22 Cdo 645/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M.
Z., F., zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem v Novém
Jičíně, Divadelní 9, proti žalovaným: 1) P. O., S. M., zastoupené Mgr. Lukášem
Hrabcem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25, 2)
Ing. S. M., O., zastoupenému Mgr. Danou Prosickou, advokátkou se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 150/2012, o dovolání žalované
1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2013, č. j. 57 Co
132/2013-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2013, č. j. 57 Co
132/2013-87, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu
řízení.
výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobkyně jí darovací smlouvou
převedli vlastnické právo k pozemku parc. č. 566/1 díl 1 (zahrada) a díl 2
(ostatní plocha). Součástí spisu Státního notářství v Novém Jičíně sp. zn. NZ
571/85 byl i geometrický plán, kde byl barevně vyznačen převáděný pozemek. S
tímto pozemkem sousedí předmětný pozemek, který žalobkyně užívá od roku 1985. Soud prvního stupně dále zjistil, že předmětný pozemek nabyli žalovaní kupní
smlouvou do podílového spoluvlastnictví. Prohlášení právní předchůdkyně
žalobkyně, že žalobkyni chtěla darovat také předmětný pozemek, avšak omylem jej
do smlouvy neuvedla, soud považoval za nevěrohodné. Z důkazů provedených v
řízení totiž vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nejdříve předmětný
pozemek darovala panu J. Š., přičemž ve smlouvě bylo zároveň zřízeno věcné
břemeno doživotního užívání předmětného pozemku ve prospěch dárce. Z toho soud
dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně nechtěla předmětný pozemek prodat. Žalobkyně v řízení tvrdila, že předmětný pozemek užívala v jeho hranicích, tak
jak jí ukázali rodiče. Sama však nebyla schopna sdělit, kudy podle jejího
názoru vede hranice pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo vydržením
nemohla nabýt, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí
náleží. Ve smlouvě totiž bylo specifikováno, že předmětem převodu je pozemek
parc. č. 566/1, nikoliv však pozemek předmětný. Podle názoru soudu mohla
žalobkyně v řízení o povolení stavby na předmětném pozemku, kterou budovala,
zjistit jednoduchým způsobem, zda je skutečně vlastníkem předmětného pozemku
pouhým nahlédnutím do katastru nemovitostí. Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. června
2013, č. j. 57 Co 132/2013-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve
výroku I. určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Ve
výrocích I. – III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po doplněném dokazování zjistil, že žalobkyně drží předmětný
pozemek od roku 1985, přičemž se držby ujala na základě darovací smlouvy,
kterou uzavřela se svými rodiči. Předmětný pozemek je oddělen zdí od domu a
pozemků s ním užívaných. Žalobkyně jej užívala jako vlastní do roku 2009, kdy
bylo při přeměřování hranic pozemků zjištěno, že pozemek, který žalobkyně drží,
má parcelní č. 566/2, a žalobkyně tak není zapsána jako jeho vlastnice v
katastru nemovitostí. V řízení byl prokázán úmysl právní předchůdkyně žalobkyně
žalobkyni předmětný pozemek darovat. Výměrou činí jednu pětinu skutečně
nabytého pozemku parc. č. 566/1. Do roku 2009 nikdo vlastnické právo žalobkyně
nezpochybnil. Odvolací soud sice připustil, že v geometrickém plánu, který je
součásti spisu státního notářství, je zakreslen pozemek parc. č. 566/1 a 566/2,
nicméně je třeba při posuzování dobré víry žalobkyně přihlédnout k tomu, že se
jedná o pozemky s různým využitím (předmětný pozemek je zahradou a pozemek
parc. č. 566/1 ostatní plochou).
Odvolací soud s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
dospěl k závěru, že omyl žalobkyně lze vzhledem ke konkrétním okolnostem daného
případu považovat za omluvitelný. Měl za to, že žalobkyně naplnila všechny
předpoklady vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti je
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky vydržení vlastnického
práva k nemovité věci a dobré víry vydržitele. Zároveň má za to, že v praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, ,,zda může být držitel s
přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem, aniž by si
přečetl smlouvu, od níž svou dobrou víru odvozuje a aniž by se seznámil s
podklady, které byly při uzavření smlouvy prokazatelně k dispozici“. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nezbýval její námitkou, že dobrou
víru žalobkyně vylučuje již to, že předmětný pozemek nebyl uveden v darovací
smlouvě z roku 1985. Připustila, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
připouští vydržení i v případě, že nemovitost není uvedena ve smlouvě, nicméně
dobrá víra se musí opírat o rozhodnutí katastrálního úřadu, který provede vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Upozornila na to, že v řešené věci
tyto podmínky splněny nejsou. Uvedla dále, že žalobkyně se prokazatelně s
předmětnou darovací smlouvou, jakož i s podklady, které byly k dispozici, nikdy
neseznámila. Toto jednání má za následek ztrátu dobré víry žalobkyně. Odvolací
soud pochybil i při posuzování otázky, na čem zakládala žalobkyně svou držbu
před vydáním povolení stavebního úřadu k provedení stavby na předmětném
pozemku. Zároveň odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že
pozemek byl oplocen již před rokem 1994. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému vydržení vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června
2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalované splňuje obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a
o. s. ř., přičemž dovolatelka namítá, že se odvolací soud při řešení
rozhodující otázky procesního práva odchýlil od „rozhodovací práce soudů“,
kterou v dovolání specifikuje. Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqgfpxg4s7gvpxg
5dsl4ytkmq22 Cdo
1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49,
podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn.https://www.beckonline.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqgjpwgxzrge3
tm22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002,
sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgjpwgxzrga3d
q22 Cdo1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud
souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgjpxm6lcmvzf
63ttl42dani22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS
1654/2012 – nalus.usoud.cz). Pro posouzení předmětné věci je podstatné řešení otázky, jaký vliv má na
splnění podmínek vydržení okolnost, že ve smlouvě představující tzv. putativní
titul není uveden pozemek, ve vztahu ke kterému účastník tvrdí nabytí
vlastnického práva vydržením. Uvedená otázka se v judikatuře dovolacího soudu vyvíjela. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22
Cdo 4911/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 4, str.
133,
zaujal dovolací soud názor, podle kterého jestliže ve smlouvě o převodu
nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi
uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být
nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost
nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil,
zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Přitom platí, že
otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu,
zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti
a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Toto východisko bylo pak následně korigováno rozhodovací praxí Ústavního soudu
České republiky. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10
(uveřejněném na nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních
hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní
orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité
skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž v jednotlivci vyvolá dobrou
víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný
státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky)
spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě
sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že
sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a vlastnictví k nim tedy mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky (pojem právního státu) a důsledně vzato i
porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Jako ústavně konformní tudíž neobstojí závěr, že
neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré
víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že
účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do
smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře
omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se
převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Tento názor pak reflektoval v následné rozhodovací praxi i Nejvyšší soud České
republiky. V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 5, str. 178a, vyložil, že
nebyla-li nemovitost uvedena ve smlouvě, neznamená to, že ten, kdo se omylem na
základě této smlouvy chopil její držby, nemůže být za určitých podmínek jejím
oprávněným držitelem.
Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které Nejvyšší
soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která
vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost,
ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť
není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se
převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že
hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát v
úvahu všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít v úvahu
všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. V následujícím rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 19, str. 681, Nejvyšší soud
zdůraznil, že jestliže v převodní smlouvě není mezi převáděnými nemovitostmi
uvedena ta, ohledně níž si strany přály, aby též byla převedena, zpravidla
nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou
nemovitost nabyl. Nicméně hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního
posouzení a je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Jestliže státní orgán
(katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné
pozemky) na základě smlouvy, kterou sepsal notář, může být držitel pozemku
objektivně v dobré víře, i když pozemek ve smlouvě uveden není. Uvedené názory se následně prosazují již konstantně v judikatuře dovolacího
soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) a dovolací soud z nich vychází i v
souzené věci. Lze z nich učinit zobecňující závěr, že absence pozemku v nabývacím titulu
zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem,
nicméně v poměrech okolnostní konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v
takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu. Tomuto požadavku v dané věci odvolací soud podle přesvědčení dovolacího soudu
nedostál. Svůj závěr o dobré víře na straně žalobkyně opřel v zásadě toliko o skutečnost,
že sporný pozemek užívala od roku 1985, tj. od uzavření darovací smlouvy
uzavřené se svými rodiči, na základě které nabyla sousedící pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a 2 a současně se chopila i držby pozemku parc. č. 566/2, který
užívala v domnění, že jí byl darován rodiči. Odvolací soud přihlédl k výměře
nabytého a drženého pozemku i době oprávněné držby. Dále přihlédl k tomu, že
označení pozemku v terénu není zřejmé a situace v terénu se může lišit od
„pohledu na katastrální mapu“. Zohlednil, že účastníci darovací smlouvy
vycházeli z toho, že „se jedná o dva pozemky s rozdílnou kulturou“ – zahrada a
ostatní plocha, přičemž pozemek parc. č. 566/2 byl označen jako zahrada a také
takto užíván.
Dovolací soud je ve shodě s odvolacím soudem potud, že tato hlediska jsou
relevantní pro úvahu o dobré víře žalobkyně, nejde však o hlediska jediná,
jejichž existence vyšla v průběhu řízení najevo. Z dosavadního řízení se podává, a tato skutečnost ostatně není ani mezi
účastníky sporná, že předmětem darovací smlouvy nebyl pozemek parc. č. 566/2,
ale toliko pozemek parc. č. 566/1. Jestliže vzal odvolací soud za prokázáno, že
úmysl darovat žalobkyni pozemek parc. č. 566/1 i parc. č. 566/2 potvrdila
původní spoluvlastnice pozemku V. P. v notářském zápisu ze dne 12. června 2012,
měl se zabývat okolnostmi uzavření darovací smlouvy, jestliže jejím předmětem
pozemek parc. č. 566/2 nakonec nebyl. Pro rozhodnutí ve věci tak bude podstatné
posouzení okolností, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy, a to zejména
z pohledu, zda bylo vůlí smluvních stran převést i pozemek parc. č. 566/2,
resp. posouzení, proč tento pozemek nakonec předmětem smlouvy nebyl, jestliže
jinak došlo k darování toliko jednoho jiného pozemku parc. č. 566/1 a smluvní
strany smlouvy deklarují záměr převést vlastnické právo i k pozemku parc. č. 566/2. Tento postup bude v dalším řízení namístě tím spíše, že se odvolací soud
nevypořádal s další podstatnou okolností, která se podávala z účastnické
výpovědi samotné žalobkyně učiněné v řízení před soudem prvního stupně, že
darovací smlouvu ani dokumenty při jejím uzavření zpracované, nestudovala (a
tudíž se s nimi zřejmě ani neseznámila). V této souvislosti dovolatelka v
dovolání poukazuje taktéž na relevantní skutečnost, kterou je existence
geometrického plánu, kde byl darovaný pozemek zakreslen a byly z něj zřejmé
jeho hranice, přičemž dalšími podklady při uzavření darovací smlouvy byly
znalecký posudek a čestné prohlášení. Naznačuje pak, že seznámení se s obsahem
darovací smlouvy a dokumentů k ní se vážících by muselo u žalobkyně založit
vědomost o tom, že pozemek parc. č. 566/2 předmětem darovací smlouvy nebyl,
přičemž takové zjištění by nepochybně vedlo k nápravě zjištěného stavu. Jestliže tyto okolnosti odvolací soud do svého rozhodnutí nepromítl, je jeho
právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení byl proto uplatněn právem. Dovolací soud nemohl taktéž přehlédnout, že v daném případě nebyla žalobkyně
ani jako vlastnice tohoto pozemku vedena v katastru nemovitostí, přičemž
podstatnou okolností může být také otázka placení daní z uvedeného pozemku,
které je významnou, byť nikoliv jedinou, skutečností pro posouzení dobré víry
držitele, neboť nepochybně ve vztahu k pozemku parc. č. 566/1 žalobkyně platit
daň z nemovitosti musela. Bez významu nemusí být také zjištění, zda se
žalobkyně domáhala zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru
nemovitostí či nikoliv, a v takovém případě z jakého důvodu. Tyto okolnosti
však v dosavadním řízení zjišťovány nebyly. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.