U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se
sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) I. M.,
oběma zastoupeným JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém
Městě, Na Zderaze 1275/15, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 299/2014, o dovolání žalované 2)
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 31 Co
329/2015-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ing. Daniela Tabacha, advokáta se sídlem v
Krnově, Hlavní náměstí 104/29.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
7. 2015, č. j. 3 C 299/2014-110, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc.
č. 396/1 o výměře 147 m2, v obci a katastrálním území L. (dále jen „předmětný
pozemek“), zapsaného na LV č. 189 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Praha-západ (výrok I.), a rozhodl, že žalovaní jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 28 800 Kč na nákladech řízení,
a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 19. 1. 2016, č. j. 31 Co 329/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že povinnost žalovaných k náhradě nákladů řízení se
neukládá společně a nerozdílně; ve zbylé části výroku II. a ve výroku I.
rozsudek prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 800 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1), dovolací řízení o
něm však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo
5038/2016-215, zastaveno pro nedoložení plné moci udělené zástupci k
zastupování v dovolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná 2) a považuje ho
za přípustné podle § 237 o. s. ř. V první řadě namítá, že část předmětného
pozemku nebyla nikdy připlocena, a proto zde není žádný titul držby; v této
souvislosti odkazuje na geometrický plán skutečného stavu oplocení a umístění
stavby. Dále zdůrazňuje, že lze držet nejen věc, ale i právo, a proto kdo užívá
určitou část věci, aniž by si jakkoliv ověřil, zda je jeho, a spoléhá se na
dosavadní pokojné užívání, nemá rozumný důvod si myslet, že věc je jeho, může
si maximálně myslet, že mu přísluší právo užívání, když ho v tom nikdo neruší.
Jen pouhá nevědomost nemůže být základem dobré víry, když z nabývacího titulu
ničeho nevyplývá, že by se měla žalobkyně stát vlastnicí předmětného pozemku.
Naprosté ignorování sousedních vlastníků popírá existenci katastru nemovitostí,
kdy jsou vlastníci nuceni nejméně jednou za 10 let kontrolovat své faktické
hranice a případně „vystrkávat“ jiné vlastníky, jinak by o své vlastnictví
přišli. Samotné nerušené užívání nemůže zakládat rovnou důvod si pomýšlet na
vlastnictví, přičemž v posuzovaném případě nebyl dán žádný právní titul, na
jehož základě by žalobkyně mohla být přesvědčena o tom, že jí předmětný pozemek
patří. Nevyžadováním porovnání stavu skutečného se stavem právním je nečinné
osobě bez práva přiznána větší ochrana než osobě nečinné v právu. Žalobkyně
nezkoumáním stavu skutečného přitom nemohla být v dobré víře, maximálně mohla
mít „slepou“ víru. Žalovaná 2) namítá zásah do práva na spravedlivý proces,
když se odvolací soud vůbec nevypořádal s řadou jejích argumentů, například
odlišením dobré a špatné víry, ani s argumentací ohledně významu katastru
nemovitostí, a namísto toho „dal mlčky přednost pofidernímu reálnému plotu“,
jemuž přisoudil hranici vlastnickou, ač plot vlastnictví vymezovat nemůže.
Žalovaná 2) rovněž rozporuje rozhodnutí ohledně nákladů řízení, když odvolací
soud nezkoumal v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou poukazuje,
okolnosti zvláštního zřetele hodné. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá opožděnost dovolání, dále uvádí, že žalovaná 2)
si z dovolacího soudu činí další odvolací instanci, neboť požaduje skutkové
zhodnocení stavu věci, nadto skutková tvrzení o připlocení či jakémsi právu
užívání jsou novotami, které uplatnila až v dovolacím řízení. Žalovaná
nevymezila ani žádné z hledisek přípustnosti dovolání. K věci samé uvádí, že
bylo tvrzeno i prokázáno, že předmětný pozemek byl oplocen a zahrnut do pozemku
žalobkyně již před rokem 1950, a proto je nepravdivé tvrzení, že předmětný
pozemek oplocen nebyl. Dokazování potvrdilo dobrou víru žalobkyně, byl potvrzen
několik desítek let zachovávaný stav, jako je dnes, takže se prokázala
důvodnost žaloby. Dovolání není přípustné ani do výroku o náhradě nákladů
řízení, když nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím částku 50 000 Kč. S
ohledem na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu navrhuje, aby bylo
dovolání odmítnuto.
Žalovaný 2) se k dovolání žalované 1) samostatně nevyjádřil, z jím podaného
dovolání, ke kterému se přihlásil i po zastavení dovolacího řízení pro
nedoložení plné moci, lze nicméně učinit závěr, že s podaným dovoláním
vyjadřuje souhlas.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky, že odvolací soud určil vlastnické právo žalobkyně k části
předmětného pozemku, který žalobkyně nikdy fakticky nedržela, a že nesprávně
dovodil, že žalobkyně vykonávala držbu vlastnického práva k předmětnému pozemku
a nikoliv toliko užívací právo, které podle § 129 odst. 2 obč. zák. rovněž může
být předmětem držby, nemohou být úspěšné, neboť nebyly uplatněny ani v
odvolacím řízení, ačkoliv bez jakékoliv pochyby být uplatněny mohly.
Nejvyšší soud připomíná, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada
projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to
i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního
stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná
skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou
nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení
věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo
122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo
468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud tedy účastník řízení svou
námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval,
nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním
posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází účastník až v dovolání
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011
(dostupné na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že žalovaná 2) svými námitkami
rozporuje naplnění předpokladů pro vznik oprávněné držby, konkrétně rozporuje
předpoklad vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické
ovládání věci (corpus possessionis); své námitky však staví na rozporování
zjištěného skutkového stavu (rozsah skutečného užívání předmětného pozemku a
obsah vůle žalobkyně), který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani v námitce, že žalobkyně nebyla v dobré víře, že jí
předmětný pozemek patří, neboť odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že
držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při
hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č.
C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck
– dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře
v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří,
avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.
Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za
stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá
nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn.
III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)].
Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli,
kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které
u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo
145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v
Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující
držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence
je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
aktuálně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě
okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v
terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný
na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné
utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na
právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str.
101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález
Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)], existence listin, které byly v době chopení se držby k
dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný
pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého
pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i
postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009
(uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel
neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň
alespoň z jím skutečně nabytého pozemku.
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu,
přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že
rodiče žalobkyně nabyli vlastnické právo k rekreační chatě a pozemku parc. č.
st. 88 a pozemku parc. č. 401/3 na základě kupní smlouvy v roce 1971 a chopili
se držby i předmětného pozemku. Jimi nabyté pozemky následně darovali v roce
1996 žalobkyni. Vzhledem k tomu, že přicházelo do úvahy vydržení vlastnického
práva i rodiči žalobkyně, posuzoval odvolací soud oprávněnou držbu nezávisle na
oprávněné držbě jejích rodičů. Zdůraznil, že darovací smlouva je titulem
způsobilým k nabytí vlastnického práva k nemovité věci a může být i domnělým
právním titulem k uchopení se oprávněné držby, a to i k držbě sousedního
pozemku. Dobrá víra žalobkyně byla zesílena i tím, že jí rodiče převedli
nemovitosti v hranicích, v nichž je sami po desetiletí užívali, v případě
žalobkyně se jednalo o celý dosavadní život, přičemž po tuto dobu nebyly
hranice jakkoliv měněny. I okolnost, že nemovitosti získala darem od rodičů,
tedy bezúplatně od osob blízkých, podstatným způsobem posiluje její dobrou
víru. Žalobkyně samotná až do roku 2009 ani její rodiče před rokem 1996 nebyli
„zvikláni“ v přesvědčení o oprávněnosti držby, takže žalobkyně coby oprávněná
držitelka vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela. Odvolací soud se
neztotožnil s jednotlivými námitkami žalovaných, když opětovně s odkazem na
judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že okolnosti případu neodůvodňovaly
potřebu, aby žalobkyně činila další kroky, které by z požadavku na zachování
obvyklé opatrnosti vybočovaly. Povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené
pozemky nelze z platného práva dovodit; nevytyčení vlastnické hranice tak
nečiní držbu neoprávněnou. Rovněž nebylo nezbytné porovnat text smlouvy s
katastrální mapou se zaměřením hranic pozemku v terénu. V neposlední řadě
připlocený pozemek překročil celkovou výměru skutečně nabytých nemovitostí jen
o 17,2 %, což s přihlédnutím k tomu, že nemovitosti nabyté a pozemek držený
byly společně oploceny a užívány, zakládá nejen existenci omluvitelného omylu u
žalobkyně, ale i u jejích rodičů.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že odvolací soud se oprávněností
držby a vydržením vlastnického práva podrobně zabýval, vypořádal se i s
jednotlivými relevantními námitkami žalovaných, přiléhavě odkázal na příslušnou
judikaturu Nejvyššího soudu, kterou také náležitě na věc aplikoval, a proto
dovolací soud nemá odvolacímu soudu v otázce posouzení dobré víry čeho vytknout
a v podrobnostech odkazuje na jeho zcela přiléhavé odůvodnění.
Rozhodně přitom nelze souhlasit s námitkou, že by se odvolací soud při
posouzení této otázky jakkoliv porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Stran námitky, že nelze připustit vydržení celého sousedního pozemku, nýbrž jen
jeho části, je třeba zdůraznit, že dovolatelka nerozlišuje mezi pojmy pozemek a
parcela. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pozemek, definovaný pro
účely zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
(katastrální zákon), jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí
hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí
vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu
využití pozemků, je – v podobě části zemského povrchu – věcí nemovitou, tedy
samostatným předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s
parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel,
nebo naopak být částí parcely jediné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (uveřejněný pod č. C 5 218 v
Souboru)]. Jinými slovy řečeno, byť půjde o držbu jen části sousedního pozemku,
není vyloučeno, že tato část odpovídá parcele evidované v katastru nemovitostí.
Ostatně není vyloučena ani ta varianta, že vydržitel se bude domáhat určení
vlastnického práva jen k části pozemku, ke které vlastnické právo vydržel.
Dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu jsou v otázce posouzení dobré
víry zcela souladné s rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu v tomto ohledu zjevně obstojí.
Dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pak není
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud připomíná, že ač je podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], i pro
akcesorické výroky platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také
proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak
nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze
spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o
nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“)
takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se
zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu
nijak neprojevuje).
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve výroku II. stanovil žalovaným
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve
výši 28 800 Kč. Odvolací soud ve výroku I. rozsudku změnil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení není uložena
společně a nerozdílně, a ve výroku II. rozsudku zavázal žalované zaplatit
žalobkyni 6 800 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalované 2) byla uložena povinnost
k náhradě nákladů řízení ve výši 14 400 Kč za řízení před soudem prvního stupně
a ve výši 3 400 Kč za odvolací řízení, tedy celkem 17 800 Kč. Jelikož se
žalovaná 2) domáhá, aby bylo ve věci aplikováno moderační právo soudu podle §
150 o. s. ř. s tím, že žalovaná 2) nezavdala příčinu k vedení soudního řízení,
lze učinit závěr, že žalované 2) mohla být rozhodnutím o nákladech řízení
způsobena újma, která zjevně nedosahuje částky 50 000 Kč stanovené v § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 2) přípustné, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu