22 Cdo 3688/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) L. B. a b) V. B., zastoupených JUDr. Vítem Pošvářem,
advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti
žalované R. P., zastoupené JUDr. Magdalenou Votavovou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Chelčického 95/15, o určení vlastnictví k pozemku, vedené
u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 395/2006, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna
2008, č. j. 7 Co 120/2008-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2008, č. j. 7
Co 120/2008-91, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. 8. 2007, č. j. 9 C 395/2006-55, určil, „že součástí společného jmění
žalobců je pozemek označený v geometrickém plánu Ing. J. Hošky, č. plánu
379-147/2006, jako část „a“ a o výměře 24 m2, oddělená od stavební parc. č. 118
v obci a kat. území Novosedlí nad Nežárkou, když nedílnou součástí tohoto
rozsudku je geometrický plán č. 379-147/2006“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne
27. 3. 1987 v obci a kat. území N. nad N. vlastníky domu č. p. 87 a mimo jiné i
pozemku parc. č. 1317/3 – zahrada o výměře 246 m2. Žalovaná je tamtéž na
základě darovací smlouvy ze dne 29. 9. 1987 vlastnicí domu č. p. 104, pozemku
parc. č. 118 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 508 m2 a pozemku parc. č.
1316/2. Předmětem sporu je část pozemku parc. č. 118, označená v geometrickém
plánu Ing. J. Hošky, č. plánu 379-147/2006, jako část „a“, nacházející se v
proluce mezi domy účastníků č. p. 87 a č. p. 104, která vždy sloužila
vlastníkům domu č. p. 87. Listinou ze dne 28. 10. 2004 žalovaná požádala
žalobce o souhlas s přesahem střechy ve štítě nad pozemek žalobců ve větším
rozsahu než stávajícím. Dopisem ze dne 14. 6. 2006 žalovaná požádala Městský
úřad v Třeboni – odbor výstavby o odstranění části oplocení ze svého pozemku
parc. č. 1316/2 s tím, že po vytyčení vlastnické hranice geodetem zjistila, že
stavba oplocení žalobců zčásti stojí na jejím pozemku. Soud prvního stupně věc
posuzoval podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č.
131/1982 Sb. a dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému
pozemku vydržením v roce 1997, neboť spornou část pozemku žalované užívali od
roku 1987 a před nimi tak činili i jejich právní předchůdci. Všichni se
domnívali, že tato část pozemku patří k parc. č. 1317/3 a tedy k domu č. p. 87.
Skutečná hranice mezi pozemkem parc. č. 1317/3 a 118 nebyla nikdy patrná a až
do roku 2006 nikdo nezpochybňoval, že pozemek mezi domy účastníků celý náleží k
domu žalobců. Dále uvedl, že „sporný pozemek má výměru 24 m2, parc. č. 1317/3,
od níž žalobci odvozují vydržení, má výměru 246 m2, poměr plochy pozemku ve
spoluvlastnictví žalobců a pozemku skutečně drženého i s ohledem na tvar
pozemku svědčí pro omluvitelný omyl na straně žalobců“. I při obvyklé míře
opatrnosti žalobci nemohli vědět, kde se nachází skutečná hranice mezi pozemky
účastníků. Plánek, z něhož se žalobci mohli dovědět, že část pozemku mezi domy
účastníků není jejich, žalobci obdrželi v roce 2001, tj. v době, kdy již
desetiletá vydržecí doba uplynula.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 7 Co 120/2008-91, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování místním šetřením a sdělením znalce Ing. J.
Hošky a zjistil, že střecha stodoly na parc. č. 118 má přesah do proluky mezi
domy účastníků, jehož šíři nebylo možno zjistit. Na počátku proluky jsou
neuzamčená vrata a v oplocení parc. č. 118 jsou zbudována vrátka, která vedou
na sporný pozemek s možností přístupu na pozemek parc. č. 1317/3 ve vlastnictví
žalobců. Odvolací soud uvedl, že pro vydržení nestačí, že držitel se
subjektivně domnívá, že mu určitá věc (v daném případě část pozemku) patří, ale
že musí existovat objektivní důvody, pro které se domnívá, že mu věc patří po
právu a že postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke
konkrétním okolnostem případu na něm požadovat. Přes to, že vyslechnutí svědci
potvrdili užívání proluky vlastníky domu č. p. 87, nemohl žádný z nich
potvrdit, že by šlo o užívání celé proluky, tedy i včetně relativně úzkého pásu
při zdi nemovitosti žalované. Dospěl proto k závěru, že žalobci nemohli být v
dobré víře, že sporný pozemek je jejich vlastnictvím, neboť i když nelze
vyloučit, že sporný pozemek byl užíván vlastníky domu č. p. 87 spolu s pozemkem
parc. č. 1317/3, nelze dovodit, že by žalobci postupovali s obvyklou mírou
opatrnosti při posuzování, v jakém rozsahu jim nemovitosti náleží. Podle názoru
odvolacího soudu v souvislosti s nabytím vlastnictví k nemovitostem nezjistili
si řádným a spolehlivým způsobem hranice pozemků a bez jakéhokoliv objektivního
důvodu vycházeli z toho, že celá proluka byla předmětem kupní smlouvy. Poukázal
na to, že i ze snímku pozemkové mapy vyplývá, že kolem parc. č. 1317/3 v její
přední části je úzký pruh pozemku, sloučený se st. parc. č. 118.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítli, že pokud poukazovali na žádost žalované ze dne
28. 10. 2004, pak proto, že obě strany, kterých se žádost týkala, vycházely z
toho, že předmětný pozemek je vlastnictvím žalobců. Nedostatek jejich dobré
víry nelze dovozovat ze skutečnosti, že střecha domu žalované přesahuje nad
sporný pozemek. Sporný pozemek vždy považovali za součást svého pozemku parc.
č. 1317/3. Výměra sporného pozemku představuje necelých 10 % výměry pozemku
parc. č. 1317/3, která činí 246 m2, jde o tak nízké procento, které vypovídá o
tom, že žalobci byli v dobré víře o tom, že sporný pozemek o výměře 24 m2 je
součástí jejich pozemku. Neměli proto důvod nechat si pozemky zaměřit. Ze
žádného důkazu nevyplynulo, že by proluku mezi domy účastníků používala i
žalovaná. Malá šíře proluky neumožňuje projíždějícímu dopravnímu prostředku,
aby nebylo projížděno i přes sporný pozemek. Skutkové zjištění, že není jisté,
zda tuto část žalobci užívali, nemá oporu v provedených důkazech, z nichž
naopak vyplývá, že spornou část pozemku užívali. Ze žádného důkazů také
nevyplývá, že by v oplocení parc. č. 118 byla vybudována vrátka s možností
vstupu na pozemek žalobců parc. č. 1317/3. Pokud došlo k uvolnění plotovky pro
takový přístup, stalo se tak až v průběhu tohoto řízení. Nesprávné právní
posouzení věci žalobci spatřují „v nesprávné aplikaci pojmu dobrá víra
popsaného v ustanovení § 130 obč. zák.“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Podle žalované odvolací soud správně
dovodil, že žalobci nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti v omluvitelném
omylu, jestliže se domnívali, že sporná část pozemku jim patří. Poukázala také
na to, že oprávněná držba sporného pozemku je v podstatě nereálná, neboť s
ohledem na šíři nemůže sloužit ani k chůzi ani k jízdě, aniž by nebyl poškozen
přilehlý dům či oplocení. Žádný ze svědků rovněž nepotvrdil, že by žalobci
užívali proluku „ode zdi ke zdi“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v
rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je z pohledu dovolacího soudu zjevně
nesprávné a neodpovídá sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu či odborné
literatuře (viz. např. monografii B. Petra. Vydržení v českém právu, vydané
nakladatelstvím C. H. Beck: Praha 2002, str. 92). Nesprávnost právního
posouzení je dána především rozporem s již konstantní judikaturou
představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22
Cdo 837/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 2/2000, s. 68, kde Nejvyšší
soud vyslovil názor, že „při posuzování otázky, zda v daném případě byly
splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze
skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji
uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se
držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla
držba uchopena“. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, aniž by přihlédl k
dalším výše uvedeným okolnostem držby, že se žalobci při zachování náležité
opatrnosti měli již v souvislosti s nabytím domu do vlastnictví přesvědčit,
kudy vede hranice pozemku, nelze považovat za správný. K tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále
„Soubor rozhodnutí“) pod č. C 1181, podle kterého „samotná skutečnost, že
držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží
i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle
OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Rovněž odkaz na skutečnost, že předmětný pozemek představuje 10 % z výměry
navazujícího pozemku žalobců (parc. č. 1317/3) s tím, že to svědčí v neprospěch
držitelů, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném v Souboru
rozhodnutí pod č. C 3670, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nabyvatel
nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze
stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a
skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen
koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu
nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 %
výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem)“.
Pokud jde o pouhé konstatování, že střecha domu žalované z části zasahuje do
prostoru nad předmětným pozemkem bez dalšího hodnocení této skutečnosti jak po
stránce skutkové tak právní, nelze je považovat za přesvědčivou argumentaci, a
to zejména při skutkovém zjištění při místním ohledání odvolacím soudem, že
šířku tohoto přesahu nebylo možno zjistit.
Dovolací soud nemůže souhlasit ani s argumentací odvolacího soudu, že žalobci
neužívali předmětný pozemek v rámci zmiňované proluky situované mezi zdí jejich
domu a zdí domu žalované, protože předmětný pozemek tvoří úzký pruh při samé
zdi domu žalované. Podle názoru dovolacího soudu oprávněná držba určitého
pozemku nemusí splňovat předpoklad jeho užívání v plném rozsahu („každé jeho
pídi“), zvláště není-li to účelné či smysluplné při obvyklém užívání. Jestliže
tedy je celý pozemek pevně ohraničen zdmi sousedních domů a slouží průchodu
mezi nimi (jde tedy o cestu), není dobře možné tvrdit, že jeho okraje již
nejsou cestou, protože při samé zdi se nechodí či nejezdí.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo
správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu