22 Cdo 889/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce B. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. D.,
zastoupené advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha - východ pod sp. zn. 12 C 135/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2003, č. j. 30 Co 221/2003-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
4575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal ochrany vlastnického práva k pozemku dále
specifikovanému, do něhož žalovaná neoprávněně zasahuje postaveným plotem a
užíváním označené části.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 20. září 2002, č. j. 12 C
135/99-124, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „ žalobní návrh směřující
proti žalované na uložení povinnosti odstranit plot o délce 25,25 m na severní
hranici dílu „c“ pozemku čp. 356/4, katastrální území Z., zapsaném na listu
vlastnictví číslo 790 pro katastrální území u Katastrálního úřadu P., vyznačené
na geometrickém oddělovacím plánu vyhotoveném Ing. J. R. dne 2. 7. 1996 pod
číslem 334-17/96, a dále na uložení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů
do práv vlastníka parcely číslo 356/4, spočívající v užívání dílu „c“ pozemku
čp. 356/4, katastrální území Z., se zamítá,“ a výrokem pod bodem II. rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4.
6. 2003, č. j. 30 Co 221/2003-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je podle
darovací smlouvy z 13. 9. 1996, s účinky vkladu k 20. 9. 1996, mimo jiné
vlastníkem parc. č. 356/4 o výměře 1421 m2 v k. ú. a obci Z. Žalovaná a její
manžel L. D. nabyli kupní smlouvou uzavřenou 15. 7. 1957 s Čsl. státem - MNV
Z. sousední stavební parcelu č. 53 spolu s domem čp. 8 na této parcele. Rodiče
žalované užívali tyto nemovitosti od roku 1945 a nejméně od roku 1952 byla
spolu se stavební parcelou č. 53 užívána i sporná část parcely, označená nyní
jako díl „c“ pozemku parc. č. 356/4. Už v době uzavření kupní smlouvy 15. 7.
1957 byla ke st. parc. č. 53 připlocena část pozemku parc. č. 356/4 díl „c“,
jak je vyznačena na shora uvedeném geometrickém plánu z roku 1996 o výměře 220
m2. K těmto zjištěním dospěl soud prvního stupně na základě výpovědi svědků
Ing. L. Š. a A. P., které hodnotil jako věrohodné (oproti výpovědím svědků J.
V., E. Č. a B. Č.) v návaznosti na zjištění, že podle měření z roku 1957 byla
v evidenci nemovitostí výměra st. parc. č. 53 vyznačena 571 m2, a to podle
skutečného užívání. V roce 1980 právní předchůdce žalobce ve vlastnictví
pozemku parc. č. 356/4 tvrdil, že žalovaná spolu s manželem užívají část tohoto
pozemku. K žádosti žalované a jejího manžela o vyhotovení geometrického plánu
na zaměření pozemku st. parc. č. 53 jim bylo sděleno, že žádost je po
provedeném vyměření 15. 7. 1981 a šetření v pozemkové knize bezpředmětná.
Manžel žalované L. D. v roce 1983 zemřel a žalovaná se stala výlučnou vlastnicí
domu čp. 8 se st. parc. č. 53. Ve znaleckém posudku, který byl v řízení o
dědictví vypracován, bylo rovněž uvedeno, že pozemek st. parc. č. 53 má výměru
pozemku 571 m2. Žalobce pak zpochybnil vlastnické právo žalované ke sporné
části části „c“ pozemku parc. č. 356/4 dopisy z let 1996, 1997 a 1999. Na
základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaná a
její manžel se v roce 1957 chopili držby této části „c“ uvedeného pozemku v
dobré víře, že ho nabyli smlouvou z roku 1957 jako pozemek parc. č. 53, tedy na
základě domnělého právního titulu. Dobrá víra nebyla objektivně zpochybněna ani
v roce 1980, když v reakci na tvrzení J. V. požádali o přeměření svého pozemku
a sdělení geodézie je jen utvrdilo v přesvědčení, že vlastní pozemek parc. č.
53 v rozsahu, jak ho od roku 1957 užívají. Odvolací soud podrobně popsal
právní úpravu vydržení pozemků od roku 1957 a shodl se se soudem prvního
stupně, že žalovaná nabyla vlastnictví k části „c“ pozemku parc. č. 356/4 na
základě oprávněné držby trvající po desetiletou vydržecí dobu vydržením 1.
ledna 1992 podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., se započtením oprávněné držby před 1. 1. 1992. Protože
žalovaná užívá svůj oplocený pozemek, žalobci ochrana vlastnického práva podle
§ 126 odst. 1 ObčZ nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má
zásadní význam, neboť „řeší otázku vydržení práva a tato otázka je řešena soudy
rozdílně.“ Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, které bylo zapříčiněno nesprávným hodnocením důkazů. Považuje
za nutné připomenout, že spornou část jeho pozemku začala rodina žalované
užívat v padesátých letech, kdy zakoupila sousední obecní pozemek. Předmětný
pozemek obci nikdy nenáležel a jak vypověděli svědci žalobce, byl nejprve
užíván oběma rodinami společně, později už jen rodinou žalované, ale opakovaně
bylo jednáno mezi oběma rodinami o odprodeji předmětného pozemku, což žalovaná
popírala. Z listinných důkazů - stavebních plánů dnes již zbourané stavby
rodiny žalobce vyplývá, že ze stavby umístěné na pozemku, náležejícím nyní
žalobci, vedly vrata od stodoly právě na předmětný sporný pozemek. Sporná
část pozemku parc. č. 356/4 byla užívána k mlácení slámy a byla logicky
přístupná ze stodoly. Rovněž z korespondence s tehdejším národním výborem a
geodézií plyne, že otázka vlastnictví předmětného pozemku byla řešena i
prostřednictvím úřadů. I to svědčí o tom, že žalovaná nebyla v dobré víře po
dobu užívání pozemku. Kromě toho by žalovaná nemohla vydržet vlastnictví ke
sporné části pozemku i proto, že od roku 1957 do roku 1964 neuplynula
desetiletá vydržecí doba, a v letech 1964 - 1991 bylo možné vydržet pozemek
pro stát a občanovi mohlo být zřízeno právo osobního užívání. K tomu v daném
případě nedošlo a desetiletá vydržecí doba neuplynula ani od 1. 1 1992.
Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce opakuje námitky, se kterými
se soudy obou stupňů podrobně vypořádaly, včetně naplnění předpokladu
desetileté vydržecí doby. Žalobce také v dovolání neuvedl žádný odkaz na novou
judikaturu, která by zvrátila právní názor odvolacího soudu. Žalovaná navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, avšak není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm
řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci,
pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo
ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23/svazek 1 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen
„Soubor rozhodnutí“).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pro
řešení otázky právní, nikoli skutkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C
1164/svazek 16). Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán
skutkovým zjištěním, že žalovaná a její manžela užívali spornou část „c“pozemku
parc. č. 356/4 od roku 1957 již připlocenou k pozemku parc. č. 53 a kromě výtky
J. V. z roku 1980, žalobce teprve v letech 1996-1999 dopisy upozornil
žalovanou na to, že užívá předmětnou část jeho pozemku.
Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyšší soudu ze dne sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15 Souboru rozhodnutí).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (kromě rozsudku sp. zn. 22 Cdo
1848/1998, publikovaného v Soudních rozhledech č. 7/2000, na který odkázal již
odvolací soud, viz dále např. rozsudky uveřejněné pod C 158, C 631 a C 739
Souboru rozhodnutí) vydržet vlastnické právo podle § 134 odst. 1 ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1191 Sb. může jen oprávněný držitel, tj. ten
kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněná držba předpokládá, že
držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře
se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně.
Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží,
anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní
skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je
vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v
dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré
víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (např. rozsudek publikovaný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2002, sp. zn. 22 Cdo
490/2001 publikovaný pod C 1481, sv. 21 Souboru rozhodnutí). Už odvolací soud
rovněž odkázal na judikaturu dovolacího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 506/1998
a 22 Cdo 1193/98) a nález Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS
196/2000, týkající se započtení držby věci před 1. 1. 1992 do desetileté
vydržecí doby podle § 134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č.
509/19991 Sb.
V souladu s touto judikaturou posoudily soudy obou stupňů otázku vydržení
vlastnického práva žalovanou k předmětné části „c“ pozemku parc. č. 356/4.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře
dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání
proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §
243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalované podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 OSŘ vůči žalobci náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány
odměnou advokáta (v řízení, jehož předmětem byly dva nároky a advokát v něm
učinil jeden úkon) podle § 8 písm. b), § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1
zák. č. 484/2000 Sb. ve výši 4 500 Kč a 75 Kč představuje paušální náhradu
hotových výdajů podle vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem částkou 4 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto
rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu