22 Cdo 4095/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, proti žalovaným: 1) R. N., bytem
v P. 6, B. 1825/1, 2) P. N., bytem v P. 8, V. 385/9, oběma zastoupeným Mgr.
Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn.
3 C 35/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. dubna 2011, č. j. 25 Co 38/2011-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
října 2010, č. j. 3 C 35/2010-128, ve výroku I. určil, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem pozemku parc. č. 2439/19, nacházejícím se v obci a katastrálním
území H. v. P. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. rozhodl soud
prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 25 Co 38/2011-169, ve výroku I. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňují přitom dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. dubna 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou relevantní otázku zásadního právního
významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky
se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být
dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelé pouze v dovolání vyjadřují nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací
soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. V tomto směru
však nalézacím soudům nelze nic vytknout. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze
ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně
přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22
Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012
– nalus.usoud.cz). Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily
všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud
nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Dovolatelé v rámci podané dovolání nalézacím soudům především vytýkají, že
nesprávně posoudily dobrou víru právního předchůdce žalovaných V. N., jestliže
uzavřely, že nebyl v dobré víře, přestože bylo do pozemkové knihy vloženo
vlastnické právo k předmětnému pozemku. Poukazují v této souvislosti na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, v němž je zdůrazněný předpoklad dobré
víry osoby v práva nabytý na základě aktů veřejné moci, potud, že „z
ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu
veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá
v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt
státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti
mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné“. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484, dále srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012,
sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, uveřejněný tamtéž). Soud prvního stupně vyhověl žalobě mimo jiné s odkazem na skutečnost, že právní
předchůdce žalovaných Vilém Nosek nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré
víře a dobu jeho držby si proto žalovaní nemohou započíst do běhu vydržecí
doby.
S tímto závěrem však žalovaní v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
žádným způsobem nepolemizovali a nenamítali jeho nesprávnost. Odvolacímu soudu,
který se touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezabýval, pak
nelze v daném směru vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k závěrům vysloveným v dovolateli
citovaném nálezu Ústavního soudu se Ústavní soud opětovně přihlásil v nálezu ze
dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, s doplňujícím závěrem, podle
kterého neobstojí jako ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve
smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné
nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci
smlouvy v daném případě právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná
osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře
omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se
převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s
přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy
věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci;
i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž
byla držba uchopena a vykonávána.
Soud prvního stupně při závěru o absenci dobré víry V. N. zdůraznil, že jeho
spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku bylo vloženo do pozemkové knihy
chybou. Vklad se totiž opíral o listiny, které se k nemovitostem zapsaným v
knihovní vložce č. 1265 – a tedy i k předmětnému pozemku – nevztahovaly. V. N.
tak nesvědčil žádný právní titul (ani putativní), jímž by mohlo být jeho
spoluvlastnické právo založeno. Předmětem smlouvy trhové ze dne 19. prosince
1947 ani smlouvy o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 23. dubna 1956 předmětný
pozemek nebyl a jeho vlastníkem ostatně nebyla ani žádná ze smluvních stran
těchto právních úkonů. Úmyslem smluvních stran nebylo nakládání s předmětným
pozemkem, který vlastnicky náležel Špitální nadaci pátera J. D.
Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, že předmětný pozemek vznikl z pozemku
parc. č. 2020/2, zapsaného původně v pozemkové knize na knihovní vložce č. 1265
pro katastrální obec H. V knihovní vložce č. 1265 v části B bylo vloženo
vlastnické právo k předmětnému pozemku pro Špitální nadaci Pátera J. D. a za
tímto vkladem vlastnického práva je zaneseno pokračování knihovní vložky č.
1234, str. 72, kam byl proveden vklad vlastnického práva dne 29. ledna 1948
podle smlouvy trhové ze dne 19. prosince 1947 V. N. na jednu čtvrtinu, M. N. na
jednu čtvrtinu a R. N. na jednu polovinu. Následně podle smlouvy ze dne 23.
dubna 1956 bylo vloženo na „čtvrtinu“ M. N. vlastnické právo V. N. Chybnost
zápisu spoluvlastnického práva k nemovitostem spočívala v tom, že došlo omylem
k zápisu nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 1265 do evidence na listu
vlastnictví. Stalo se tak z toho důvodu, že v části B knihovní vložky č. 1265
za zápisem vlastníka Špitální nadace pátera J. D. bylo zapsáno pokračování
knihovní vložky č. 1234, str. 72 a v knihovní vložce č. 1265 byli chybně
zapsáni manželé V. a M. N. jako vlastníci.
Jestliže za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že V. N. nebyl
oprávněným držitelem, nelze takovému jeho závěru vytknout zjevnou
nepřiměřenost.
Fakticky jedinou dovolací námitkou se tak vůči rozhodnutí odvolacího soudu
stala výhrada dovolatelů, prostřednictvím které nalézacím soudům vytýkají, že
počátek běhu vydržecí doby žalovaných, resp. jejich nejbližších právních
předchůdců vázal na den právní moci rozhodnutí o dědictví, nikoliv na samotný
den úmrtí V. N.
V uvedeném směru postupovaly nalézací soudy ve shodě s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010,
uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná
držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že
zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. Z tohoto závěru vycházely v
řízení i nalézací soudy. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak
dovolateli nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v
dovolacím řízení náklady řízení, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu