22 Cdo 5595/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. Š., zastoupeného Mgr. Zuzanou Matulovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1) J. K., 2) Ing. J.
K., o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 127/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, ve
spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C
127/2010-360, a o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. 4. 2016, č. j. 49 Co 250/2015-383, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov
ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, ve spojení s usnesením Okresního
soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C 127/2010-360, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4.
2016, č. j. 49 Co 250/2015-383, se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem pozemků parc. č. 869/3, ostatní plocha, o výměře 11 m2, parc. č.
869/4, ostatní plocha, o výměře 2 m2 a parc. č. 869/5, ostatní plocha, o výměře
1 m2, vzniklých na základě geometrického plánu zpracovaného Ing. Stanislavem
Kutálkem, číslo plánu 1602-19/2014 ze dne 6. 6. 2014, oddělením pozemků od
pozemku parc. č. 869, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území Ž.
(výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve
výši 76 800 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C
127/2010-360, soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit České
republice – Okresnímu soudu Brno-venkov v obecné pariční lhůtě náklady řízení
státu ve výši 21 760,62 Kč.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu
prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, potvrdil (výrok
I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího
řízení ve výši 5 260 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně,
podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil „požadavkem na posouzení věci
dovolacím soudem odlišně od soudu prvního stupně a od soudu odvolacího a
odchýlením se soudů nižších stupňů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při posuzování ztráty dobré víry a hodnocení nepřímých důkazů z hlediska
jejich váhy, hodnocení pasivity skutečného vlastníka sporné části pozemku“ a
navíc namítal, že soudy nižších stupňů „neprovedly řádně všechna významná
skutková zjištění.“ Rovněž uvedl, že v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyla řešena otázka prokazování dobré víry prostřednictvím pouze
nepřímých důkazů.
V jednotlivostech s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 8.
2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 (rozsudek je, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz), připomněl, že otázka, zda držitel věci byl v dobré víře,
je otázkou právní. Posouzení, zda držitel věci vykonává oprávněnou držbu či
nikoliv musí být založeno na důkazní aktivitě toho, kdo oprávněnou držbu popírá
(žalobce v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 2603/2010). V poměrech projednávané věci vysvětlil, že závěr o
ztrátě jeho dobré víry, že část pozemku parc. č. 869 mu náleží a po celou
vydržecí dobu ji má v oprávněné držbě, vychází z hodnocení dvou nepřímých
důkazů, svědeckých výpovědí F. Š. a Ing. J. H., kteří měli mít od právního
předchůdce žalovaných (Z. P.) pouze zprostředkovanou informaci, že s žalobcem o
nesprávném umístění plotu nerespektujícím vlastnickou hranici mezi pozemky
parc. č. 869 a parc. č. 870 jednal. Zjištění soudů v nalézacím řízení ovšem
nepodporují žádné další důkazy, jejichž existence by mohla závěr o ztrátě dobré
víry žalobce posílit, například korespondence mezi účastníky či právními
předchůdci žalovaných a žalobce, jednání před správními orgány, popřípadě
aktivita žalovaných nebo jejich právních předchůdců, kterou by vyjádřili
nesouhlas s držbou části jejich pozemku. Relevance nepřímých důkazů soudy v
nalézacím řízení tak byla posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, podle jehož závěru „výsledky
hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která
je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty
(přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly
být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze
pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná
skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání neztotožnili s argumentací žalobce o
nesprávném posouzení hodnoty nepřímých důkazů. Připomněli, že v reálném životě
při vzniku sousedského sporu se zúčastnění nejprve snaží neshody urovnat
neformální dohodou bez jakéhokoliv písemného dokumentování jednání a teprve
následně, nevede-li ústní forma komunikace k žádnému výsledku, přistoupí k
razantnějšímu řešení problému, například právní cestou. Navrhli, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 4. 5. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst.
1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího
řízení a zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které
směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle § 104 odst. 1 věty první ve
spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v
časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z
jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení
otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého
řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele,
dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobce jako důvod přípustnosti dovolání uplatnil požadavek na takové právní
posouzení věci dovolacím soudem, které je odlišné od posouzení soudu odvolacího
a soudu prvního stupně. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání
dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby
dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově
neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla
(dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tudíž zřejmé, že námitka žalobce, jejíž
podstatou je požadavek na odlišné právní posouzení, než jaké přijaly soudy v
nalézacím řízení, přípustnost dovolání založit bez dalšího nemůže.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nepříliš srozumitelně formulovaná
námitka, že „soudy neprovedly řádně všechny významná skutková zjištění.“ Z jeho
obsahu lze ovšem dovodit, že žalobce považuje za nedostačující, že pro věc
právně významná skutečnost, jíž ztráta dobré víry držitele věci při tvrzeném
vydržení vlastnického práva v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné
do 31. 12. 2013 nepochybně je, byla prokazována pouze nepřímými důkazy, a že se
soudy v nalézacím řízení nezabývaly i existencí dalších skutečností a důkazů,
jež žalobce označuje jako „právní úkony, kterými by žalovaní nebo jejich právní
předchůdci řešili hranici pozemku a umístění plotu.“ Svou podstatou tato
námitka míří jednak na správnost hodnocení provedených důkazů, zejména
posouzení způsobilosti nepřímých důkazů prokázat právně významnou skutečnost, o
čemž bude podán výklad dále, a rovněž na úplnost skutkových zjištění potřebných
pro rozhodnutí věci a tvrzený vadný postup odvolacího soudu, jenž měl ve věci
zjišťovat existenci dalších významných skutečností a k nim provést i důkazy.
Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na
němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich
verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na
provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty
druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému
návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s.
ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené
důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež
jsou přístupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz, stejně jako dále
citované nálezy). Shodně soud v nalézacím řízení posuzuje, zda účastník řízení
tvrdil všechny pro věc rozhodné skutečnosti a navrhl (označil) důkazy potřebné
k prokázání uplatněných tvrzení, aby mohl být ve sporném řízení úspěšný, a
podle výsledku provedeného dokazování rozhoduje o tom, zda některému z
účastníků řízení má poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pokud
dospěje soud k závěru, že na základě přednesených tvrzení a provedených důkazů
lze o věci rozhodnout, není zde žádného důvodu k tomu, aby bylo na účastnících
řízení požadováno dodatečné plnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní.
Obdobně jako u neprovedených (avšak navržených) důkazů musí soud v odůvodnění
svého rozhodnutí vyložit, jaké úvahy jej přivedly k závěru, že o věci lze
rozhodnout bez toho, aby bylo třeba za účelem prokázání právně významné
skutečnosti provádět další dokazování či doplňovat skutková tvrzení. Této své
povinnosti soud odvolací v posuzované věci dostál, neboť přesvědčivě v
odůvodnění rozsudku vysvětlil, že i nepřímé důkazy (dvě svědecké výpovědi) byly
způsobilé prokázat existenci právně významné skutečnosti, tj. ztráty dobré víry
žalobce, že je v držbě části pozemku parc. č. 869 držitelem oprávněným, a že z
nich plynoucí skutková zjištění jsou podporována existencí dalších skutečností,
jež mohly dobrou víru žalobce zpochybnit (způsob oplocení pozemku parc. č. 869
právními předchůdci žalovaných, umístění brány v oplocení směrem k pozemku
parc. č. 869).
K dovolací námitce, že „soudy neprovedly řádně všechny významná skutková
zjištění“ považuje dovolací soud dále za potřebné uvést, že od 1. 1. 2013 nelze
v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže
je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn.
28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přípustnost dovolání nemohou
založit ani námitky vad řízení, jichž se měly podle dovolatele dopustit soudy v
nalézacím řízení, neboť v jejich souvislosti žalobce nevymezil žádnou otázku
přípustnosti dovolání. Jediným zákonem aprobovaným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
22 Cdo 4553/2014). V projednávané věci navíc odvolací soud řízení žádnou vadou
nezatížil, neboť ve sporném řízení nelze od soudu rozumně očekávat, že bude
namísto účastníků přebírat procesní (důkazní) iniciativu a bez jakéhokoliv
podnětu od procesních stran zjišťovat – slovy žalobce – „existenci právních
úkonů, kterými by žalovaní nebo jejich právní předchůdci řešili hranici pozemku
a umístění plotu“ v situaci, kdy existenci takových úkonů žádný z účastníků
řízení netvrdil a soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažoval
za potřebné, aby stranu zatíženou břemenem tvrzení a břemenem důkazním v
intencích § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ke splnění jejích procesních povinností
dále vyzýval.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka způsobilosti nepřímých důkazů
prokázat právně významnou skutečnost (ztrátu dobré víry držitele věci), která
neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Důvod přípustnosti
dovolání založený na otázce (v posuzované věci procesního) práva dosud neřešené
ve spojení s dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení významově
odpovídá požadavku na vyjádření stanoviska dovolacího soudu ke správnosti
interpretace nebo (případě i) aplikace konkrétního ustanovení procesního
předpisu, na němž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatel je tudíž
povinen označit zákonné ustanovení, jehož se aplikační činnost soudu týkala,
vysvětlit, v čem spočívala její nesprávnost, a jakým způsobem měl, podle mínění
dovolatele, soud předmětnou procesní otázku vyřešit. V opačném případě lze v
poměrech procesního práva námitku posoudit pouze jako vytýkanou vadu řízení
(nesprávného procesního postupu), která, jak již bylo výše uvedeno, samostatně
přípustnost dovolání založit nemůže. Shodně jako u vady řízení není možné
přípustnost dovolání založit také pouze na námitce mířící na správnost
hodnocení provedených důkazů. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013, Nejvyšší soud uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud také opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů,
provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy,
pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s
obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Žalobce namítal, že se odvolací soud při hodnocení nepřímých důkazů odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (rozsudek byl publikován pod
číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku
dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že „skutečnost prokazovanou pouze
nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení
těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom,
že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat
pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).“ Tímto závěrem,
aniž by to ovšem v odůvodnění rozsudku výslovně zmínil, se dovolací soud
odchýlil od názoru, jenž byl vyjádřen v dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1938/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1263/2011), a byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03, jež je
přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
V projednávané věci se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované shora označeným rozsudkem, jenž byl publikován ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (odtud jeho význam ovlivňovat rozhodovací praxi soudů
nižších stupňů) nijak neodchýlil, neboť jím opakované dokazování výpověďmi obou
svědků z hlediska jejich pravdivosti náležitě hodnotil, a přesvědčivě vysvětlil
důvody, pro něž lze mít za prokázané, že právní předchůdce žalovaných (Z. P.)
žalobce ještě před uplynutím desetileté vydržecí doby o spornosti hranice mezi
pozemky parc. č. 869 a parc. č. 870 informoval. Obě svědecké výpovědi tak
prokazují, že v letech 1993 až 1995 svědek Š. vybudoval na žádost právního
předchůdce žalovaných plot na třech stranách pozemku parc. č. 869, vyjma té
strany, kde pozemek sousedil s pozemkem žalobce. Důvodem pro takový postup bylo
jednání, jehož předmět Z. P. sice svědkovi Š. nespecifikoval, nicméně se
logicky musel týkat hranice mezi pozemky, na níž plot nebyl postaven. Svědek
Ing. J. H. pak přiblížil důvod, pro který se na něj v předmětné době Z. P. jako
na soudního znalce obrátil, seznámil jej s tím, že o posunutí plotu do jeho
pozemku parc. č. 869 ví a že o tom informoval i žalobce, který se zamýšlenou
dostavbou plotu na hranici pozemků nesouhlasil. I když tedy ani jeden ze svědků
nebyl jednání mezi žalobcem a Z. P. přítomen, získali od právního předchůdce
žalovaných informaci o tom, že se žalobcem v předmětné době o spornosti hranice
mezi pozemky parc. č. 869 a parc. č. 870 hovořil. Vzhledem k okolnostem, za
nichž s právním předchůdcem žalovaných přišli svědci do styku (svědek Š. při
výstavbě plotu a svědek Ing. H. v souvislosti s posouzením umístění plotu na
sporné hranici), neexistuje žádná rozumná pochybnost o tom, že Z. P. právě tyto
svědky o komunikaci mezi ním a žalobcem v uvedeném směru informoval.
Skutečnost, že byl žalobce v předmětné době o spornosti hranice mezi oběma
pozemky právním předchůdcem žalovaných zpraven, lze mít tudíž na základě
výpovědi obou svědků, jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna, za prokázanou, a
kromě nesouhlasného tvrzení žalobce, nebyl uplatněn žádný racionální argument,
jenž by pravdivost této skutečnosti zpochybnil. K novým skutečnostem a důkazům,
které žalobce uplatnil až v dovolacím řízení, nemohl dovolací soud s ohledem na
§ 241a odst. 6 o. s. ř. přihlédnout.
Dovolání není přípustné ani ohledně námitky, že rozsudek odvolacího soudu je
při řešení otázky hmotného práva, spočívající v posouzení ztráty dobré víry, v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobce odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98); odvolací
soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.
Odvolací soud správně poukázal na to, že podmínky oprávněné držby a tvrzeného
vydržení vlastnického práva žalobce k části pozemku parc. č. 869, se ve smyslu
ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákona č. 460/2016 Sb., posuzují podle dosavadní právní úpravy, tedy podle §
129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta první a § 134 odst. 1 obč. zák., neboť k nabytí
vlastnického práva uvedeným originárním způsobem mělo dojít před 1. 1. 2014 (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3872/2015). Velmi podrobně citoval z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která se problematikou oprávněné držby a vydržení, stejně jako v
posuzované věci uplatnitelné oprávněné držby vykonávané před 1. 1. 1992,
zabývala. Citoval-li žalobce fragmentačním způsobem ze dvou shora citovaných
rozhodnutí dovolacího soudu, pak z toho nijak nevyplývá, se kterými závěry v
rozhodnutích uvedenými by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Obě
rozhodnutí, ostatně stejně jako například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2002, jsou založena na potřebě komplexního
posouzení všech okolností, za nichž se někdo držby ujal a vykonával ji. Zmiňuje-
li žalobce závěr z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2451/2011, že pro omluvitelnost omylu držitele části sousedního pozemku „je
významná i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal
najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo“, pak v poměrech
projednávané věci se tento závěr neuplatní.
K tomu, aby dosud oprávněný držitel pozbyl dobrou víru, že mu držená věc s
ohledem ke všem okolnostem patří, nemusí její skutečný vlastník své právo
aktivně bránit, například soudní žalobou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1460/2010). Dobrá víra zaniká ve
chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího souduze dne 16. 10. 2007, sp. zn.
22 Cdo 1806/2006. Není tedy ani rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba
informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že
jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1659/2005). Právě sdělení o spornosti hranice mezi pozemky ve vlastnictví
žalobce a právních předchůdců žalovaných, jehož se žalobci před uplynutím běhu
desetileté vydržecí doby dostalo, stačilo k vyvolání pochybnosti o jeho dobré
víře, že mu držená část pozemku parc. č. 869 patří, a že je tedy i nadále
oprávněným držitelem.
Jelikož žalobce podal dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání
nedostál.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu