22 Cdo 1734/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. Z., advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 946/9,
proti žalovaným: 1) P. P., a 2) Ing. S. M., oběma zastoupeným Mgr. Danou
Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 498/31, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C
150/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 21. listopadu 2014, č. j. 57 Co 132/2013-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 57 Co
132/2013-166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vzal za
prokázané, že rodiče žalobkyně jí darovací smlouvou převedli vlastnické právo k
pozemku parc. č. 566/1 díl 1 (zahrada) a díl 2 (ostatní plocha). Součástí spisu
Státního notářství v Novém Jičíně sp. zn. NZ 571/85 byl i geometrický plán, kde
byl barevně vyznačen převáděný pozemek. S tímto pozemkem sousedí předmětný
pozemek, který žalobkyně užívá od roku 1985. Předmětný pozemek nabyli žalovaní
kupní smlouvou do podílového spoluvlastnictví. Prohlášení právní předchůdkyně
žalobkyně, že žalobkyni chtěla darovat také předmětný pozemek, avšak omylem jej
do smlouvy neuvedla, soud považoval za nevěrohodné. Z provedených důkazů totiž
vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nejdříve předmětný pozemek darovala
panu J. Š., přičemž ve smlouvě bylo zároveň zřízeno věcné břemeno doživotního
užívání předmětného pozemku ve prospěch dárce. Z toho soud dovodil, že právní
předchůdkyně žalobkyně nechtěla předmětný pozemek prodat. Žalobkyně tvrdila, že
předmětný pozemek užívala v jeho hranicích tak, jak jí ukázali rodiče. Sama
však nebyla schopna sdělit, kudy podle jejího názoru vede hranice pozemků. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nemohla
nabýt, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží.
Ve smlouvě totiž bylo specifikováno, že předmětem převodu je pozemek parc. č.
566/1, nikoliv však předmětný pozemek. Žalobkyně mohla v řízení o povolení
stavby na předmětném pozemku, kterou budovala, zjistit jednoduchým způsobem,
zda je skutečně vlastníkem tohoto pozemku, a to pouhým nahlédnutím do katastru
nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2013,
č. j. 57 Co 132/2013-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky I. až III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, na jehož základě
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 645/2014-124, rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl,
že absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v
dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech konkrétního případu
nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z
objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny
okolnosti případu. Tomu však odvolací soud nedostál, když závěr o dobré víře na
straně žalobkyně opřel v zásadě toliko o skutečnost, že předmětný pozemek
užívala od roku 1985, tj. od uzavření darovací smlouvy s rodiči, na základě
které nabyla sousedící pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a 2 a současně se chopila i
držby předmětného pozemku, který užívala v domnění, že jí byl darován rodiči. Odvolací soud přihlédl k výměře nabytého a drženého pozemku i době oprávněné
držby. Dále zohlednil, že označení pozemku v terénu není zřejmé a situace v
terénu se může lišit od „pohledu na katastrální mapu“. Účastníci darovací
smlouvy vycházeli z toho, že „se jedná o dva pozemky s rozdílnou kulturou“ –
zahrada a ostatní plocha, přičemž pozemek parc. č. 566/2 byl označen jako
zahrada a také byl takto užíván. Dovolací soud připustil, že zmíněná hlediska
jsou relevantní pro úvahu o dobré víře žalobkyně, nejde však o hlediska jediná,
jejichž existence vyšla v průběhu řízení najevo. Zdůraznil, že předmětem
darovací smlouvy nebyl předmětný pozemek, ale toliko pozemek parc. č. 566/1. Jestliže vzal odvolací soud za prokázáno, že úmysl darovat žalobkyni nejen
pozemek parc. č. 566/1, ale i předmětný pozemek potvrdila původní
spoluvlastnice pozemku V. P. v notářském zápisu ze dne 12. 6. 2012, měl se
zabývat okolnostmi uzavření darovací smlouvy, jestliže jejím předmětem
předmětný pozemek nakonec nebyl. Pro rozhodnutí ve věci tak je podstatné
posouzení okolností, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy, a to zejména
z pohledu, zda bylo vůlí smluvních stran převést i předmětný pozemek, resp. posouzení, proč předmětný pozemek nakonec předmětem smlouvy nebyl, jestliže
jinak došlo k darování toliko jednoho jiného pozemku parc. č. 566/1 a smluvní
strany smlouvy deklarují záměr převést vlastnické právo i k předmětnému
pozemku. Tento postup bude v dalším řízení namístě tím spíše, že se odvolací
soud nevypořádal s další podstatnou okolností, která se podávala z účastnické
výpovědi samotné žalobkyně před soudem prvního stupně, že darovací smlouvu ani
dokumenty při jejím uzavření zpracované nestudovala (a tudíž se s nimi zřejmě
ani neseznámila). Relevantní skutečností je poukaz žalované 1) na geometrický
plán, v němž byl pozemek parc. č. 566/1 zakreslen a byly z něj zřejmé jeho
hranice, přičemž dalšími podklady při uzavření darovací smlouvy byly znalecký
posudek a čestné prohlášení.
Tím žalovaná 1) naznačuje, že seznámení se s
obsahem darovací smlouvy a dokumentů k ní se vážících by muselo u žalobkyně
založit vědomost o tom, že předmětný pozemek předmětem darovací smlouvy nebyl,
přičemž takové zjištění by nepochybně vedlo k nápravě zjištěného stavu. Jestliže tyto okolnosti odvolací soud do svého rozhodnutí nepromítl, je jeho
právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud poukázal rovněž
na skutečnost, že žalobkyně nebyla ani jako vlastnice předmětného pozemku
vedena v katastru nemovitostí, přičemž podstatnou okolností může být také
otázka placení daní z předmětného pozemku, které je významnou, byť nikoliv
jedinou, skutečností pro posouzení dobré víry držitele, neboť nepochybně ve
vztahu k pozemku parc. č. 566/1 žalobkyně platit daň z nemovitosti musela. Bez
významu nemusí být také zjištění, zda se žalobkyně domáhala zápisu vlastnického
práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí či nikoliv, a v takovém
případě z jakého důvodu. Tyto okolnosti však v dosavadním řízení zjišťovány
nebyly.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 57 Co
132/2013-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně
je výlučným vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky I. až III.). Po doplněném dokazování se neztotožnil se
závěrem o skutkovém stavu, který učinil soud prvního stupně. Bylo prokázáno, že
žalobkyně předmětný pozemek drží od roku 1985, kdy uzavřela darovací smlouvu s
rodiči, kterou nabyla pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a díl 2, a současně se
chopila držby předmětného pozemku, který je oddělen zdí od domu č. p. 18, tehdy
patřícího jejím rodičům, v přesvědčení, že se jedná o pozemky, které jí byly
darovány rodiči a tyto užívala jako vlastní nerušeně do prosince 2009, kdy bylo
zjištěno, že užívá i předmětný pozemek, u něhož není jako vlastník zapsána v
katastru nemovitostí. Matka žalobkyně potvrdila úmysl dárců darovat žalobkyni i
předmětný pozemek a přesvědčení, že se tak při uzavření písemné darovací
smlouvy stalo. Po celou dobu držby nikdo nezpochybňoval právo žalobkyně s
předmětným pozemkem nakládat, když došlo k omylu o tom, že předmětem darovací
smlouvy byl i předmětný pozemek, avšak jejich omyl podle odvolacího soudu
nespočíval v tom, že by se všechny tyto osoby domnívaly, že předmětný pozemek
byl uveden v textu smlouvy, ale jejich omyl spočíval v tom, že plochu
předmětného pozemku považovali za součást pozemku parc. č. 566/1 díl 1 a 2
jednak se zřetelem k tomu, že takto byl pozemek žalobkyni v terénu ukázán, a v
omylu je utvrdil i znalec, který do ocenění zahrnul i stromy nacházející se na
předmětném pozemku, jehož tvar fakticky odpovídá tvaru zdi kolem statku. Byť
žalovaní poukazovali na různé listiny, z nichž žalobkyně mohla zjistit
existenci samostatného pozemku parc. č. 566/2, což mělo narušit její dobrou
víru, nebylo prokázáno, že se tak stalo, neboť z důkazů nevyplynulo, že by
takovou povědomost získal stavební úřad, a konečně ani při převodu předmětného
pozemku na J. Š. nevznikly pochybnosti o oprávněnosti držby pozemku žalobkyní;
předmětný pozemek nebyl přitom převeden samostatně, nýbrž společně se zbytkem
doposud jimi užívaných pozemků včetně domu, ve kterém bydleli. Pokud žalobkyně
po zjištění, že není evidována jako vlastnice předmětného pozemku, neučinila
právní kroky k nápravě tohoto stavu, lze jí sice vytknout liknavost, ale na
naplnění vydržecí doby to nemá vliv. Žalobkyně nemusela získat pochybnost na
základě stavebních a geometrických plánů, neboť nebylo prokázáno, že by měl
pochybnosti stavební úřad, nadto J. Š. ani po nabytí předmětného pozemku
nezjistil jeho držbu sousedy. Pokud by tomu tak bylo, nic nebránilo nápravě,
neboť dárci byli přesvědčeni, že žalobkyni předmětný pozemek darovali. Nadto je
třeba zdůraznit, že žalobkyně je osobou práva neznalou, špatně se orientující v
listinách a všechna jednání s úřady v souvislosti s předmětným pozemkem za ni
vyřizoval manžel na základě plné moci.
To se týkalo i geometrického plánu, kdy
rozhraničení v geometrickém plánu zakreslených pozemků nebylo zřejmé a
situování pozemků v terénu při pohledu na katastrální mapu může vyznít odlišně,
když zejména základním ukazatelem byla pro účastníky zeď oddělující pozemky
nadále užívané dárci od pozemků žalobkyni darovaných, který vede rovnoběžně s
hranicí pozemků parc. č. 566/1 a 566/2. Při celkové velikosti užívaných pozemků
nebyl rozdíl ve výměře jednoznačně zřejmý, neboť předmětný pozemek měl výměru
775 m2 a pozemek parc. č. 566/1 měl výměru 3260 m2. Omyl žalobkyně i dárců
spočíval v nesprávném přiřazení číselného označení pozemku ke konkrétní
pozemkové ploše a situaci v terénu při poměru výměr. Žalobkyně nestudovala
obsah smlouvy s tím, že ve víře ve správnost postupu notáře vycházela z toho,
že text smlouvy odpovídá zadání, a právě s ohledem na to, že její omyl (i omyl
dárců) spočíval v nesprávném přiřazení číselného označení pozemků, nemohla to,
že ve smlouvě nejsou uvedena všechna „čísla“ pozemků z vlastního textu smlouvy
seznat, stejně jako z výpisu evidence nemovitostí. Naopak podle znaleckého
posudku oceňujícího i stromy na předmětném pozemku neměla důvod k pochybnostem. Jediným možným zdrojem pochybností tak mohla být katastrální mapa, na které
však v notářském spise nebyly barevně odlišeny jednotlivé pozemky. Právě
použití geometrického plánu mohlo být důvodem pro opomenutí uvedení předmětného
pozemku do textu smlouvy a omylu v číslování pozemků. To, že by žalobkyně
platila daň z nemovitostí i za předmětný pozemek, netvrdila ani neprokázala, to
však nezpochybňuje její dobrou víru. S ohledem na uvedené odvolací soud
shledal, že žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela, když
podotkl, že podle nyní platné právní úpravy by vydržela vlastnické právo na
základě mimořádného vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce možnosti vydržení
vlastnického práva k nemovitosti, která není uvedena ve smlouvě (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4911/2007), a v otázce objektivního posouzení dobré víry držitele
(rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 2190/2000). V této souvislosti je
otázkou, zda může být držitel s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem, aniž by si přečetl smlouvu, od níž svou dobrou víru odvozuje,
a aniž by se seznámil s podklady, které byly při uzavření smlouvy prokazatelně
k dispozici. Odvolací soud odůvodnil své závěry odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, řešící jen část předpokladů dobré
víry, vůbec se však nezabýval relevantními námitkami žalovaných upozorňujících
na skutečnosti, které dobrou víru žalobkyně vylučují. Předně se dostatečně
nevypořádal s námitkou, že dobrou víru žalobkyně vylučuje sama skutečnost, že
předmětný pozemek není v darovací smlouvě vůbec uveden, což podle současné
judikatury nemůže vést k jeho vydržení. Nebyla správně vyhodnocena skutečnost,
že žalobkyně darovací smlouvu vůbec nečetla a neseznámila se s podklady, které
byly při jejím uzavření k dispozici, zejména s geometrickým plánem. Za dané
situace nemůže být v dobré víře, že jí jiná než ve smlouvě uvedená nemovitost
náleží, neboť její jednání nelze považovat za jednání v rámci běžné opatrnosti. Důsledkem toho je, že žalovaná pozbyla vlastnické právo k pozemku, jehož
vlastníka si předem ověřila v katastru nemovitostí. Odvolací soud při posouzení
dobré víry nevycházel ani tak z přesvědčení žalobkyně, nýbrž jejího manžela,
když žalobkyně doslova prohlásila, že se o celou záležitost příliš nestarala,
neboť vše zařizoval její manžel. Sama nebyla schopna vysvětlit, kde jsou v
terénu hranice předmětného pozemku. Odvolací soud se nevypořádal s pokyny
dovolacího soudu v rušícím rozhodnutí. Ač žalobkyně smlouvu nečetla, lze
očekávat, že ji četli alespoň její rodiče, nadto smlouvu zpracoval notář, takže
je zarážející, že by on s tolika podklady udělal chybu. Rovněž reakce žalobkyně
po zjištění problému v roce 2009 byla zvláštní, kdy celou záležitost řešila až
po třech letech. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně z nemovitosti platila daň. Navíc bylo prokázáno, že v průběhu 10leté vydržecí doby byla dobrá víra
žalobkyně narušena nejméně 3krát. Zaprvé se žalobkyně neseznámila s obsahem
darovací smlouvy a s příslušnými listinami, zadruhé v roce 1986 požádala o
stavební povolení, přičemž z projektové dokumentace je jednoznačně zřejmá
hranice příslušných pozemků, zatřetí z ohlášení stavby oplocení v roce 1994 je
patrné, že žalobkyně a její manžel ohlašovali oplocení ve dvou případech pouze
na pozemku parc. č. 566/1 a jednom případě i na pozemcích parc. č. 566/1 a
566/2, takže si museli být vědomi toho, že se jedná o dva rozdílné pozemky.
Žalovaná upozorňuje na zjevně nesprávná skutková zjištění a na skutečnost, že
dobrou víru váže soud k manželu žalobkyně. Za markantní považuje dovolatelka tu
skutečnost, že žalobkyně tvrdí svou držbu ke zdi, přičemž pozemek je ve tvaru
písmene L, takže žalobkyně sama popírá část držby pozemku, jehož vlastnictví se
z titulu držby sama domáhá. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc přikázal jinému odvolacímu soudu, případně přikázal věc
alespoň jinému senátu k projednání, neboť nebyl dodržen závazný právní názor
dovolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že odvolací soud se zcela řídil
závazným právním názorem dovolacího soudu, když doplnil dokazování v tom směru,
aby byl schopen objektivně posoudit okolnosti uzavření darovací smlouvy z roku
1985, vyjádřil se k povinnosti žalobkyně k hrazení daní za předmětný pozemek,
jakož i skutečnosti, zda se domáhala zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť odvolací soud dospěl
ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě náležitě věc po právní
stránce rozhodl. Vyjadřuje se podrobněji k jednotlivým argumentům žalované 1) a
závěrem navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
(srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná 1) rozporuje dobrou víru žalobkyně v oprávnění držet předmětný
pozemek, když poukazuje na některé významné okolnosti doprovázející uchopení se
držby (absenci předmětného pozemku v nabývacím titulu, přiložený geometrický
plán), jakož i okolnosti průběhu držby.
Dovolání je v této otázce přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž i důvodné.
Předně je třeba od sebe odlišit dva typy – v posuzované věci obecně do úvahy
přicházející a na první pohled vykazující obdobné znaky – případů, které mohou
vést k vydržení vlastnického práva k pozemku. Nezbytnost rozlišování těchto
případů vyplývá z toho, že některé rozhodné okolnosti pro posouzení objektivní
dobré víry nahlíží judikatura odlišně.
Judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení pozemku, jehož držby se držitel
chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento
pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.
Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence
pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře
vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však
Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra
držitele z objektivního hlediska [k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)].
Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě
především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné
vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem
smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem
převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu
sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela
zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být
rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně
domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a
z jakého důvodu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru)]. V tomto
typovém případě na druhou stranu není v zásadě podstatný poměr výměry ze
smlouvy nabytého pozemku a pozemku drženého, neboť držitel staví svou dobrou
víru nikoliv na omylu ve vedení vlastnické hranice pozemku, který skutečně
nabyl, nýbrž na skutečnosti, že se domníval, že nabyl pozemek na základě
smlouvy, i když v ní nebyl uveden.
Dále judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části
sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt.
Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě
opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě nebudou
vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž
k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede
vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především
otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních
bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu držby
právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice,
jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly
v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický
plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr
výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015
(dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k
držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5.
2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak v
tomto případě je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého
sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého
pozemku.
I přes naznačené rozdíly existují i společné znaky. Především pro vznik držby
je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní –
držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus
possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností
vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu
prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2002, č. 4, str. 184)].
Dále je shodné i pojetí dobré víry, jíž se rozumí psychický stav držitele, kdy
se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí
objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000
(uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem
okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu
věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět,
že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze
dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované
dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)].
V obou případech platí, že dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu.
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel (případně jeho zástupce) od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně
musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č.
C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn.
22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné,
zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví
svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele
pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K
těmto závěrům se Nejvyšší soud nedávno přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
V obou případech také platí, že je třeba přihlédnout ke všem relevantním
okolnostem případu a že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím
řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V posuzovaném případě lze odvolacímu soudu vytknout především dvě zásadní
pochybení, jichž se dopustil. V první řadě není z rozhodnutí odvolacího soudu
(na rozdíl od rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87) zcela
zřejmé, o který ze dvou výše uvedených typových případů vydržení se mělo
jednat. Na jednu stranu totiž odvolací soud neustále reflektuje skutečnost, že
toliko omylem nemělo dojít k převodu předmětného pozemku na žalobkyni na
základě darovací smlouvy z roku 1985 (č. l. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu), na druhou stranu opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že žalobkyně
nevěděla, kudy vede vlastnická hranice v terénu, takže se domnívala, že pozemek
parc. č. 566/1 vedl až ke zdi. Jak je přitom patrno z uvedeného výkladu, oba
případy se v zásadě nedoplňují, nýbrž vylučují. Buďto se tedy žalobkyně
domnívala, že nabyla předmětný pozemek na základě smlouvy, byť v ní nebyl
uveden, nebo se domnívala, že nabyla toliko pozemek parc. č. 566/1, chopila se
však držby i sousedního pozemku. Toto odlišení je přitom podstatné z hlediska
zkoumání rozhodných skutečností.
Usuzoval-li odvolací soud, že se jednalo o druhý případ, tedy „připlocení
pozemku“, pak je třeba zdůraznit, že by jeho úvaha o dobré víře o oprávněné
držbě celého předmětného pozemku v současné podobě nemohla obstát. Konkrétně
odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že se žalobkyně domnívala, že
pozemek parc. č. 566/1 dosahuje až ke zdi (tj. až ke stavení patřící původně
jejím rodičům), přičemž poukázal na rovnoběžné vedení vlastnické hranice mezi
pozemky parc. č. 566/1 a parc. č. 566/2. V této souvislosti však odvolací soud
zcela pominul, že předmětný pozemek má tvar písmene L, takže při pohledu od
veřejné cesty zasahuje i před uvedenou zeď, která až k této cestě nedosahuje.
Nadto část předmětného pozemku před zdí měla být podle tvrzení žalované 1) od
zbývající části pozemku oddělena stromy a žalobkyně údajně neměla mít tuto část
předmětného pozemku v držbě. Pokud by přitom byť část předmětného pozemku
nebyla ve faktické držbě žalobkyně, pak není možné uvažovat o tom, že by
žalobkyně mohla vydržet vlastnické právo k celému pozemku.
Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího
soudu je opětovně neúplné, tudíž věcně nesprávné a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení byl tudíž uplatněn právem.
V další fázi řízení odvolací soud řádně vysvětlí, o který ze dvou výše
uvedených typových případů se jedná, následně řádně posoudí veškeré okolnosti
týkající se nabytí držby žalobkyní, jakož i veškeré okolnosti v průběhu
vydržecí doby, které by mohly zpochybnit dobrou víru žalobkyně, že je
oprávněnou držitelkou předmětného pozemku (či jeho patřičné části). Při
posouzení dobré víry žalobkyně nelze vyloučit ani posouzení jednání jejího
manžela, který – jak bylo v rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazněno – za
žalobkyni veškeré záležitosti týkající se darovací smlouvy, jakož i výstavby
hospodářské budovy na předmětném pozemku vyřizoval. Odvolací soud se také
nezapomene vypořádat i se všemi námitkami žalované 1).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení §
1095 o. z., upravující tzv. mimořádné vydržení, není přiléhavý. Z tohoto odkazu
především není patrno, jak by se uvedené ustanovení mělo promítnout do poměrů
souzené věci, tj. zda by o něj odvolací soud opíral závěr o vydržení
vlastnického práva žalobkyní tehdy, pokud by dospěl k závěru, že k vydržení
nedošlo v režimu zákona č. 40/1964 Sb. Aplikovatelnost § 1095 v dané věci je
vyloučena přechodným ustanovením § 3066 o. z., jenž případné mimořádné vydržení
podmiňuje mimo jiné uplynutím doby alespoň pěti let držby od účinnosti zákona
č. 89/2012 Sb. Spor mezi účastníky však byl zahájen již v roce 2012, tj. ještě
před účinností zákona č. 89/2012 Sb.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2
věty první o. s. ř. k dalšímu řízení, když oproti návrhu žalované 1) neshledal
důvody pro to, aby věc přikázal k projednání jinému senátu či jinému odvolacímu
soudu; takový postup přichází do úvahy toliko mimořádně, a to s ohledem na
respekt k ústavně zaručenému právu na zákonného soudce [k tomu srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV ÚS 956/09, bod 23 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 2786/2013 (uveřejněné pod č. C 15 041 v Souboru)]. I když se
odvolací soud zcela důsledně neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu,
vysloveným v jeho rušícím rozhodnutí, nelze však učinit závěr, že by ho vůbec
nerespektoval a byl by dán důvod pro přikázání věci jinému senátu odvolacího
soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu