy žalobci předmětný
pozemek podle § 134 obč. zák. vydrželi. Na uvedeném závěru odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalovaní z
předmětného pozemku platili daň, neboť o tom žalobci nevěděli. Držený pozemek
žalobci považovali za svůj pozemek nabytý na základě kupní smlouvy a zjevně
nemohli předpokládat, že daň z něj neplatí oni, ale žalovaní. Ani pouhá
knihovní držba předmětného pozemku žalovanými nepožívá právní ochrany a
vydržení předmětného pozemku žalobci nevylučuje.
Z toho, že dne 7. 3. 2014
žalobci žalovaným nabídli odkoupení předmětného pozemku, není podle názoru
odvolacího soudu možné dovodit, že žalobci ve vydržecí době, tj. od 28. 10. 1987 do 28. 10. 1997, věděli, že pozemek nevlastní, neboť tuto nabídku učinili
žalobcům až dlouho po jejím uplynutí a poté, co mezi nimi již vznikl spor. Dobrověrná držba předmětného pozemku žalobci nebyla přerušena ani v důsledku
žalovanými tvrzeného užívání pozemku k hašení vápna při realizaci drobných
staveb. Nerozhodné bylo i to, zda již při pozemkových úpravách v roce 2003 bylo
zřejmé, že část domu žalobců se nachází na předmětném pozemku, neboť v této
době již žalobci vlastnické právo vydrželi. Pouze ze skutečnosti, že žalobci
drobné stavby na jimi drženém předmětném pozemku realizovali bez ohlášení či
povolení, není možno bez dalšího dovodit, že tak činili proto, že si byli
vědomi toho, že předmětný pozemek nevlastní, když takový postup obecně nebyl v
daném období drobných staveb obdobného charakteru ojedinělý či zcela výjimečný. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaní po dokončení svého domu v jámě na
předmětném pozemku už vápno nehasili, při realizaci drobných staveb používali
vápno z beček, do nichž jej z jámy z předmětného pozemku ještě za vlastnictví
C. L. přenesli. Tato skutečnost nebyla podle odvolacího soudu způsobilá vyvolat
u žalobců pochybnosti o oprávněnosti jejich držby jednak proto, že se stala v
době, kdy předmětný pozemek ještě ani nedrželi a jednak proto, že ji s ohledem
na její jednorázovost není možno označit za takové užívání předmětného pozemku
žalovanými, které by u žalobců mohlo způsobit pochybnost o tom, zda jim
předmětný pozemek patří. Stejný závěr by tedy odvolací soud učinil i v případě,
že by žalovaní na předmětný pozemek takto vstoupili až v době, kdy jej již
drželi žalobci. Žalovaní jimi navrženými důkazy neprokázali, že by žalobce na
to, že předmětný pozemek nevlastní, opakovaně ústně v době od roku 1985 do roku
1989 upozorňovali. Další důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení ani tvrzení,
že předmětný pozemek používali k hašení vápna, nenavrhli ani poté, co byli
odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučeni, že pokud nebudou tato
jejich tvrzení provedenými důkazy prokázána, mohou být ve věci neúspěšní. K
žalovanými v odvolacím řízení nově uplatněnému tvrzení, že žalovaný 1) a jeho
manželka se v roce 1987 s žalobcem a) ústně dohodli, že zahrádku žalovaných
mohou žalobci užívat, odvolací soud nepřihlížel, neboť bylo uplatněno v rozporu
s § 205a o. s. ř. až poté, co žalovaní byli soudem prvního stupně řádně poučeni
podle § 119a odst. 1 o. s. ř., přičemž se nejednalo ani o jiný důvod uváděný v
§ 205a o. s. ř. Dovolací soud předně uvádí, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena
na závěru, že při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním
okolnostem případu, přičemž dovolací soud může zpochybnit řešení otázky
existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby
úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod
č. C 1 068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti,
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její
nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí
být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými
skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji
vyvracejícími. Dovolací soud je při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení [k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Tyto závěry byly potvrzeny v mnoha dalších
rozhodnutích Nejvyššího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018, či ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo
950/2019 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k
závěru, že jeho úvahy ohledně posouzení dobré víry žalobců nelze v dané věci
označit za zjevně nepřiměřené. Je tomu právě naopak. Odvolací soud se se všemi
námitkami a podstatnými okolnostmi řešené věci vypořádal řádně a velice
podrobně, přitom zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolací
soud proto nemá, co by mohl úvaze odvolacího soudu vytknout. To platí tím
spíše, když by mohl napadené rozhodnutí v otázce hodnocení dobré víry
zpochybnit jen, byla-li by úvaha odvolacího soudu „zjevně“ nepřiměřená. Žalovaným se ostatně v jejich dovolání ani nepodařilo závěry odvolacího soudu
relevantně zpochybnit. S námitkou „příliš subjektivního posouzení dobré víry
žalobců“ se nelze ztotožnit. Odvolací soud sice vyšel z domněnky žalobců, že s
pozemkem parc. č. XY nabývají i předmětný pozemek, tuto svou úvahu však založil
na dalších konkrétních skutkových okolnostech řešené věci, z nichž by se při
objektivním náhledu na věc i třetí osoba mohla domnívat, že předmětný pozemek
nabyla. Šlo zejména o zjištění, že předmětný pozemek byl k žalobci nabývanému
pozemku připlocený a že je převodce ujistil o tom, že tato oplocená část k
převáděným nemovitostem patří. Z objektivního hlediska tak žalobci mohli být v
dobré víře, že se při koupi svých nemovitostí stali vlastníky i předmětného
pozemku. Důvodná nemůže být ani námitka, že žalovaní upozorňovali žalobce, že předmětný
pozemek nevlastní. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, kterými je dovolací
soud vázán a nemůže je jakkoliv přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario), se totiž podává, že tvrzení žalovaných o ústním sdělení o jejich
vlastnictví předmětného pozemku nebyla prokázána a že sdělení z roku 2013 pak
již na situaci nemohlo ničeho změnit, neboť bylo do sféry žalobců doručeno až
mnoho let po uplynutí vydržecí doby. Ze skutkových zjištění učiněných soudy v
této věci se naopak podává, že žalovaní držbu předmětného pozemku žalobci
dlouhodobě trpěli. Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k návrhu žalobců na
odkoupení předmětného pozemku z roku 2014.
I v tomto případě pak navíc šlo o
skutečnost, která nastala několik let po uplynutí vydržecí doby, a nemohla by
proto mít na dobrou víru žalobců v průběhu plynutí vydržecí doby vliv. Ostatně
v soudní praxi i praxi dovolacího soudu není v případech týkajících se vydržení
nijak výjimečné, že držitelé, kteří vlastnické právo již vydrželi, přistupují
např. na nabídku koupě pozemku, který jim však na základě vydržení již patří. Je to mu tak z toho důvodu, že buď chtějí předejít soudnímu řízení, nebo ani
nemusí být schopni právně posoudit, že podmínky pro vydržení splnili. Proto ani
nabídka na odkup pozemku, který držitelům již patří, není sama o sobě
okolností, která by mohla zpětně zpochybnit dobrou víru. Ani dále vytýkané hledisko posouzení poměru výměr pozemků nemůže založit
přípustnost dovolání. Odvolací soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že
rozdíly v poměru plochy koupeného a předmětného pozemku nejsou s ohledem na
nerovný terén a zastavěnost pozemku natolik velké, aby mohly dobrou víru
žalobců vyvrátit. Jejich dobrou víru pak neměl zpochybnit ani znalecký posudek. Ten je podle odvolacího soudu v dobré víře naopak utvrdil, neboť jako předmět
koupě byl oceněn také sklep, přičemž na nemovitostech užívaných žalobci se
sklep nacházel a nachází se pouze na předmětném pozemku. V těchto úvahách
dovolací soud nepřiměřenost neshledal a žalovaní v dovolání ostatně ani
neuvádí, co konkrétně by na nich mělo být nepřiměřené. Poměr ploch pozemků je
pouze pomocné kritérium při posuzování dobré víry. V této věci za situace, kdy
terén není zcela rovný, je částečně zastavěný a předmětný pozemek je ke
kupovanému pozemku připlocený, nelze na tuto okolnost – i s přihlédnutím k
tomu, že v dané věci ani není rozdíl mezi výměrami pozemků nijak značný –
nahlížet jako na rozhodující. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu