22 Cdo 1331/2022-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny
Štolbové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské
náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, proti žalovaným 1) E. V., narozené XY, bytem
XY, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2,
Trojanova 12, a 2) T. Č., narozené XY, bytem XY, o určení spoluvlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 81/2019, o dovolání
žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 20
Co 389/2021-503, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě dovolacího řízení
3 368 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Brože do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 47 C 81/2019-457,
určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 11/576 na
pozemcích parcelní číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, dosud zapsaných ve prospěch žalované č. 1 E. V. (výrok I), dále že
žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 11/576 na pozemcích
parcelní číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, dosud
zapsaných ve prospěch žalované č. 2 T. Č. (výrok II), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok III). Městský soud v Praze k odvolání žalované 1) jako soud odvolací odvolání proti
výroku o věci samé II a proti výroku III ve vztahu k žalované 2) odmítl (výrok
I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I a ve vztahu k
žalované 1) o nákladech řízení potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III). Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné
odmítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)]. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podstata věci: V tzv. rozhodné době se stát ujal držby předmětných pozemků za
okolností umožňujících pozdější uplatnění restitučního nároku podle
restitučních předpisů; tento nárok také uplatnil právní předchůdce žalované 1),
který byl bez ohledu na převzetí pozemků státem nadále jako jejich
spoluvlastník veden v evidenci (později katastru) nemovitostí, ohledně sporných
pozemků však neúspěšně; vydání totiž bránila okolnost, že byly po převzetí
státem zastavěny. Přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 2. 2018, č. j. 60 C 213/2014-172, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 Co 388/2018-228, bylo vysloveno, že
žalované nejsou podílovými spoluvlastnicemi sporných pozemků, byly žalované
nadále jako spoluvlastnice v katastru nemovitostí evidovány. Proto žalobce
podal žalobu na určení, že spoluvlastníkem je v rozsahu uvedeném výše on.
Žalovaná 1) se bránila námitkou, že sporné pozemky žalovaná strana vydržela. To soudy odmítly jednak pro nedostatek držby, jednak pro nedostatek objektivní
dobré víry žalované a jejího předchůdce. V této věci dovolatelka zformulovala 4 otázky, které podle jejího názoru řešil
odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to:
1) Požádal-li subjekt vydržení o vydání pozemků (podílů) dle zákona o půdě, je
vázána možnost vydržení vlastnického práva k těmto podílům pouze na
skutečnosti, které nastaly až v období od podání restituční žádosti? Nebo jsou
relevantní i skutečnosti, které nastaly před či při podání žádosti? 2) Mohou mít pro posouzení dobré víry osoby v existenci vlastnického práva k
rozhodným pozemkům (podílům) vliv výhradně skutečnosti týkající se přímo
rozhodných pozemků? Nebo jsou relevantní i skutečnosti, které jsou spojeny s
jinými pozemky, které vznikly ze stejných původních pozemků, jako pozemky
rozhodné? 3) Má na existenci dobré víry v existenci vlastnického práva vliv skutečnost,
že je k předmětnému pozemku (podílu) zapsáno v katastru nemovitostí vlastnické
právo subjektu vydržení, a to nepřetržitě v časovém období překračujícím
vydržecí dobu? 4) Má na existenci dobré víry v existenci vlastnického práva vliv skutečnost,
že se k předmětnému pozemku (podílu) nechová jako vlastník žádná jiná osoba
(včetně žalobce) než subjekt vydržení, a to nepřetržitě v časovém období
překračujícím vydržecí dobu? Ani kdyby odpověď na uvedené otázky, kterou dovolatelka nastiňuje, byla
správná, nemohlo by to založit přípustnost
dovolání. Základní podmínkou vydržení jak podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
tak i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je držba. Pro vznik držby
je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní
(animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky
ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní
panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné
osoby (tzv. detentora) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000. Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany a
nemůže vést k vydržení. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře
toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). V dané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná 1) nebyla
držitelkou sporných pozemků; soud prvního stupně též poukázal na to, že toto
konstatoval již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1272/2019 (bod 15 rozsudku), a doplnil: „Mezi účastníky řízení pak nebylo sporu
o tom, že s pozemky, resp.
spoluvlastnickými podíly na nich skutečně od
sedmdesátých let minulého století nakládal stát a jeho právní nástupci a že
jsou zastavěny komunikací či parkovištěm Dopravního podniku. Koneckonců právě
zastavěnost těchto pozemků byla překážkou pro vyhovění žádosti o restituci“. Odvolací soud pak uvedl, že „po roce 1993 se otec žalované, resp. žalovaná
začali domáhat nároků, vycházejících z vlastnického práva ke státem v
sedmdesátých letech minulého století odňatých a zastavěných pozemků, tyto
pozemky však v té době držely a plně ovládaly organizace, řízené žalobcem, jež
spravovaly na nich vystavěné místní komunikace, aniž by ze strany žalované či
jejího předchůdce byla tato skutečnost zpochybňována“. Z tohoto hlediska, při
nedostatku držby žalované strany, byly ovšem úvahy o dobré víře žalované 1),
resp. jejího právního předchůdce, nadbytečné. Otázky, které podle dovolatelky zakládají přípustnost dovolání, se tak s
rozhodnutími soudů v podstatné otázce, a to držby sporných pozemků, míjejí; i
když žalovaná 1), resp. její předchůdce, měla knihovní vlastnictví a mohla se
domnívat, že jim pozemky patří, nezpochybňují jí položené otázky nedostatek
základního předpokladu vydržení – držby. Na těchto otázkách tak, objektivně
vzato, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, byť se jimi (podle názoru
dovolacího soudu nadbytečně) soudy zabývaly. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že to, že pokud se sousedními pozemky volně
nakládala, v ní snad mohlo vzbudit přesvědčení, že je vlastnicí i sporných
pozemků, a tedy svědčit ve prospěch její dobré víry. Nemohlo to však zhojit
nedostatek držby jako základního předpokladu vydržení. Napadené rozhodnutí tak
není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu