22 Cdo 1513/2012

22 Cdo 1513/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,

a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně

Ing. K. Š., dříve B., zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v

Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v

Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou

Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnictví,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co

250/2010-111, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co

250/2010-111, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2010, č.

j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu, aby určil, že žalobkyně je vlastnicí

nemovitostí, a to parc. č. 7826/20 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 98

m2 a parc. č. 7826/21 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 512 m2, zapsaných

u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město,

na LV č. 9440 pro obec B., k. ú. Ž., v rozsahu ideální 1/3 (správně měly soudy

rozhodovat o spoluvlastnictví žalobkyně). Dále rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí na LV č. 9440

pro k. ú. Ž. je duplicitní zápis vlastnického práva k ideální 1/3 nemovitostí,

kde jako duplicitní (spolu)vlastníci byli zapsáni účastníci řízení. Jako

nabývací titul původního žalobce M. B. bylo uvedeno dědické rozhodnutí Státního

notářství Brno-město ze dne 25. března 1991, sp. zn. 4 D 467/1988, kterým bylo

vypořádáno dědictví po otci žalobce F. B. Jako nabývací titul žalovaného byla

uvedena smlouva o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980. Původní žalobce M. B. zemřel 11. 5. 2008. Soud rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno se

současnou žalobkyní, která je jeho dcerou a právní nástupkyní. Do 24. 10. 2005

byl evidován jako jediný spoluvlastník předmětné ideální 1/3 M. B. a před ním

jeho otec F. B. Zmíněného dne vyrozuměl katastrální úřad M. B., že mu žalovaný

předložil k zápisu smlouvu o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980, jejímž

předmětem byl spoluvlastnický podíl id. 1/3 uvedených nemovitostí, kterou

uzavřel jeho otec F. B. se státem – Obvodním národním výborem Brno IV. Uvedenou smlouvu, kterou převedl otec původního žalobce předmětný podíl na

nemovitostech na stát za kupní cenu 82,- Kč (tj. 0,40 Kč za 1 m2), soud

považoval za platně uzavřenou, a nepřisvědčil tak námitce původního žalobce, že

otec od smlouvy odstoupil, protože ze strany nabyvatele nikdo neprováděl úkony

směřující k naplnění smlouvy. Vzhledem k tomu, že šlo o převod do státního

vlastnictví, nepodléhala smlouva registraci. Původní žalovaný se tak nemohl

stát spoluvlastníkem předmětných pozemků, neboť jeho právní předchůdce je v den

své smrti již nevlastnil. Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu

některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly předmětné

nemovitosti ke dni účinnosti zákona ze státu na žalovaného. Předmětné pozemky

tvoří součást oploceného areálu školní zahrady - původně mateřské školky a nyní

základní umělecké školy. Soud po zjištění, že spoluvlastnický podíl byl platně převeden, posuzoval i

žalobkyní tvrzené vydržení vlastnického práva, zejména zkoumal, zda žalobkyně a

její právní předchůdci věc (spoluvlastnický podíl) fakticky drželi. Ze

zjištění, že v místě byla zkolaudovaná v roce 1986 mateřská školka a že

součástí areálu školky byla i oplocená zahrada, která zahrnovala sporné

pozemky, soud dovodil, že žalobkyně ani původní žalovaný M. B. a rovněž jeho

předchůdce F. B. sporné nemovitosti nedrželi. Právní předchůdce původního

žalobce F. B., který prodal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech státu,

nemohl být v dobré víře. V dobré víře nebyl ani původní žalobce M. B., ani

současná žalobkyně. Soud uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo,

neboť nebyly současně splněny oba požadavky vyžadované zákonem, a to existence

dobré víry a faktické ovládání věci. Proto se již nezabýval splněním délky

vydržecí doby.

K námitce žalobkyně, že žalovaný nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost a

nepožádal do jednoho roku o zápis svého vlastnického práva do katastru

nemovitostí (§ 8 zákona č. 172/1991 Sb.), soud uzavřel, že jednoletá lhůta

stanovená v uvedeném ustanovení je pouze lhůtou pořádkovou a zápis vlastnického

práva do katastru nemovitostí má jen účinky deklaratorní. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne

31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 pozemkových parcel č. 7826/20 a č. 7826/21 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,

katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 9440 pro obec B. a k. ú. Ž. Dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o

převodu nemovitostí z 8. 5. 1980 je platná a že poukaz žalobce na perzekuci F. B. v 50. letech minulého století, a na to, že by splňoval podmínky pro vydání

podle restitučních předpisů, nemá pro posouzení platnosti význam. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k

vydržení vlastnického práva k podílu na předmětných pozemcích. Při posuzování

vydržení přihlédl k tomu, že sám žalovaný ve svém vyjádření (údajně) potvrdil,

že teprve šetřením v archivních materiálech v roce 2005 zjistil, že otec

původního žalobce převedl svůj spoluvlastnický podíl na Československý stát –

Obvodní národní výbor Brno IV. Z tohoto tvrzení a z důkazů provedených

listinami o uzavření nájemní smlouvy a korespondence týkající se nároku žalobce

k uvedeným pozemkům vzal odvolací soud za prokázané, že od rozhodnutí o

dědictví po F. B. v roce 1991 až do roku 2005 vlastnictví žalobce nikdo

nezpochybňoval a s M. B. „všechny orgány“ jednaly jako s vlastníkem pozemků. Oprávněným držitelem může být jen ten, kdo věc fakticky ovládá a nakládá s ní

jako s vlastní, přičemž je v dobré víře, že mu věc patří. Oprávněnou držbou

nemusí být jen držba fyzická, ale může jí být i držba právní. O takovou držbu

šlo u původního žalobce, o čemž svědčí pronájem pozemku. Odvolací soud dospěl

k závěru, že původní žalobce M. B. byl v dobré víře, že je spoluvlastníkem

předmětných nemovitostí, neboť státním orgánem bylo rozhodnuto, že nemovitosti

nabývá. Byl v důvěře ve správnost rozhodnutí státního orgánu po dobu od roku

1991, kdy je zdědil, do roku 2005, kdy mu katastrální úřad oznámil duplicitní

vlastnictví. Jeho vlastnictví nikdo nezpochybňoval. Byl v dobré víře, že je

vlastníkem podílu na předmětných pozemcích po dobu delší než 10 let. Státní

orgány s ním jednaly jako se spoluvlastníkem. Od roku 1993, kdy „byla dávána do

pořádku“ evidence nemovitostí, měly dost času, aby zajistily uvedení do souladu

stav právní se stavem skutečným. Odvolací soud dospěl k závěru, že M. B. vlastnictví k ideální 1/3 předmětných pozemků vydržel a určil, že žalobkyně

jako jeho právní nástupkyně je jejich vlastnicí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný namítá nesprávné posouzení vydržení odvolacím soudem. Nesprávně

vyhodnotil vyjádření žalovaného, že teprve v roce 2005 z archivních materiálů

zjistil, že F. B. převedl svůj podíl na Československý stát. Žalovaný však ve

svém vyjádření nesděloval, že zjistil teprve v roce 2005, že je vlastníkem

předmětných pozemků, resp. podílu na nich, ale že v té době byl dohledán doklad

- smlouva z roku 1980, tedy nezvratný důkaz o vlastnictví žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že pozemky byly od roku 1980 ve vlastnictví a v držení

státu a že jeho vlastnictví nejméně do roku 1991 nikdo nezpochybňoval. V

dědickém řízení po F. B. státní notářství vycházelo z nesprávných údajů bývalé

Geodézie, které měly pouze evidenční charakter a kde nebyly smlouvy o převodu

vlastnictví na stát evidovány. Syn F. B. tak nemohl v dědickém řízení pozemky

nabýt. Na tom nic nemění ani to, že po roce 1991 v době velkých změn ve

vlastnických vztazích, se původní žalobce M. B. (nesprávně uvedeno F. B.)

počátkem devadesátých let v souvislosti se zjištěním, že je v katastru

nemovitostí evidovaný jako vlastník předmětných nemovitostí, snažil jednat s

Úřadem městské části Židenice, tedy s nevlastníkem, o úpravě majetkových

vztahů. Z toho odvolací soud nesprávně dovodil, že M. B. byl v dobré víře, že

je vlastníkem a že jeho vlastnictví nikdo nezpochybňoval. Nezabýval se však

tím, proč po celou dobu od roku 1980 nikdo ze strany žalobců své vlastnické

právo nevykonával, nikdo se nedomáhal vyklizení pozemků, úhrady za užívání,

zpřístupnění, odstranění oplocení a zda byla z této strany řádně plněná daňová

povinnost. Žalovaný má za to, že nebyl nedbalý svých povinností, neboť jako

vlastník nevyčíslitelného množství nemovitostí od založení katastru nemovitostí

do dnešní doby postupně dohledává v archivech dobové listiny a na jejich

základě dává do souladu stav právní se stavem skutečným. Konečně namítá, že

předmětem vydržení nemůže být spoluvlastnický podíl. Má za to, že vydržení

spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem nebylo prokázáno a navrhuje,

aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Žalobkyně ve vyjádření namítá, že žalovaný uvádí v dovolání řadu nepřesností a

nepodložených skutečností. Svou obhajobu staví pouze na jediném relevantním

důkazu, kterým je smlouva z roku 1980. Žalobkyně má stále za to, že smlouva je

od počátku neplatná. I když žalovaný uváděl, že smlouva byla uzavřena za účelem

výstavby mateřské školky, tento účel ve smlouvě neuvedl, zavázal se zde však

předložit smlouvu k zápisu tehdejšímu Středisku geodezie, což nesplnil. Strana

žalovaná tedy zavinila sama, že vztahy ze smlouvy nebyly evidované. Stejně tak

nedodržela lhůtu jednoho roku stanovenou v zákoně č. 172/1991 Sb., a tím

způsobila, že právní předchůdce žalobkyně, jako osoba perzekuovaná minulým

režimem, nemohl využít pro ochranu svých práv restitučních zákonů.

Takový

postup může zavdávat podezření o obcházení zákona. Soud správně vyhodnotil na

základě řady důkazů provedených v řízení, že bylo se žalobkyní (resp. s

původním žalobcem) jednáno až do roku 2005 jako se spoluvlastnicí předmětných

pozemků. K tvrzení žalovaného, že v letech 1980 až 1991 nikdo nezpochybňoval

vlastnictví státu, žalobkyně poukazuje na situaci, tehdejší doby, kdy na jedné

straně stáli totalitní vězni, mučení a trestně stíhaní a perzekuovaní minulým

režimem, přičemž jedním z nich byl i F. B., a na druhé straně stát, jehož byl

žalovaný součástí, který neumožňoval svobodné uplatňování jejich práv. Významná

je skutečnost, že její právní předchůdce M. B. hned po skončení dědického

řízení v roce 1991, od roku 1993 i s žalovaným, začal jednat až do roku 2001,

kdy byla konečně uzavřená nájemní smlouva. Z těchto skutečností odvolací soud

vyvodil správné závěry. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání

žalovaného odmítl. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Věc posuzoval podle

občanského zákoníku, účinného v době rozhodování odvolacího soudu, a s

přihlédnutím k tomu, že k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před

1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle

příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen

„obč. zák.“) - viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –

přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2

občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího

řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal

a zjistil, že dovolání je důvodné.

Odvolací soud opřel závěr o tom, že žalobkyně je spoluvlastnicí sporných

nemovitostí, o vydržení spoluvlastnického podílu; předmětem dovolacího přezkumu

je tak pouze uvedený právní závěr.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro

sebe (§ 129 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“). Je-li

držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo

patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák., věta první)? Oprávněný

držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,

jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1

obč. zák.).

Dovolací soud např. v rozhodnutí ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo

728/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu pod č. C 949 (a v řadě dalších rozhodnutí), vyslovil: „Pro vznik držby je

nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus

possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí

(corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen

fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a

zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i

ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo

jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv.

detentora)“. Je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí

nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem

spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako

spoluvlastník věci a vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku

dává.

Neobstojí dovolací námitka, že spoluvlastnický podíl nemůže být předmětem

vydržení; rozsudek Nejvyššího ze dne 25. března 2008, č. j. 22 Cdo 361/2008, na

který dovolatel poukazuje, se týká neoddělené části věci (nesamostatné

součásti), nikoliv spoluvlastnického podílu.

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek

fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným

uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.

knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (viz

např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. R I 75/31).

Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo

1664/2000, usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012), v daném

případě skutečný, faktický výkon spoluvlastnického práva. Knihovní držba je pro

vydržení práva nedostačující (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014,

sp. zn. 22 Cdo 3462/2012).

Rozhodnutí soudu v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není

závazné pro osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení (rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001).

V dané věci bylo pro posouzení podstatné, zda byl předchůdce žalobkyně

držitelem sporného podílu; tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré

víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením. To, že žalující strana byla

jako vlastník evidována ve veřejných knihách, držbu nezakládá; jde jen o

evidenční stav, nikoliv o faktické ovládání věci. V dědickém řízení se

projednal ten podíl, který byl jako předmět spoluvlastnického práva zůstavitele

evidován; skutečné vlastnické vztahy z tehdejší evidence nemovitostí

nevyplývaly. Pouhé vnitřní přesvědčení, byť i objektivně podložené např.

jednáním třetích osob vůči knihovnímu vlastníkovi, nemůže založit držbu jako

faktický stav.

Není pochyb o tom, že v době, ve které mělo podle odvolacího soudu k vydržení

dojít, užívalo pozemek žalované město. Jestliže žalující strana tvrdila, že

byla držitelkou ideální 1/3 pozemku ona, bylo na ni prokázat, že město užívalo

pozemek částečně – v rozsahu jejího podílu - jako její detentor, resp. že její

držbu uznávalo. O takové zjištění však odvolací soud svůj právní závěr neopřel.

Relevantní může být to, že strany uzavřely ohledně sporného podílu dne 15. 10.

2001 nájemní smlouvu. V této souvislosti – nakolik a do kdy byla smlouva

stranami respektována – se předchůdce žalobkyně mohl chopit držby

spoluvlastnického podílu (to, že začal vykonávat právo z nájemní smlouvy je zde

uchopením držby spoluvlastnického podílu). Otázkou ale bude, zda byla naplněna

požadovaná vydržecí desetiletá doba; protože rozhodnutí státního notářství o

nabytí spoluvlastnického podílu děděním není samo o sobě způsobem uchopení se

držby, nemohla jen na jeho základě začít běžet vydržecí doba již od roku 1991.

Jestliže tedy odvolací soud učinil závěr o tom, že žalující strana držela

sporný pozemek na základě toho, že takto byla evidována v evidenci (později

katastru) nemovitostí a že i státní notářství z jejího vlastnictví vycházelo,

jde o závěr předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném

právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Ve vyjádření k dovolání – stejně jako již v žalobě – žalující strana tvrdí, že

pozemky pozbyla ve prospěch státu za situace, zakládající na jejich pozdější

vydání v restitučním řízení, že však neměla důvod o restituci žádat, neboť byla

jako vlastník zapsána v evidenci nemovitostí. Jestliže by žalobkyně prokázala

existenci restitučního důvodu, vycházejícího z neplatnosti smlouvy, pak by bylo

třeba přihlédnout k právnímu názoru, uvedenému v nálezu Ústavního soudu ze dne

20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.

listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010. Nelze však přehlédnout, že odvolací

soud převodní smlouvu považoval za platnou.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu