22 Cdo 3079/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce
MUDr. M. P., zastoupeného JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Rokycanech, Jiráskova 398/II, proti žalované Obci Kovčín se sídlem úřadu Kovčín
57, identifikační číslo osoby 43313876, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 331/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014,
č. j. 13 Co 48/2014-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 13 Co
48/2014-154, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. října 2013, č.
j. 8 C 331/2011-125, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
října 2013, č. j. 8 C 331/2011-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 647 o výměře 411 m2
zapsaného na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální
pracoviště Klatovy, pro obec a k. ú. K., kterou nabyl vydržením, a rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 13 Co 48/2014-154 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nedostatek
dobré víry žalobce opřel o názor, že tu jde o držbu samostatného pozemku
(nikoliv jeho části), a že každý vlastník má znát hranice svého pozemku; pokud
se o jejich průběhu nepřesvědčí, nemůže být objektivně v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování
dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, a to rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 2724/2009, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22
Cdo 3688/2008. Poukazuje na to, že darovací smlouvou uzavřenou 13. 1. 1988
nabyl od své babičky M. B. pozemek parc. č. 646 v obci a k. ú. K. o výměře
3158 m2 a zároveň s ním drží a užívá také pozemek parc. č. 647. Ten užívali
již jeho prarodiče a rodiče jako celek s pozemkem parc. č. 646. Žalovaná
užívání pozemku parc. č. 647 trpěla. Pozemky spolu sousedí, mají shodný
travnatý povrch a v terénu není patrná žádná dělící hranice. Žalovaná se o
pozemek parc. č. 647 nestarala a neudržovala jej. Při místním šetření ani
nedokázala hranici mezi pozemky označit. Žalobce držel předmětný pozemek v
omluvitelném omylu jako vlastní, i když nebyl předmětem uvedené darovací
smlouvy, neboť se spolu s darovaným pozemkem ujal jeho držby, a považoval ho za
část pozemku darovaného. Pro oprávněnou držbu svědí i poměr plochy pozemku
darovaného parc. č. 646 (3158 m?) a pozemku parc. č. 647 (411 m?). Z
judikatury se také podává, že sama skutečnost, že držitel nenechal zaměřit
hranice držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, která mu
nepatří, oprávněnou držbu nevylučuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Žalobce
držel pozemek parc. č. 647 neoprávněně, neboť dobře věděl, že jde o pozemek
žalované (stejně jako jeho právní předchůdkyně). Popírá také, že při místním
ohledání nebyla schopna vymezit hranici mezi pozemky účastníků.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalovaných mělo dojít
před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Odvolací soud nevzal při rozhodování věci v úvahu judikaturu
dovolacího soudu týkající se vydržení sousedního pozemku.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako
s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 9, str. 333, dovolací soud poukázal na
skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části
pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k
postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání
části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on
nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např.
tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Podobně viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále
též jen „Soubor“ - pod č. C 1067, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004,
Soubor č. C 3670.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém
případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení
oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U
pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku
nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam
hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže
ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho
předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní
omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod
pod č. C 1399, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo
496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených
pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není,
nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 1181).
Závěr o tom, že není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální
mapy, akceptoval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 16. července
2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 (nalus.usoud.cz).
„Ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry
pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele
byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený
pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků, které
na sebe nenavazují a jeden z nich je zastavěný“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050).
Z uvedeného se podává, že judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba,
která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení
hranic; názor odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu.
Nedostatek dobré víry žalobce opřel odvolací soud též o názor, že tu šlo o
držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části
sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98,
publikovaný pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I když
snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely (viz odůvodnění
stejného rozsudku), nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná
držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o
skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či
„jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí (k tomu viz i zmíněné
R 40/2000).
Protože odvolací soud nepřihlédl k uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, je
právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu