22 Cdo 2298/2018-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované SPORTLIFE CENTRUM, s. r. o., se
sídlem v Rumburku, Lesní 1302/12, IČO: 48293792, zastoupené Mgr. Narcisem
Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, o odstranění
staveb, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 250/2013, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2018,
č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 29. ledna 2018, č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554,
se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
JUDr. Jana Brože, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3.
2017, č. j. 19 C 250/2013-495, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 7.
2017, č. j. 19 C 250/2013-530, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby
žalované byla uložena povinnost na vlastní náklady odstranit do jednoho měsíce
od právní moci rozsudku stavby v k. ú. D. K., obci R., okrese D. – chaty na
parc. vyznačené na geometrickém plánu č. 883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7.
1. 2015 pro rozdělení pozemku a vyznačení obvodu budovy, dále pletivový
(drátěný) plot s kovovými sloupky na hranici pozemku parc. s pozemkem parc.,
parc. a parc., vyznačený na geodetickém zaměření stávajících prvků polohopisu,
vypracovaném geodetem Tomášem Hetešem a ověřeném úředně oprávněným
zeměměřičským inženýrem Ing. Zdeňkem Škáchou dne 15. 1. 2015 pod ev. č.
15/2015, když nové pozemky parc. jsou vyznačeny na geometrickém plánu č.
883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7. 1. 2015 a pletivový (drátěný) plot s
kovovými sloupky na pozemku parc. s částí elektricky ovládaných posuvných
kovových vrat na pozemku parc., vyznačený na geodetickém zaměření stávajících
prvků polohopisu, vypracovaném geodetem Tomášem Hetešem a ověřeném úředně
oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Zdeňkem Škáchou dne 15. 1. 2015 pod ev.
č. 15/2015, když nový pozemek parc. je vyznačen na geometrickém plánu č.
883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7. 1. 2015 (výrok I.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. a výrok doplňujícího usnesení).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna na vlastní
náklady odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku věci specifikované
ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky II.–IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje
přípustným v tom, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu“. Má za to, že závěr odvolacího soudu v otázce vydržení
vlastnického práva k pozemkům odporuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 3079/2014, v němž je výslovně uvedeno, že judikatura dovolacího
soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho
výměru nebo požadovala vytýčení hranic; samotná skutečnost, že držitel nenechal
vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku,
jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu; nezbytným požadavkem
není seznámení se s obsahem katastrální mapy; při zvažování dobré víry
držitele, který se chopil držby i části pozemku, je též třeba přihlédnout k
postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání
části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on
nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Odvolací
soud přitom usoudil na chybějící dobrou víru právního předchůdce žalovaného
proto, že se měla seznámit s katastrálními mapami, v tomto případě s
geometrickými plány, a proto mu mělo být zřejmé umístění pozemků v terénu.
Takový požadavek je v rozporu s uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní
předchůdce žalovaného navíc ani původně nebyl smluvní stranou hospodářské
smlouvy. V rozporu s touto judikaturou jsou i závěry nalézacích soudů o tom, že
dobrou víru musela ztratit i sama žalovaná v době, kdy žádala o stavební
povolení, protože i podle nich se měla sama seznámit s obsahem katastrálních
map (geometrických plánů) a odhalit, že drží pozemek, jehož není vlastnicí.
Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím.
Námitky žalované odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu o absenci povinnosti
osoby, která se ujala držby pozemku, přeměřovat jeho výměru nebo vytýčit
hranice a seznámit se s obsahem katastrální mapy (geometrickými plány) nemohou
obstát. Již z prostého porovnání ploch musela žalovaná seznat, že areál
nezahrnuje předmětné pozemky. Žalovaná též pomíjí, že město Rumburk jako
veřejnoprávní korporace má i zákonné povinnosti při správě majetku jdoucí nad
rámec povinností běžného soukromoprávního subjektu. Žalovaná se musela seznámit
s umístěním předmětného pozemku i v řízení o umístění a povolení stavby
ubytovacího zařízení a i u další stavby v areálu koupaliště – přestavby
sportovní haly. Relevantní není z důvodu neuplynutí vydržecí doby ani námitka,
že žalobce strpěl užívání pozemků žalovanou a jejími předchůdci. Navíc ke
sjednání nápravy žalobce přistoupil bez dalšího odkladu poté, co se stal v roce
2012 výlučným vlastníkem. Pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí nejsou naplněny předpoklady, neboť dosavadní poznatky
neumožňují závěr, že dovolací důvod bude naplněn. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Jelikož k vydržení vlastnického práva žalovanou mělo dojít před 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná rozporuje závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry svého
právního předchůdce.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,
se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000 [uvedeném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)], v němž uvedl, že „oprávněným držitelem
je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný
omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po
každém požadovat“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1398/2000 (uveřejněného pod č. C 1 067 v Souboru), „posouzení, je-li
držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě
okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne
30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz)].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva,
jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není
přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o
skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je
způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Odvolací soud v dané věci uvedl, že byť byl pozemek parc. v k. ú. D. K. (dále
jen „předmětný pozemek“) připlocen k areálu koupaliště, nemohlo být právní
předchůdce žalované město R. v dobré víře, že jej užívá po právu, neboť
hospodářská smlouva o převodu správy ve spojení s geometrickým plánem pro
oddělení pozemků poskytovaly dostatečný přehled, který lze po řádném hospodáři
požadovat, o tom, kde jsou předmětný pozemek a pozemek parc. v k. ú. D. K. v
terénu situovány. Nelze odhlédnout ani od toho, že se nacházejí na hranici
katastrálních území, navíc v rovinatém, přehledném terénu. Navíc v blízké
časové návaznosti město R. v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. prověřovalo
svůj historický majetek a vycházelo z výpisů z katastru nemovitostí. Z toho
odvolací soud dovodil, že město R. podrobovalo tyto zápisy kontrole, a jelikož
předmětný pozemek nezahrnulo do soupisu parcel, u nichž navrhlo změnu zápisu
(přechod ze státu na obec), muselo nutně dojít k závěru, že k předmětnému
pozemku mu žádné právo nesvědčí. Odvolací soud uzavřel, že tyto skutečnosti
musely narušit dobrou víru právního předchůdce žalované města R., že předmětný
pozemek drží vzhledem ke všem okolnostem po právu. Žalovaná si proto dobu, po
kterou předmětný pozemek držel její předchůdce, nemohla započíst a k vydržení
nedošlo, neboť sama přišla o dobrou víru před uplynutím vydržecí doby.
Dovolací argumentace žalované není s to závěry odvolacího soudu zpochybnit.
Žalovanou citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
22 Cdo 3079/2014, jsou pouze jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele a mohou se uplatnit toliko, není-li držitel ve své držbě jinak
zpochybněn. V tomto případě však odvolací soud učinil závěr, že předchůdce
žalovaného pozbyl dobrou víru, protože se seznámil s hospodářskou smlouvou a
geometrickými plány a neboť předmětný pozemek neoznačil v soupisu pozemků,
které měly přejít ze státu na obec. V dané věci tedy byly dány okolnosti
doprovázející nabytí vlastnického práva, z nichž odvolací soud dovodil, že
město R. muselo vědět, kudy vede vlastnická hranice, a že předmětný pozemek
nedrží vzhledem ke všem okolnostem po právu.
Dovolatelkou citované rozhodnutí přitom vystihuje obecný judikaturní trend
Nejvyššího soudu, který ve vztahu k vydržení v poměrech obč. zák. zdůrazňoval,
že podmínkou dobré víry nemusí být aktivní jednání držitele v podobě
přeměřování výměr nabytých pozemků, vytyčování hranic nebo seznamování se s
obsahem katastrální mapy. Jinak řečeno, i bez takového jednání a těchto
činností není vyloučena dobrá víra držitele.
S těmito závěry však není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť závěr o
absenci dobré víry právní předchůdkyně žalovaného odvolací soud nespojil s
výtkou o nedostatku potřebné aktivity spočívající v nepřeměření výměr nabytých
pozemků, vytýčení hranic nebo neseznámení se s obsahem katastrální mapy. Naopak
odvolací soud svůj závěr o nedostatku dobré víry – na základě konkrétních
zjištění opírajících se o listinné důkazy (zejména hospodářskou smlouvu a
geometrický plán) – opřel mimo jiné o to, že právní předchůdce žalované „s
ohledem na grafické znázornění předmětného pozemku a pozemku parc. v
geometrickém plánu, které umožňovalo představit si umístění těchto pozemků v
terénu, a to právě s ohledem na vyznačení záhybů potoka a hranici katastrálních
území, musel být vědom, o které pozemky jde, a to bez ohledu na to, že byl v
areálu koupaliště již vybudován“. Vedle toho pak odvolací soud poukázal ještě
na další důvody, pro které nemohl být právní předchůdce žalované v dobré víře a
s těmito důvody pak dovolání nepolemizuje vůbec.
Město R. sice nebylo stranou hospodářské smlouvy, odvolací soud však dostatečně
odůvodnil, proč se s jejím obsahem mělo seznámit, když uzavřel, že smlouva
podléhala schválení Městským úřadem R.
Dovolací soud uzavírá, že napadené rozhodnutí není ve výše uvedené otázce v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a úvaha odvolacího soudu není ani zjevně
nepřiměřená, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Obdobně nemůže založit přípustnost dovolání námitka, že dobrou víru nepozbyla
ani sama žalovaná, neboť žalovaná nijak nerozporuje závěr odvolacího soudu, že
byla v průběhu jí tvrzené oprávněné držby ve své dobré víře zpochybněna. Odkaz
žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3079/2014, je nepřiléhavý, neboť jeho závěry nijak problematiku pozdější ztráty
dobré víry neřeší.
Dovolatelka v této souvislosti toliko namítá, že odvolací soud vyjádřil
požadavek, aby se žalovaná seznámila s obsahem katastrálních map. Takový závěr
však odvolací soud ve vztahu k držbě samotné žalované vůbec neučinil. Závěr o
absenci dobré víry k žalované odůvodnil závěrem, že „její dobrá víra byla
narušena v souvislosti se stavebním řízením probíhajícím v roce 2004, a to již
podáním žádosti o stavební povolení na výstavbu ubytovacího zařízení ze dne 29.
3. 2004, neboť již v této době si musela být žalovaná s ohledem na místní
znalost areálu a v žádosti uvedené údaje vědoma, že se v areálu koupaliště
nachází pozemek, ke kterému jí nesvědčí vlastnické právo ani právo oprávněné
držby“.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne
4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu