22 Cdo 1886/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Irenou Tůmovou, advokátkou se sídlem v
Chotěboři, Družstevní 196, proti žalovaným: 1) F. M. a 2) L. M., zastoupeným
JUDr. Pavlem Průšou, advokátem se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 7 C 180/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2016, č. j. 21 Co 190/2016-123, ve znění
opravného usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 21 Cdo 190/2016-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ireny Tůmové, advokátky se sídlem v Chotěboři,
Družstevní 196.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. 9. 2015, č. j. 7 C 180/2013-61, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 240/10 o výměře 33 m2 (dále jen „předmětný pozemek“), který byl
oddělen geometrickým plánem č. 112-102/2013 pro rozdělení pozemku v k. ú. H. u
M., obec M., z pozemku parc. č. 240/7 v k. ú. H. u M. (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 21 Co 190/2016-123, ve znění opravného
usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 21 Co 190/2016-127, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř. V otázce dobré víry spatřují nesprávné právní
posouzení věci ze strany odvolacího soudu, kdy odkazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 41/2016. Poukazují na
skutečnost, že zákon č. 40/1964 Sb. domněnku poctivosti a dobré víry na rozdíl
od zákona č. 89/2012 Sb. neobsahoval. Dále rozsáhle nesouhlasí se závěry o
neměnnosti hranic mezi pozemky žalobce a žalovaných, kdy popisují vývoj případu
a některé podstatné okolnosti věci, zejména postup právního předchůdce žalobce,
jakož i žalobce samotného v rozporu se stavebními předpisy. Poukazují i na
další provedené důkazy. Odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů
nesprávně přiložil vyšší věrohodnost výpovědi žalobce a svědka Dolejše a
nesprávně uzavřel, že žalobce byl v dobré víře, když více jak 30 let užíval
zaplocený předmětný pozemek. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné. Otázka vydržení pozemku
byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu opakovaně řešena a odvolací soud
se od ní neodchýlil. Oba soudy dospěly po provedeném dokazování ke shodným
závěrům, že žalobce se na základě darovací smlouvy uzavřené se svými rodiči dne
16. 12. 1983 chopil i držby předmětného pozemku, přičemž tehdejší oplocení je v
takovém rozsahu, jako je nyní. Žalovaní jakožto skuteční vlastníci předmětného
pozemku nedali najevo svůj nesouhlas s oplocením pozemku až do roku 2013.
Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé
i přes obecný poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a
22 Cdo 41/2016 v dovolání ve skutečnosti nevymezili žádnou otázku přípustnosti
dovolání, taková otázka se přitom nepodává ani z obsahu samotného dovolání,
které je v zásadě jen rozsáhlou polemikou s dovozenými skutkovými zjištěními a
snahou, aby dovolací soud dospěl k odlišnému skutkovému stavu. Dovolatelé však
pomíjejí, že skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst.
1 o. s. ř. a contrario), a proto dovolací soud není oprávněn skutkový stav
přezkoumávat ani jakkoliv jinak revidovat.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
otázce vydržení vlastnického práva souladné s rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě
okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v
terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný
na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné
utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na
právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str.
101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález
Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)], existence listin, které byly v době chopení se držby k
dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný
pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého
pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i
postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z
části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím
skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn.
22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu,
přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci soudy obou stupňů posoudily otázku oprávněnosti držby předmětného
pozemku a jeho vydržení žalobcem v intencích judikatury dovolacího soudu,
pročež dovolací soud nemá odvolacímu soudu v tomto ohledu čeho vytknout; v
podrobnostech odkazuje na přiléhavé rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolacímu soudu není pak zřejmé, jak by se pak měl do poměrů dané věci
promítnout zcela nekonkrétní poukaz dovolatelů na § 7 zákona č. 89/2012 Sb.,
jakož i skutečnost, že obč. zák. neměl obsahovat domněnku poctivosti a dobré
víry.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. David Havlík předseda senátu