U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně České republiky – ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6,
Tychonova 1, jednající prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování
Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Náměstí Svobody 471, proti žalovanému
J. M., zastoupenému Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Římská 104/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 9 C 109/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2012, č. j. 21 Co 99/2012-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. listopadu 2011, č. j. 9 C 109/2009-192, ve výroku I. určil, že žalobkyně je
vlastníkem pozemků parc. č. 798/1, parc. č. 800/2, parc. č. 942/4, parc. č.
942/5, parc. č. 942/6, parc. č. 942/7, parc. č. 943/7, zapsaných na LV č.
21984, v katastrálním území V., obci H. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve
výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 21 Co 99/2012-219, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolání je podle jeho
názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Uplatňuje dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu)
a nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu).
Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena
otázka ,,vztahu restitučních zákonů a významu principu dobrých mravů v právních
vztazích“, dále otázka, zda je ,,žalovaný povinen tvrdit a prokazovat, jak on
či jeho předci fakticky užívali předmětné pozemky či jak uplatňovali vůči
žalobkyni svá práva k předmětným podzemkům“ za situace, kdy žalovaný neměl
důvod pochybovat o svém vlastnickém právu, když byl jako vlastník předmětných
pozemků zapsán v katastru nemovitostí. Další otázkou zásadního právního významu
má být podle dovolatele posouzení ,,zda lze přičítat k tíži žalovaného
skutečnost, že stát opakovaně pochybil či řádně neplnil povinnosti při výkonu
veřejné moci“. Zásadní právní význam dovolatel přikládá také ,,pojetí
materiálního právního státu a principu právní jistoty“, přičemž by se dovolací
soud měl zabývat také tím, zda by v právním státě měla být zaručena ochrana
dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné evidenci.
Dovolatel se neztotožnil s právním závěrem nalézacích soudů, že žalobkyně
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Podle jeho názoru se soudy
nevypořádaly s tím, že oprávněným držitelem byl žalovaný, a to od roku 1981 do
roku 2008. Má za to, že je to žalobkyně, kdo měl v řízení prokazovat, že
dovolatel v dobré víře nebyl. Nalézací soudy pochybily, pokud vycházely z
toho, že žalovaný a jeho právní předchůdci předmětné nemovitosti neužívali.
Naopak má za to, že postačí, pokud měly pozemky ve své faktické moci. Poukázal
na to, že žalobkyně má postavení ,,silnějšího“ subjektu. Žalobkyně vyčkávala,
jakmile dovolateli uplyne lhůta k uplatnění jeho práv v restitučním řízení tak,
aby pro sebe získala lepší právní postavení ve sporu. Dovolatel však neměl
důvod restituční nárok uplatnit, neboť neměl důvod pochybovat o svém
vlastnickém právu na základě zápisu v katastru nemovitostí. Poukázal na to, že
je to žalobkyně, kdo je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, ze kterých se
bude podávat, že žalovaný nebyl v dobré víře a předmětné pozemky nenabyl
vydržením. Má za to, že v řízení prokázal svou dobrou víru, zakládající se na
smlouvě uzavřené s jeho právními předchůdci. Poukázal na judikaturu Ústavního
soudu, podle které musí být osobě, která učinila určitý právní úkon v důvěře ve
stav potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, poskytnuta ochrana.
Uzavřel, že závěry odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné. Dobrou víru byl
způsobilý založit i znalecký posudek, který byl vypracován pro účely kupní a
darovací smlouvy v roce 1988, přičemž z něj plyne, že dovolatel byl vlastníkem
předmětných pozemků a o jeho vlastnickém právu nikdo nepochyboval. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobcem a vydržení vlastnického
práva žalovaným mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o
nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení
tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2012,
projednal dovolací soud dovolání dovolatele a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením žalobce tvoří obsah procesního spisu, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Pro dovolací přezkum je především významné zdůraznění okolnosti, že nalézací
soudy shodně žalobě vyhověly s poukazem na skutečnost, že žalobkyně se stala
vlastnicí předmětných pozemků na základě kupních smluv uzavřených mezi ní a
právními předchůdci žalovaných. Právní předchůdci proto nemohli darovací
smlouvou z roku 1988 a kupní smlouvou z roku 1981 převést vlastnické právo k
předmětným pozemkům, neboť k datu převodu nebyli jejich vlastníky „a nemohli
převést více práv, než jim náleželo“.
Závěr o nabytí vlastnického práva žalobkyní na základě uzavřených kupních smluv
s právními předchůdci žalovaného dovolatel v dovolání žádným způsobem
nezpochybňuje, a z těchto závěrů je proto třeba vycházet.
Pouze nad rámec výše uvedeného stěžejního závěru, pro případ eventuální
neplatnosti nabývacích titulů žalobkyně, doplnily soudy své závěry o úvahu
vážící se k nutnosti postupu žalovaného podle tzv. restitučních předpisů,
protože by na straně žalobkyně šlo o převzetí věci bez právního důvodu. Ze
shodného důvodu – opětovně nad rámec základního důvodu pro vyhovění žalobě – se
pak soudy vyjádřily ve prospěch případného vydržení žalobkyní, které
upřednostnily před vydržením vlastnického práva žalovaným.
Žádná z dovolatelem formulovaných otázek zásadního právního významu přípustnost
dovolání nezakládá.
Dovolatel především spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
pro posouzení „vztahu restitučních zákonů a významu principu dobrých mravů v
právních vztazích, a to za situace, kdy došlo k nepředvídatelnému jednání
orgánů státní správy, na kterém se spolupodílelo i rozhodování soudů, které
uvedené jednání aprobovaly. Stát se choval způsobem, který je v hrubém rozporu
s dobrými mravy charakterizovanými v ust. § 3 odst. 1 obč. zák.“.
Jak již vysvětlil dovolací soud výše, rozhodnutí není primárně založeno na
aplikaci tzv. restitučních předpisů, neboť uvedenou úvahu nalézací soudy
uplatnily pouze nad rámec svých základních shodných závěrů, že žalobkyně nabyla
vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupních smluv. Jestliže tento
základní závěr obstojí, a v poměrech souzené věci obstojí proto, že ho
dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil, je pro dovolací přezkum
nadbytečná úvaha nalézacích soudů týkající se eventuální použitelnosti tzv.
restitučních předpisů a nutného postupu podle nich, neboť by rozhodnutí
nalézacích soudů v daném směru obstála i tehdy, pokud by jejich úvaha týkající
se restitučních předpisů nebyla správná.
Dovolatel dále považuje za zásadní řešení otázky, zda „lze přičítat k tíži
žalovaného skutečnost, že stát opakovaně pochybil či řádně neplnil povinnosti
při výkonu veřejné moci. I přes veškeré mocenské prostředky, odborné znalosti,
kvalifikovaný personál a ekonomické možnosti stát více než dvacet let hrubým
způsobem zanedbával své povinnosti, které snaží napravit prostřednictvím
duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům a následnou žalobou na
určení vlastnického práva“. Touto svou argumentací pak ústí dovolatel k
přesvědčení, že výkon práva žalobce, který se domáhá určení vlastnického práva,
je v rozporu s ustanovením § 3 obč. zák. a jako takovému by mu neměla být
přiznána právní ochrana.
Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že uplatnění žaloby na
určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn.
https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojzhfpxa4s7hbpx
g5dsl42deoi22 Cdo471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8,
str. 429, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp.
zn.
https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgvpwgxzshe2t
m22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn.
https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgzpwgxztgmyt
o22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým č. C 3318).
Pro úplnost této části dovolací soud dodává, že samotná okolnost, že žalobkyně
nebyla jako vlastnice předmětných pozemků evidována v katastru nemovitostí,
neznamená, že se nemůže domáhat deklaratorního určení svého vlastnického práva,
a to tím spíše, jestliže má takové rozhodnutí soudu sloužit k odstranění tzv.
duplicitního zápisu vlastnického práva. Je zřejmé, že je obecně žádoucí, aby se
subjekt tvrdící své vlastnické právo domáhal pokud možno neodkladně odstranění
nesouladu mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí,
nicméně pokud takovým způsobem nepostupuje, nezbavuje ho to možnosti následně
se určení svého vlastnického práva domáhat. Musí si však být vědom skutečnosti,
že jeho předcházející postup může zakládat okolnosti vedoucí k pozbytí jeho
vlastnického práva na základě vydržení jiným subjektem. Touto otázkou se také
soudy obou stupňů (jak bude rozvedeno dále) také ve svých rozhodnutích
zabývaly.
Dovolatel dále namítá uplatnění „pojetí materiálního právního státu a princip
právní jistoty s akcentem na poskytování ochrany právům nabytým v dobré víře, a
to za situace, kdy osoba učiní právní úkony s důvěrou v údaje z veřejné, státem
vedené evidence“.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se měla
uvedená námitka prosadit v poměrech souzené věci. Nalézací soudy se otázkou
dobré víry žalovaného zabývaly z pohledu, zda na jeho straně jsou splněny
podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, a dospěly k závěru, že
žalovaný podmínky pro vydržení vlastnického práva nesplnil. V této souvislosti
promítly do svých úvah dobrou víru vztahující se k titulu, jenž mohl jako tzv.
putativní titul sloužit k vydržení vlastnického práva, současně však uzavřely,
že žalovaný nebyl v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem.
Dovolatel v dovolání dále vyjádřil nesouhlas s názory soudů obou stupňů, že
právní předchůdci žalovaného nemohli na žalovaného převést více práv, než měl
samotný žalovaný a současně se nevypořádaly s dobrou vírou a oprávněnou držbou
nemovitostí žalovaným. Zásada o nemožnosti převedení více práv, než náleží
převodci, „byla v daném případě překonána právě institutem oprávněné držby a
vydržení. Přisvědčení opačnému názoru by vedlo k absurdnímu závěru, který by
činil institut oprávněné držby a vydržení v právním řádu zcela nadbytečným“.
Z dovolání není patrná žádná polemika se závěrem, že nelze převést na jiného
více práv, než náleží samotnému převodci, neboť dovolatel namítá, že prolomení
této zásady je možné prostřednictvím institutu vydržení, který umožňuje nabytí
vlastnického práva tímto originárním způsobem tam, kde v důsledku uvedené
zásady nepřichází smluvní nabytí vlastnického právo do úvahy.
S tímto základním východiskem však není mezi dovolatelem a nalézacími soudy
neshoda, protože i soudy zjevně vycházely z toho, že institut oprávněné držby
může vést k nabytí vlastnického práva tam, kde nedošlo k jeho nabytí na základě
smlouvy právě z toho důvodu, že převodci převáděné právo nesvědčilo. Na základě
hodnocení konkrétních okolností daného případu však uzavřely, že žalovaný
vlastnické právo ani na základě vydržení nenabyl. Tím však nalézací soudy v
žádném směru nepopřely institut oprávněné držby a vydržení, pouze dospěly k
závěru, že jejich podmínky nebyly v souzené věci naplněny.
Dále žalovaný předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda „je žalovaný
povinen v řízení tvrdit a prokazovat, jak on či jeho předci fakticky užívali
předmětné pozemky či jak uplatňovali vůči žalobci svá práva k předmětným
pozemkům, a to za situace, kdy z dlouhodobě dostupné evidence jeho vlastnického
práva k předmětným nemovitostem v evidenci nemovitostí a posléze v katastru
nemovitostí neměl důvod pochybovat o svém vlastnickém právu“.
Ani tato námitka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť
na řešení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení povinnosti tvrzení a
povinností důkazní žalovaného k okolnostem užívání předmětných nemovitostí
žalovaným. Jinými slovy řečeno, odvolací soud nedospěl k rozhodnutí pro
žalovaného nepříznivému proto, že by žalovaného tížily procesní povinností
týkající užívání předmětných nemovitostí. Otázku jejich užívání považoval za
významnou z hlediska tvrzení žalovaného o vydržení vlastnického práva
žalovaným; v této souvislosti na základě provedeného dokazování však dospěl k
jednoznačnému skutkovému závěru, které dovolatel v dovolání ani nenapadá, že
„na rozdíl od žalobkyně žalovaný ani jeho přímí právní předchůdci sporné
pozemky nikdy fyzicky neužívali“.
Je zjevné, že tuto svou dovolací námitku pojí dovolatel s přesvědčením o tom,
že neměl povinnost tvrdit a prokazovat okolností týkající se užívání pozemků,
jestliže neměl důvod pochybovat o svém vlastnickém právu vzhledem k tomu, že
byl jako vlastník evidován v evidenci nemovitostí a posléze katastru
nemovitostí.
Odvolací soud ostatně také okolnosti týkající se užívání pozemků nepojil s tím,
že by žalovaný tyto okolnosti měl prokazovat již na základě toho, že byl veden
jako vlastník nemovitostí ve veřejnoprávní evidenci, ale výhradně v souvislosti
s jeho závěrem, že žalovaný vlastnické právo na základě darovací smlouvy a
kupní smlouvy nenabyl a skutečnosti týkající se užívání věci měly význam pro
posouzení jeho tvrzení o vydržení vlastnického práva.
Dále žalovaný spatřoval zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v
posouzení otázky, zda „by v právním státě měla být zaručena ochrana dobré víry
v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize, a to každého, kdo nabyl práva
od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné knize, i kdyby se později ukázalo, že
tato osoba vlastníkem nebyla. V souladu s principem právní jistoty by se
nabyvatel nemovitosti neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání“.
Osobě, která učinila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou
prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné evidence vedené
státem, by měla být v „materiálním právním státě“ poskytována ochrana i na úkor
skutečného vlastníka, který po určitou dobu nepožádal o zápis svého
vlastnického práva. Poukazoval v této souvislosti na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn.
30 Cdo 2433/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, v němž se uvedenou otázkou přímo zabýval a vyložil, že: „V
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je konstantně zaujímán právní názor, že mimo
zákonem stanovené případy nelze nabýt od nevlastníka – na základě pouhé dobré
víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí – vlastnické právo
k nemovitosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1424/2006,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, nebo
rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo
3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo
1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo
2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo
642/2012, sp. zn. 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012). Obdobný právní názor
(jako dovolací soud) zaujal i Ústavní soud např. ve věcech sp. zn. I. ÚS
3391/10, sp. zn. II. ÚS 3676/11, nebo sp. zn. II. ÚS 2388/12.
Nejvyššímu soudu je mu proto znám i aktuální nález Ústavního soudu ze
dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 [ve kterém se český orgán ochrany
ústavnosti přihlásil ke svému (průlomovému) nálezu ze dne 11. května 2011, sp.
zn. II. ÚS 165/11 (jenž judikoval, že „obecné soudy /musí/ v důsledku
dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré
víře jednajícím osobám“, i když si je vědom, že „nebyla doposud žádná adekvátní
právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto nejsou osoby jednající v
dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále
odpovídajícím způsobem chráněny.“].
Rovněž v odborné literatuře převažuje právní názor, že de lege lata je institut
nabytí od nevlastníka vyloučen (srov. např. Tégl, P.: Ochrana poctivého
nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem
nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam č. 2/2007, str. 48, týž autor v
dalším svém příspěvku: Některé teoretické problémy nabytí od neoprávněného,
Právní rozhledy č. 10/2009, str. 343), nebo Petr, B.: Zásada „nemo plus iuris
ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od
nevlastníka, Právní rozhledy 20/2012, str. 695).
Nejvyšší soud si je také pochopitelně vědom skutkových okolností i tohoto
případu a možných důsledků a nepříjemností, jež ze žaloby vyhovujícího rozsudku
mohou nastat na straně žalovaných, nicméně jako vrcholný soudní orgán (ve
věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním
řízení) nemůže nahodile, při absenci příslušné právní úpravy, takové situace
řešit tím způsobem, že bude svévolně deklarovat vlastnické právo někomu, kdo
sice jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ale podle platného
práva (objektivně) nemohl nabýt na základě absolutně neplatné převodní smlouvy
vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku. V této souvislosti
Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat např. na jeho rozsudek ze dne 26. září
2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve kterém se uvedená problematika sumarizuje
následovně: „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném)
nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry
vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když
vyložil, že, v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris
alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska
ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto
akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry
nabyvatelky‘, avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí
nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění
nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné , nosné
důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující
dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo
nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by
byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví.
S přihlédnutím k platné právní úpravě, k popsaným judikatorním souvislostem a
názorům v odborné literatuře, Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že vyjma
zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré
víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou
převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém
případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť
pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského
zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A
poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze svých nálezů takovou aplikační
možnost ve skutkově obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný
relevantní důvod měnit svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný
právní závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem
předvídané důvody.“
Nalézací soudy ostatně neupřely žalovanému ochranu práv nabytých v dobré víře
bez dalšího; naopak připustily, že stav veřejnoprávní evidence a okolnosti, za
kterých měl žalovaný nabýt vlastnické právo k pozemkům, zakládají jeho dobrou
víru týkající se právního titulu z hlediska možného vydržení vlastnického
práva; v konkrétních poměrech však dospěly k závěru, že nejsou splněny všechny
zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva k věci proto, že žalovaný
nebyl držitelem, neboť pozemky fakticky neovládal, a tudíž nebyl jejich
držitelem, a byla to naopak žalobkyně, která fakticky pozemky ovládala. Tento
závěr týkající se fyzického užívání věci dovolatel v dovolání ostatně nijak
nezpochybňuje.
V této souvislosti dovolací soud toliko dodává, že pokud žalovaný pozemky
„fakticky“ neovládal, nemohl být jejich držitelem; mohla mu svědčit toliko tzv.
knihovní držba, která je však pro vydržení práva nedostačující.
Závěry týkající se „konkurence vydržení vlastnického práva žalobkyní a
žalovaným“ dovolatel zpochybňuje poukazem na skutečnost, že soudy nepřiléhavě
upřednostnily vydržení vlastnického práva žalobkyní. V této souvislosti
dovolací soud opětovně dodává, že závěr o nabytí vlastnického žalobkyní se
neodvíjí od vydržení vlastnického práva, ale od nabytí na základě kupních
smluv. Pouze nad rámec odůvodnění odvolací soud uvedl, že v případě střetu úvah
o vydržení vlastnického práva žalobkyní (která na tento důvod poukazovala v
rámci svých žalobních tvrzení „z hlediska jistoty“) a žalovaným by se prosadilo
případné vydržení vlastnického práva žalobkyní a nikoliv žalovaným, a to právě
proto, že žalobkyně „držbu pozemků fyzicky vykonávala, neboť pozemky
nepřetržitě a nerušeně až do roku 2003 užívala“, zatímco žalovaní ani jeho
přímí právní předchůdci sporné pozemky nikdy fyzicky neužívali.
Jestliže pak konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu postup, kdy pro
nepřezkoumatelnost nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci odvolacím soudem, uplatňuje tím dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost
dovolání založil nelze, neboť k vadám řízení je možné přihlédnout pouze v
případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok,
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal K r á l í
k, Ph.D. předseda
senátu