U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou
se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalovaným 1) R. S., a 2) V.
S., zastoupeným JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská
32/694, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 25 C 93/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. ledna 2010, č. j. 69 Co 455/2009-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným jako společně a nerozdílně
oprávněným k rukám advokáta JUDr. Roberta Jehne do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí náklady dovolacího řízení ve výši 8.160 Kč.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí
procesního spisu.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července
2009, č. j. 25 C 93/2006-111, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je výlučným
vlastníkem pozemků parc. č. 462/4 o výměře 376 m2 – trvalý travní porost a
parc. č. 462/5 o výměře 117 m2 – zastavěná plocha, vyznačených na geometrickém
plánu Ing. P. V. ze dne 27. 2. 2008 č. 5/2008, zapsaných na listu vlastnictví
č. 1242 a č. 1512 pro obec P., katastrální území Ř., vše zapsáno v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha.“
Městský soud v Praze („odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího
soudu řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání není přípustné. Žalobce své tvrzení o rozdílnosti v rozhodování dovolacího soudu doplnil citací
několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž ovšem vysvětlil, v čem rozdílnost
spatřuje. Skutečným obsahem jeho dovolání je polemika s úvahou nalézacích soudů
o dobré víře právních předchůdců žalovaných; tuto úvahu považuje za zjevně
nepřiměřenou. Úvahu nalézacích soudů o tom, zda držitel věci byl se zřetelem k okolnostem v
dobré víře, že mu věc náleží, lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném
opravném prostředku zpochybnit jen v případě, že je neúplná nebo zjevně
nepřiměřená [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)]. Oba nalézací soudy považovaly za významné zjištění, že sporné pozemky byly
nejméně od 50. let minulého století oploceny a užívány společně s pozemky,
které manželé F. a F. M. nabyli ve 40. letech minulého století. V roce 1960 je
jmenovaní prodali svému synu J. M. a jeho manželce J. M. Ti je pak užívali až
do roku 1993, kdy je prodali manželům L., přímým právním předchůdcům
žalovaných. Odvolací soud – konstatuje, že nedostatek dobré víry předchůdce
nevylučuje dobrou víru dalšího držitele, a že proto může být nadbytečné zabývat
se dobrou vírou předchůdce – považoval za podstatné, že J. a J. M. koupili
pozemky v roce 1960 tak, jak byly do té doby jejich příbuznými užívány, přičemž
v kupní smlouvě nebyla uvedena jejich výměra. Odvolací soud měl za to, že
nabyvatelé neměli žádný důvod ověřovat si skutečnou rozlohu pozemků nebo
kontrolovat jejich hranice. Pokud v roce 1964 při obnově operátu evidence
nemovitostí došlo k chybnému zaměření a zakreslení pozemků podle jejich hranic
v terénu, nesvědčí to podle odvolacího soudu v neprospěch dobré víry tehdejších
držitelů, protože je to v jejich dobré víře muselo naopak utvrdit. Tyto úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Odpovídají přitom na námitku žalobce, že
celková rozloha pozemků zaměřených v roce 1964 (1.715 m?) byla přibližně
dvojnásobná oproti rozloze, ve které F. a F. M. pozemky ve 40. letech minulého
století nabyli (výměra sporných pozemků je ovšem pouze 494 m?). Obecně sice
neodpovídá obvyklé opatrnosti, neseznámí-li se nabyvatel pozemku s jeho
výměrou, avšak jak Nejvyšší soud opakovaně uvádí, při posouzení dobré víry je
třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla uchopena držba (viz např. rozsudek ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný v
časopisu Právní rozhledy č. 2/2000). Význam jednotlivých okolností při
hodnocení dobré víry nelze absolutizovat; i když některá okolnost výrazně
hovoří pro určitý závěr, mohou ji okolnosti ostatní převážit a odůvodnit závěr
opačný. To platí i pro otázku seznámení se s výměrou nabývaného pozemku. V
daném případě lze za převažující okolnosti považovat skutečnost, že J. a J. M.
kupovali v roce 1960 pozemky od blízkých osob, tedy od osob, jimž lze podle
obecné zkušenosti důvěřovat, a za situace, kupujícím zjevně známé, kdy tyto
pozemky byly blízkými delší dobu užívány jako (dle soudu prvního stupně)
„oplocený areál, tvořící ničím nedělený funkční celek.“ Na význam těchto
okolností upozornil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněném v Souboru pod č. C 2733) a v rozsudku ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněném v Souboru pod č. C 6050). Pokud nalézací soudy nezjistily žádný zvláštní důvod, který by měl J. a J. M. v
roce 1960 vést ke zjišťování a ověřování rozlohy nabývaných pozemků, je závěr o
dobré víře akceptovatelný. Lze dodat, že ze zjištění nalézacích soudů neplyne
ani zvláštní důvod zkoumat nabývací tituly svých předchůdců či katastrální mapu. Žalobce dobrou víru J. a J. M. zpochybňuje též tvrzením, že museli znát
„ujednání“ z 10. 7. 1946 o nespecifikovaném pozemku, a že jim muselo být známo,
že na základě takovéto listiny nemohlo dojít k převodu nemovitosti. Toto
tvrzení měl ovšem jasně uvést v řízení před nalézacími soudy, v řízení
dovolacím tak již podle § 241a odst. 4 o. s. ř. činit nemůže (v řízení před
nalézacími soudy uvedl toliko obecně, že původním držitelům i jejich dětem
muselo být známo, že nejsou oprávněnými držiteli, nebo že jim musela být známa
chyba v zaměření hranic v roce 1964, a dále že původní držitel F. M. musel
vědět o neplatnosti „ujednání“; úvaha, že by o tom museli vědět i jeho syn a
snacha však z jeho podání patrná není). K poukazu žalobce na ústavně zaručenou ochranu vlastnického práva se
dodává, že ústavně chráněnou hodnotou je též právní jistota, s níž v daném
případě souvisí zásada, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta
sunt). Z tohoto hlediska je pak významné, že právní předchůdci žalovaných
užívali sporné pozemky přibližně 60 let, aniž by žalobce nebo jeho právní
předchůdci oprávněnost užívání zpochybňovali. V daném případě nelze dojít k závěru, že by odvolací soud řešil právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo že by dovolacím soudem vyřešená právní
otázka měla být posouzena jinak, a rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze
přikládat zásadní právní význam. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb. částku 6.500 Kč, dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za daň z přidané hodnoty podle
§ 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.360 Kč; celkem náklady činí 8.160 Kč. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2
o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu