22 Cdo 41/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Statutárního města Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, IČO: 002 83 924,
zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 51,
proti žalovaným 1) J. K. a 2) Ing. B. K., oběma zastoupeným JUDr. Ludmilou
Čechovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4703, o vyklizení pozemku a
vzájemné žalobě žalované 1) na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 9 C 67/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. července 2015, č. j. 60 Co
263/2015-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 3630 Kč k rukám
zástupkyně žalované JUDr. Ludmily Čechové.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 1815 Kč k rukám
zástupkyně žalovaného JUDr. Ludmily Čechové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
ledna 2015, č. j. 9 C 67/2010-303, ve znění usnesení ze dne 17. března 2015, č.
j. 9 C 67/2010-314, zamítl „žalobu žalobce, aby 1. a 2. žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit pozemek parc. č. 4348/16 – ostatní plocha, způsob využití
zeleň, a pozemek parc. č. 4348/17 – ostatní plocha, způsob využití ostatní
komunikace, vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Z. u Katastrálního
úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín“ (výrok I.), určil „že 1.
žalovaná je vlastnicí částí pozemků, nyní zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín na LV č.
10001 pro obec a k. ú. Z. jako parc. č. 4348/16 o výměře 213 m2 a parc. č.
4348/17 o výměře 73 m2, a to těch částí, které jsou v geometrickém plánu Ing.
B. L. ze dne 14.7.2014 č. 7877-22/2014, vyznačeny jako parcely parc. č. 4348/16
o výměře 142 m2, parc. č. 4348/27 o výměře 5 m2, parc. č. 4348/17 o výměře 39
m2 a parc .č. 4348/28 o výměře 5 m2, vše v obci a k. ú. Z.“ (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. ve znění usnesení ze dne 17.
března 2015, č. j. 9 C 67/2010-314 a výrok IV.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 14. července 2015, č. j. 60 Co 263/2015-339, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a IV. (výrok I.), změnil
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III. a IV.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení
dobré víry žalovaných „při seznámení se se skutečnostmi objektivně způsobilými
vyvolat pochybnost ohledně vlastnictví pozemku“. Namítá, že žalovaná 1)
ztratila dobrou víru, že je vlastníkem sporných pozemků, v roce 1986, kdy při
ohlášení stavby oplocení doložila snímek pozemkové mapy z roku 1978. Ze snímku
bylo patrno, že současně s pozemkem p. č. 4348/10 užívá i pozemky cizí. Tato
skutečnost „objektivně musela vyvolat pochybnost, že držiteli pozemek patří“. V
této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července
2006, sp. zn. 22 Cdo 889/2005, nebo ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo
1604/2013 (tato a veškerá další rozhodnutí uveřejněná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), ze kterých se podává, že dobrá víra
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Další dovolatelem
namítaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývají objektivně hodnocením dobré
víry. Odvolací soud tak podle dovolatele nezohlednil všechny okolnosti a dospěl
tak k nesprávnému právnímu závěru o existenci dobré víry žalované 1) a
navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují dovolání
odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je
vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K
těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze
dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, (proti uvedenému rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května
2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz). V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod
pořadovým č. C 1181, formuloval závěr, že pokud si držitelka nenechala vytýčit
hranice jí držených pozemků a nezjistila, že drží i část pozemku, jehož
vlastníkem není, nevylučuje to její oprávněnou držbu. Odvolací soud závěr o existenci objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a
jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalovaná 1)
užívá předmětné pozemky od roku 1977, kdy jí byly v těchto hranicích předány
jejím právním předchůdcem, a užívání v těchto hranicích nebylo zpochybněno. Proto nebyl důvod provádět vytýčení hranic v terénu. Předložením snímku
pozemkové mapy z roku 1978 k ohlášení stavby plotu v roce 1986 nedošlo ke
ztrátě dobré víry žalované 1), jelikož snímek sice obsahuje vyznačení hranic
pozemků, ale sporné pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 v k. ú. Z., nejsou na
snímku nijak označeny. Pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 nebyly v terénu
identifikovatelné a celý pozemek p. č. 4348/10 s „připojenými“ pozemky p. č. 4348/16 a p. č. 4348/17 byl žalovanou 1) užíván jako celek a stejně tak byl
řádně užíván již jejím právním předchůdcem. Žalovaná 1) tedy nemohla nabýt
pochybnosti o oprávněnosti užívání sporných pozemků ani po seznámení se snímkem
pozemkové mapy z roku 1978. Z výše zmíněných důvodů tedy žalovaná 1) vlastnické
právo ke sporným pozemkům p. č.
4348/16 a p. č. 4348/17 v k. ú. Z. v roce 1987
řádně vydržela a rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 o. s. ř. přípustné, a bylo podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost jemu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou
se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu