22 Cdo 90/2018-441
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v
Brně, Radnická 376/11, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, se sídlem v
Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, zastoupenému JUDr. Markem
Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 648/33, o určení vlastnického
práva k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 71/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017,
č. j. 18 Co 193/2016-409, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného
JUDr. Marka Hastíka, advokáta se sídlem v Brně, Pellicova 648/33.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2.
2016, č. j. 18 C 71/2010-363, určil, že pozemek parc. č. o výměře 134 m2
(zahrada) v k. ú. B., obec B. (dále jen „předmětný pozemek“), je ve výlučném
vlastnictví žalobce (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit České
republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 6 136 Kč (výrok
II.) a žalobci na náhradě nákladů řízení částku 54 304 Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 Co 193/2016-409, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek je ve
výlučném vlastnictví žalobce, ve výroku II. tak, že žalobci uložil povinnost
zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 6
136 Kč, a ve výroku III. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému
na náhradu nákladů řízení 32 186 Kč (výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 466,50 Kč (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že při rozhodování o náhradě
nákladů řízení lze u statutárních měst předpokládat dostatečné materiální a
personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit
svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Přiznání nákladů
řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalovaného je tak nesprávné; nemůže
jít o účelně vynaložené náklady. Dále namítá, že se v posuzované věci odvolací
soud zabýval pouze posouzením, zdali k vydržení předmětného pozemku mohlo dojít
po 1. 1. 1992. Takový postup je v přímém rozporu s rozhodovací praxí, podle níž
do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely
vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992. Dodává, že
předmětný pozemek tvořil v komplexu jeho pozemků 7,8 % celkové výměry; při
porovnání výměr je nutno hodnotit tento omyl jako omluvitelný. Podle judikatury
může být držba oprávněná, dosahuje-li výměra drženého pozemku až okolo 50 %
výměry pozemku koupeného; nelze vyloučit ani případ, kdy bude výměra vyšší. Odvolací soud v rozporu s touto judikaturou konstatoval, že právní předchůdci v
roce 1930 nemohli být v dobré víře, pokud zaplotili větší část pozemku, než
byla výměra podle kupní smlouvy. Nezohlednil, že takto došlo k narovnání hranic
pozemků a sjednocení hranic v jedné ulici do jedné roviny. Dále odvolací soud
dovozuje, že v roce 1930 byly nepochybně v terénu vyznačeny hranice pozemku,
aniž by však pro takovýto závěr měl důkaz či důvod; pouze domýšlí skutkový stav
bez faktického zjištění. Žalobce se rovněž podrobněji vyjadřuje k jednotlivým
dílčím závěrům odvolacího soudu, jimiž odvolací soud odůvodnil nemožnost nabytí
vlastnického práva vydržením. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a
žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů. Žalovaný má za to, že odvolací soud rozhodl správně a že dovolání proti náhradě
nákladů řízení není na místě. Předmět sporu byl svěřen do správy a hospodaření
Městské části B.-B. a ta nese i náklady soudního řízení. Jde o malý obecní
úřad, žádný ze zaměstnanců nemá právní vzdělání a právní služby musí zajišťovat
externě. Ohrazuje se proti tomu, že by se odvolací soud nezabýval otázkou
vydržení před 1. 1. 1992, a zpochybňuje také argumentaci ohledně žalobcovy
dobré víry. Považuje výtky žalobce za zcela liché a odkazy na uvedenou
judikaturu za nepřiléhavé. K dalším námitkám předně podotýká, že žalobce ve
vztahu k nim nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti
dovolání. Podrobně se vyjadřuje k nemožnosti vydržení předmětného pozemku podle
právních předpisů účinných do 1. 1. 1992. Dále rozebírá, proč předmětný pozemek
nemohl v důsledku nedostatku dobré víry vydržet ani žalobce. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovanému náhradu
nákladů řízení za dovolací řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitka žalobce směřující k tomu, že žalovanému neměla být soudy obou stupňů
přiznána náhrada nákladů řízení, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť
proti tomuto výroku není dovolání objektivně přípustné. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání obecně přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí
omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle
něhož dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění
přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení
přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z
pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým
výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové
„věci“ týkalo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. V posuzovaném případě odvolací soud ve výroku I. rozsudku změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 32 186 Kč, a ve výroku II. zavázal
žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15
466,50 Kč. Celkově uložená povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů ani ve svém součtu (47 652,50 Kč) zákonem požadovanou hranici
nepřevyšuje, tudíž dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dále žalobce namítá, že se odvolací soud v souzené věci zabýval pouze
posouzením, zdali k vydržení předmětného pozemku mohlo dojít po 1. 1. 1992. Do
doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je přitom třeba pro účely
vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992. Tato námitka přípustnost dovolání také nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval i otázkou možného vydržení před
1. 1. 1992. Uvedl, že podle zákona č. 946/1811 Sb. z.
s., obecného občanského
zákoníku, k vydržení dojít nemohlo, neboť nemohla uplynout třicetiletá vydržecí
doba a právním předchůdcům žalobce chyběla dobrá víra. Vydržení nepřicházelo v
úvahu ani podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, protože majetek
byl v socialistickém vlastnictví. Podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník
(dále jen „obč. zák.“), pak bylo možné předmětný pozemek vydržet do výlučného
vlastnictví až od 1. 1. 1992. Z hlediska důvodnosti žaloby nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího
soudu ani okolnost, kdyby – posuzováno nejpříznivěji z hlediska žalobce – jeho
právní předchůdci vlastnické právo sami vydrželi podle předchozích právních
předpisů. Podle judikatury si oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k
vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen,
pokud ten sám věc či právo nevydržel [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní
předchůdce, tedy nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že
vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný
pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné
v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005
(uveřejněné pod č. C 3 719 v Souboru)]. Oprávněný držitel si může pro účely
vydržení započíst vydržecí dobu toho předchůdce, od kterého nabyl držbu; pokud
jeho bezprostřední předchůdce nebyl držitelem oprávněným, dobu oprávněné držby
vzdálenějšího předchůdce si započíst nemůže [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (uveřejněný pod č. C 406 v
Souboru)]. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (uveřejněném pod
č. C 10 333 v Souboru), Nejvyšší soud vysvětlil, že nabytí vlastnického práva
vydržením právním předchůdcem účastníka, který se v soudním řízení domáhá
určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém
právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl
vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva
domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením
právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.),
na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří
ho vydrželi, nabyl. Dovolací soud dále připomíná, že s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v
obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983)
nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice
vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák., ve znění účinném
před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen
pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1.
1992,
kdy nabyla účinnosti novela obč. zák., provedená zákonem č. 509/1991 Sb.,
způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho,
že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního
vlastnictví (§ 127 obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.),
jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky
vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1204/2007 (uveřejněný pod č. C 5049 Souboru)]. K vydržení vlastnického práva k
pozemku fyzickými osobami tak mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude
vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky, stanovené § 134
obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl
oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. l. 1992 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný
v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)]. Žalobce v průběhu celého řízení poukazoval na to (a tato tvrzení opětovně
zopakoval i v rámci dovolání), že podmínky pro vydržení splnili již jeho právní
předchůdci, neboť jejich oprávněná držba přesáhla 1. 1. 1992. I kdyby dovolací soud vycházel z posouzení nejpříznivějšího pro žalovaného ve
vztahu k držbě jeho právních předchůdců, na správnost rozhodnutí odvolacího
soudu by to nemělo žádný vliv. Jestliže by totiž právní předchůdci žalobce
vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi, nemohl by si žalobce započíst
dobu jejich držby právě proto, že k vydržení došlo již jeho právními předchůdci
a žalobce sám by mohl vlastnické právo tvrdit pouze s přihlédnutím ke
konkrétním tvrzením, na základě kterých získal předmětný pozemek od svých
právních předchůdců. Taková tvrzení však žalobce v průběhu celého řízení
neuplatnil a neuvádí je ani v dovolání. Pokud by pak právní předchůdci žalobce
v dobré víře nebyli, nemůže si žalobce započítat dobu jejich držby právě z toho
důvodu, že se nejednalo o držbu oprávněnou. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že pokud by vlastnické právo k předmětnému
pozemku vydrželi již právní předchůdci žalobce [ať již podle obecného
občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. zák. soud., středního občanského zákoníku
č. 141/1950 Sb. nebo občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. do doby před nabytím
spoluvlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. sousedícímu s předmětným
pozemkem (dále jen „sousední pozemek“)], nemohl by si žalobce do doby nezbytné
k vydržení započítat dobu držby svých právních předchůdců. Předmětný pozemek na
něj jimi rovněž nebyl výslovně převeden. Pokud by právní předchůdci žalobce
předmětný pozemek nevydrželi, mohl by si žalobce započíst dobu, po kterou
předmětný pozemek drželi jeho právní předchůdci, a to za předpokladu, že by byl
sám oprávněným držitelem a oprávněnými držiteli byli i jeho právní předchůdci.
V posuzované věci tak mohl žalobce předmětný pozemek vydržet pouze za
předpokladu, že by splnil podmínky vydržení sám. Pro posouzení jednotlivých
okolností je nezbytné zabývat se dále otázkou dobré víry žalobce.
Žalobce ve vztahu k dobré víře namítá, že omyl žalobce lze hodnotit jako
omluvitelný, když výměra předmětného pozemku, jehož držby se chopil, činí ve
vztahu k celkové výměře nabytých pozemků 7,8 %. Zpochybňuje také závěr
odvolacího soudu, že v dobré víře nebyli ani předchůdci žalobce. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz),
obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1806/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem
okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)]. Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli,
kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které
u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo
145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10.
2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v
Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující
držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence
je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě
okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v
terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný
na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné
utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na
právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález
Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)], existence listin, které byly v době chopení se držby k
dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný
pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého
pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i
postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009
(uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel
neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň
alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014 (dostupném
na www.nsoud.cz), uvedl, že „není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u
jednoho ze spoluvlastníků, jako tomu bylo v tomto případě, nemůže dojít k
nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho
ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového“.
Závěry o nemožnosti
vydržení části sousedního pozemku podílovými spoluvlastníky, pokud je byť jen
jeden ze spoluvlastníků zpochybněn v oprávněné držbě, navazují na dřívější
judikaturu týkající se vydržení části pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, která jako podmínku vydržení požadovala dobrou víru u obou manželů po
celou vydržecí dobu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 2,
str. 33), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2152/2003 (uveřejněné pod č. C 2294 v Souboru)], a jsou přijímány i v odborné
literatuře (srovnej např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a
kol.: Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 813,
marg. č. 31.). Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem
případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení
o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí
ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a
zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro
existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími. Dovolací soud je
při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vázán skutkovým stavem
zjištěným v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V dané věci odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce ani
jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim předmětný pozemek
patří. Vzhledem k pracím na geometrickém plánu z roku 1930 byly nepochybně v
terénu vytyčeny hranice pozemku zakoupeného právními předchůdci žalobce a tato
skutečnost jim musela být známa. Pokud pak zaplotili větší část pozemku, nelze
předpokládat, že by byli v dobré víře, že i další zaplocená část pozemku
(předmětný pozemek) je jejich vlastnictvím. Nic na tom nemění skutečnost, že
takto zřejmě postupovali i jejich sousedé, kteří rovněž zaplotili větší část,
než od obce odkoupili, čímž vytvořili souvislou linii plotů. Dále odvolací soud
vyšel z důkazů týkajících se provedení technickohospodářského mapování z roku
1970. V předloženém soupise je uvedena nově označená parcela č.; v rubrice
„jméno (název) – adresa (sídlo) – uživatele – vlastníka – organizace“ je
uvedeno „vl. Čs. stát MNV B.“ a dále „už.“ – tedy uživatelé, s odkazem na shora
uvedená jména K. K. a K. K. st.; dále je uveden podpis K. H. a další podpis K. blíže nečitelný.
Z toho vzal odvolací soud za prokázané, že i pokud by právní
předchůdci žalobce do té doby byli v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří
(neboť takto byl po dobu nejméně 30 let oplocen), k datu provedení uvedeného
soupisu museli dobrou víru pozbýt, když se seznámili s tím, že předmětný
pozemek je ve vlastnictví Čs. státu – MNV B. Není rozhodující, že soupis
nepodepsali oba vlastníci, neboť byli k místnímu šetření předvoláni a o jeho
výsledku informováni. Okolnost, že jsou v soupise přeškrtána původní parcelní
čísla a označována nová, nemůže podle odvolacího soudu vést k negativnímu
hodnocení této listiny. Dále z dokazování vyplynulo, že dne 29. 4. 1999 bylo
provedeno organizací S.W.R. – GEO s. r. o. vytyčení hranic mimo jiné
předmětného pozemku a vytyčené hranice byly označeny kamennými mezníky a znaky
z plastu. Protokol obsahuje dodatek, že se vlastníci sousedních parcel
dostavili, ale nesouhlasí s tím, že parcely (mimo jiné parcela, na níž je
předmět pozemek) jsou majetkem města B., proto protokoly nepodepsali. I tato
skutečnost přesvědčila odvolací soud o tom, že žalobce ani jeho právní
předchůdci nemohli být v dobré víře. Za podstatné považoval odvolací soud také
to, že K. K. – spoluvlastník sousedního pozemku parc. č. a zároveň otec žalobce
– uzavřel dne 17. 10. 2001 se statutárním městem B. nájemní smlouvu, na jejímž
základě obdržel do nájmu předmětný pozemek na dobu neurčitou. K nájemní smlouvě
byl dne 20. 7. 2009 vypracován „dodatek č. 1“, kdy na straně nájemce byl uveden
též žalobce s tím, že v bodě č. 2 nájemní smlouvy se text mění takto:
„pronajímatel přenechá touto smlouvou část pozemku p. č. v k. ú. B. o výměře 85
m2 do užívání panu K. K. za účelem užívání, jako část zahrady a část pozemku p. č. v k. ú. B. o výměře 54 m2 se pronajímá panu P. K. (žalobci), jako část
zahrady“. Žalobce tento dodatek sice nepodepsal, avšak byl mu doručen, což mělo
vliv na existenci jeho dobré víry. S ohledem na výše uvedené je pro rozhodnutí v dané věci podstatné toliko to,
zda předpoklady pro vydržení vlastnického práva splnil sám žalobce. Judikatura Nejvyššího soudu, na niž odkazuje žalobce v dovolání, není ve věci
zcela přiléhavá, neboť poměr rozlohy drženého pozemku je jen jedním dílčím
kritériem posuzování dobré víry držitele. Odvolací soud však svůj závěr o
nedostatku dobré víry žalobce a jeho předchůdců založil na jiných okolnostech,
z nichž je možné dovodit, že i kdyby držitel na počátku v dobré víře skutečně
byl, v důsledku daných okolností dobrou víru ztratil. Určité pochybnosti může vzbuzovat pouze domněnka odvolacího soudu ohledně
vytyčení hranic pozemků při pracích na geometrickém plánu z roku 1930 a vědomím
právních předchůdců žalobce o těchto hranicích učiněná bez bližších podkladů. Nicméně jde o námitku bezpředmětnou a závěr o zjevné nepřiměřenosti by nebyl ve
věci rozhodný, protože, jak bylo již uvedeno výše, vydržení předmětného pozemku
právními předchůdci bez toho, aby předmětný pozemek na žalobce převedli, by v
řešeném případě nemohlo založit vlastnické právo žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobce v
průběhu vydržecí doby pozbyl dobrou víru v roce 1999 v souvislosti s vytýčením
hranic provedeným S. W. R. – GEO s. r. o., ze kterého bylo patrné (i v terénu)
rozhraničení mimo jiné pozemku parc. č. Protokol o tomto vytýčení obsahuje
dodatek o dostavení se vlastníků sousedících parcel a vyjádření nesouhlasu s
tím, že mimo jiné pozemek parc. č. patří do majetku žalovaného, v důsledku
čehož žalobce podle závěrů odvolacího soudu pozbyl dobrou víru. Skutková zjištění k tomu se vztahující dovolatel nijak nezpochybňuje (a v
režimu dovolacího řízení by ani zpochybňovat nemohl), pouze namítá, že toto
vytýčení hranic nemohlo mít za následek pozbytí jeho dobré víry, neboť uvedené
vytýčení hranic jeho dobrou víru ještě utvrdilo z důvodu, že s vytýčením hranic
vyjádřil nesouhlas. Dovolací soud však nemá žádnou pochybnost o tom, že v daném
případě je vytýčení hranic s označením hranic v terénu okolností (a seznámení s
tímto vytýčením), která je způsobilá objektivně zpochybnit dobrou víru držitele
bez ohledu na subjektivní hodnocení spojené s tímto vytýčením. Závěr odvolacího
soudu ve směru, že sám žalobce podmínky vydržení vlastnického práva nesplnil,
je v dané věci správný a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
judikaturou soudu dovolacího. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.