22 Cdo 4282/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce J. Ř., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se
sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalovanému V. J., zastoupenému Mgr.
Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn.
7 C 166/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. března 2009, č. j. 6 Co 398/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta Mgr. Pavla Jakima.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobce potvrdil rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 6 Co 398/2009-74,
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 21. května 2008, č. j. 7 C 166/2006-45,
jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal „určení, že je vlastníkem
pozemkové parcely č. 104/2 o výměře 69 m2, zapsané na LV č. 107 pro obec Kluky,
kat. území D.“ a kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému
náklady řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady
odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené
listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3, tedy v
případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovoláním napadený rozsudek takovým
rozhodnutím není. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a naopak je v
souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud správně
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo
2128/2005, jehož právní věta publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) zní:
„Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže
mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel,
jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho
ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané
příslušným katastrálním operátem.“ Z tohoto judikátu, dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu, týkající se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci
započíst si dobu držby svého právního předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.) –
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
publikovaného v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 1176, rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, publikovaného v Souboru
rozhodnutí pod pořadovým č. C 5210 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna
2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod
pořadovým č. C 40, i z logiky věci samé vyplývá, resp. lze dovodit, že
oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva
dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo
nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své
vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci
vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby
právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen. Samozřejmě není
vyloučeno, aby žalobce spornou věc nabyl jiným způsobem. Mohlo by se tak stát
např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci
podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě
zdědění je předpokladem nabytí vlastnictví a práva na ochranu věci nejenom smrt
právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu (notáře), ze kterého vyplývá, že
žalobce spornou věc jako dědic nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že
„ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř.
určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc
nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí
vlastnictví“ (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22
Cdo 1826/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 2954). Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán
rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle
ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na
určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti.
Z uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem zcela správné, a
proto je správné i rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacímu soudu tak nezbylo,
než dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné odmítnout, poněvadž žalobce se domáhal určení, že on je
vlastníkem sporného pozemku, a to na základě vydržení, přestože sám tvrdil, že
pozemek vydrželi již jeho právní předchůdci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují
odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 5
písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 1 x
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), celkem
5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160
odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. října 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu