ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Soňou Kozovou, se sídlem ve Zlíně,
Kvítková 124, proti žalovaným 1) J. R., a 2) I. R., zastoupeným JUDr. Jiřím
Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, o
vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 379/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 30. ledna 2013, č. j. 59 Co 465/2012-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. ledna 2013, č. j.
59 Co 465/2012-118, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. srpna
2012, č. j. 6 C 379/2011-92, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně
k dalšímu řízení.
území B.“ (dále též „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud
vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 12. října 2009 uzavřela se S. Č., jenž
jí týž den půjčil částku 270.000,- Kč, smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k předmětnému bytu. Dne 15. září 2010 S. Č. kupní smlouvou
ze dne 15. září 2010 „prodal“ předmětný byt P. Š., který posléze, kupní
smlouvou ze dne 10. listopadu 2010, „prodal“ tento byt žalovaným, kteří „o
historii bytu nebyli informováni a podle dokladu adresovanému P. D. ze dne 9. 6. 2004 (výzva k úhradě pohledávky za dodávku elektrické energie a upozornění
na přerušení dodávky) předpokládali, že v bytě bydlel pan D.“ Soud prvního
stupně uzavřel, že „žalobkyně ničím neprokázala, že je vlastníkem věci, neboť
podle výpisu z katastru nemovitostí jsou vlastníky předmětné bytové jednotky
žalovaní, rovněž nebylo prokázáno, že by zásah žalovaných existoval a byl
neoprávněný… Žalobkyně nedoložila, že by bylo rozhodnuto ve vztahu k S. Č. ohledně určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce, přičemž v tomto řízení
by bylo lze jako předběžnou otázku řešit platnost či neplatnost smlouvy o
zajišťovacím převodu práva. V řízení, kdy žalobkyně žaluje žalované o vyklizení
bytové jednotky, nelze řešit předběžnou otázku platnosti či neplatnosti smlouvy
o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť účastníkem řízení musí být
smluvní strana, která smlouvu uzavírala, tj. S. Č.“ Soud prvního stupně poté s
odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud“) ze
dne 29, prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, a ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, v nichž byla řešena otázka důvěry ve veřejnoprávní evidenci
katastru nemovitostí a nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka,
uzavřel, že „žalovaní v době uzavírání kupní smlouvy byli v dobré víře, při
koupi nemovitosti měli k dispozici výpis z katastru nemovitostí, který
prokazoval vlastnictví P. Š., věc ohledně kupní smlouvy konzultovali s
advokátem, získali na koupi bytu úvěr, do bytu investovali cca 400.000,- Kč,
přičemž by tak jistě nečinili, pokud by měli pochybnosti o případné platnosti
kupní smlouvy. Žalobkyně měla možnost se obrátit na soud již od ledna 2010,
věděla o tom, že žalovaní provádí rozsáhlou rekonstrukci bytu, žalobu podávala
až 15. 11. 2011. Na místě je i zamítnutí žaloby z důvodu jak shora uvedeno.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne
30. ledna 2013, č. j. 59 Co 465/2012-118, rozsudek soudu prvního stupně v
meritu věci dle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil
jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že i v tomto řízení lze (je nutno) řešit předběžnou otázku (ne)platnosti
předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přičemž při řešení
této otázky, s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), uzavřel, že tato smlouva je
(absolutně) neplatná, neboť neobsahuje žádné ujednání o tom, jaký režim nastane
v situaci, dojde-li (byť k pozdnímu) uspokojení pohledávky. Z toho pak vyvodil,
že je-li shledána neplatnou převodní smlouva mezi S. Č. a I. Š., pak musejí být
neplatné i další převodní smlouvy, neboť dochází k převodu vlastnického práva
nevlastníkem, tedy osobou, která převádí více práv, než kterými disponuje. Odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně dobré
víry žalovaných při nabývání předmětného bytu a potřeby ochrany takovéto dobré
víry. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje (ve stručnosti shrnuto) tím, že odvolací soud
při rozhodování nereflektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou
dovolatelka v dovolání odkazuje. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudkem zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání (učiněném
prostřednictvím jejich advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Odkázali na judikaturu Ústavního soudu řešící problematiku nabytí vlastnického
práva od nevlastníka, Vytkli žalobkyni její nečinnost před podáním žaloby a
podrobně popsali skutkové okolnosti, jež předcházely zahájení tohoto sporu. Zdůraznili, že své veškeré úspory, úvěry a půjčky použili na zaplacení kupní
ceny a na rekonstrukci bytu, ve kterém bydlí s malými dětmi. Vyslovili obavy ze
situace, která by nastala, pokud by soudy podané žalobě vyhověly. Žalovaní jsou
si vědomi judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje dovolatelka, avšak
tato judikatura je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (navíc tato
judikatura skutkově a právně neodpovídá předmětu tohoto sporu o vyklizení
bytu), domnívají se však, že Nejvyšší soud musí podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
respektovat citované nálezy Ústavního soudu a poskytnout jejich dobré víře
ochranu. Jiný postup by vedl k naprosto nespravedlivému soudnímu rozhodnutí. „Proto musí i Nejvyšší soud nahradit mnohaletou nečinnost zákonodárce a sám
aplikovat zásadu materiální publicity katastru nemovitostí, jak ji formuloval
Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11. Za použití
principů, na nichž bude od 1. 1. 2014 postavena právní úprava podle zák. č. 89/2012 Sb., pak musí poskytnout ochranu naší dobré víře a dospět k závěru, že
jsme po právu vlastníky předmětného bytu a že naše vlastnické právo již nemůže
zpochybňovat ani žalobkyně, neboť vlastní vinou promarnila dostupné a účinné
právní prostředky a včas se nedomáhala svého práva.“ Žalovaní tedy závěrem
navrhli, aby dovolání dovolatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto a
dovolatelce byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru,
že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při
řešení právní otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že v této věci je dovolání přípustné, byl dovolací soud ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen z moci úřední přihlédnout též k jiným
vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou
(jinou) vadou je zatíženo odvolací řízení. V § 157 odst. 2 o. s. ř.
jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a
svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na
spravedlivý proces. Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného
textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní
úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03;
všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na
internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení
věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení
dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti
předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.)
vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního
posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či
příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je
nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby
bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na
zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované)
relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl
zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a
rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a
odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v
odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní
pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil
svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo
chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové
situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na
judikaturu Ústavního soudu, z níž rovněž žádné hmotněprávní posouzení skutkově
obdobných případů (nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka,
mimo právní institut vydržení, resp. zákonem předvídané způsoby nabytí
vlastnického práva) nevyplývá ani nelze dovodit (je v ní pouze činěn apel na
poskytnutí ochrany „nabyvatele“ vlastnického práva jednajícího v dobré víře
zápis v katastru nemovitostí). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je konstantně zaujímán právní názor, že
mimo zákonem stanovené případy nelze nabýt od nevlastníka – na základě pouhé
dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí – vlastnické
právo k nemovitosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
56/2010, nebo rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012). Obdobný
právní názor (jako dovolací soud) zaujal i Ústavní soud např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. II. ÚS 3676/11, nebo sp. zn. II. ÚS 2388/12.
Nejvyšší soud bedlivě sleduje judikaturu Ústavního soudu a je mu proto znám i
aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12
[ve kterém se český orgán ochrany ústavnosti přihlásil ke svému (průlomovému)
nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (jenž judikoval, že
„obecné soudy /musí/ v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat
ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, i když si je vědom,
že „nebyla doposud žádná adekvátní právní úprava katastrálních předpisů
přijata, a proto nejsou osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost
údajů katastru nemovitostí stále odpovídajícím způsobem chráněny.“], jímž došlo
i ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, č. j. 30 Cdo
2265/2012-349, s odůvodněním, že „Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého
rozhodnutí v podstatě odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za
správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího
soudu (tj. že se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v
podstatě vůbec nezabýval.), lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu dovolacího.“
Avšak v tomto případě se jednalo o situaci, kdy Nejvyšší soud v předmětném
rozhodnutí odkázal na svou konstantní judikaturu, jak je již shora zmíněno,
takže z logiky věci se dovolací soud otázkou dobré víry pochopitelně nezabýval,
když v daných skutkových poměrech vydržení nepřicházelo v úvahu a otázku nabytí
vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka, na základě pouze dobré
víry „nabyvatele“ jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, dovolací
soud a priori – s odkazem na svou konstantní judikaturu – vyloučil. Pokud
Ústavní soud v uvedené věci přesto tuto absenci posuzování dobré víry
dovolacímu soudu vytkl, nemá tato procesní okolnost žádný význam pro tuto či
pro jiné skutkově obdobné věci, neboť ani v tomto případě vyložený právní názor
Ústavního soudu neobsahuje žádné „nosné důvody“, jež by bylo nezbytné aplikovat
na skutkově obdobné případy. Rovněž v odborné literatuře převažuje právní názor, že de lege lata je institut
nabytí od nevlastníka vyloučen (srov. např. Tégl, P.: Ochrana poctivého
nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem
nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam č. 2/2007, str. 48, týž autor v
dalším svém příspěvku: Některé teoretické problémy nabytí od neoprávněného,
Právní rozhledy č. 10/2009, str. 343), nebo Petr, B.: Zásada „nemo plus iuris
ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od
nevlastníka, Právní rozhledy 20/2012, str. 695). Opačný právní názor, který
bylo možno zaznamenat např. v příspěvku Borsíka, M: Nadobudnutie vlastnictví od
neoprávněného jako prejav dobrej viery v komparatívnom súkromnom práve (Právní
rozhledy č. 7/2013, str.
239), v podstatě osciluje kolem již (shora cit.)
judikovaného právního názoru Ústavního soudu, aniž by byl založen na smysluplné
právní argumentaci (kromě toho autor je toho vážného přesvědčení, že závěr
rozhodovací praxe dovolacího soudu o nemožnosti nabytí od nevlastníka, je
důsledkem aplikace zásady „nemo plus iuris“ (viz arg.: „Najvyšší súd, ktorý
okrem rôznych kuriózních argumentov typu, že prelom zásady ‚nemo plus iuris‘ by
urobil absolétnym insštitút vydržania /sic/, opätovne zdôrazňuje, že ochrana
dobrej viery derivatívneho nadobúdateľa je v rozpore so zásadou ‚nemo plus
iuris‘. Lenže jej aplikácia má skôr vlastnosti aplikácie právnej obyčaje.“),
aniž by zohlednil smysl a účel odkazu na tuto římskoprávní parémii (kterou
dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích učinil) coby (jistěže jako výstižnou
formulační) zkratku pro zdůraznění nepřijatelnosti závěru o nabytí vlastnického
práva k nemovitému majetku mimo zákonem předvídané případy) – (viz Borsíkova
argumentace v jeho uvedeném příspěvku:
„Ak by súdy predsa len chceli proponovať nemožnosť nadobudnutia nehnuteľností
(v ich nesprávnej dikcii) ‚od nevlastníka‘, skôr by sa tak mali snažiť
odvodzovať z kauzálneho princípu prevodu vlastníckeho práva založeného na
požiadavke existencie titulu a modu. Realitou ale je, že rakúsky kauzálny
princíp je v súčasnom občianskom zákonníku oslabený a s ohľadom na hodnovernosť
katastrálneho zápisu takú razanciu mať nemôže. Z dikcie § 11 zákona č. 265/1992
Sb. vyplýva, že v dobrej viere je ten, kto vychádzal zo zápisu v katastri (po
1. 1. 1993) a nevedel, že stav zápisu nezodpovedá skutočnosti. Väčšinou sa
katastrálna dobrá viera zvykne redukovať na komponent oprávnenej držby a
vydržania, no opomína sa, že tieto inštitúty možno odvodiť zo samého
občianskeho zákonníka a v tomto prípade špeciálne ustanovenie § 11 možno chápať
z hľadiska materiálnej publicity zápisov do katastra. Bude tomu tak preto, že
vždy musíme reflektovať zásadu legitímneho očakávania obsiahnutú v čl. 1
Dodatkového protokolu Zmluvy o ochrane ľudských práv a základných slobôd,
nakoľko nadobúdateľ si mohol byť pri obvyklom a všeobecne známom behu vecí
istý, že sa kúpnou zmluvou stane vlastníkom. To, že zásada materiálnej
publicity nie je formulovaná pregnantnejšie, je predmetom kritiky ÚS z dôvodu
rozporu s princípom právnej istoty a ochrany nadobudnutých práv. Dlhodobá
nečinnosť parlamentu, ktorá bráni uplatneniu základných práv, je pritom
považovaná za protiústavnú. Celý spor má ešte ústavnoprávny rozmer, ktorý nemožno vynechať. Nelegitímna
aplikácia maximy ‚nemo plus iuris‘ môže pôsobiť ako najjednoduchšie, a preto
najlepšie riešenie, ale v skutočnosti vytvára ústavne (po)chybnú konštrukciu,
na základe ktorej je vlastníckemu právu upieraný rovnaký obsah a ochrana (čl. 11 veta druhá Listiny základných práv a slobôd). Na rozdiel od občianskeho
zákonníka obchodnoprávne vzťahy vo všeobecnosti chránia dobromyseľné
nadobúdanie od neoprávneného. Aplikačná prax by preto mala brať okrem iného do
úvahy i univerzálny imperatív ústavnokonformného výkladu.
A konečne, nie je bez zaujímavosti pripomenúť, že dlhodobú neudržateľnosť
oficiálneho výkladu ilustruje i to, že Návrh spoločného referenčného rámca,
ktorý má slúžiť ako predloha európskeho občianskeho zákonníka, v budúcnosti s
nadobudnutím vlastníctva od neoprávneného počíta. Predchádzajúci výklad možno zovšeobecniť tak, že ÚS uznaním inštitútu
nadobudnutia vlastníctva od neoprávneného materializoval zásadu ochrany práv
nadobudnutých v dobrej viere. Tým imperatívne potvrdil trend svojho
rozhodovania, v ktorom ‚dobrá viera vystupuje ako korektív všeobecne platný pre
občianske právo‘. Uvedený posun je významnejší, než by sa mohlo na prvý pohľad
zdať, pretože problém je v tom, že predpisy občianskeho práva chápu dobrú vieru
ako komponent svojich skutkových podstát, avšak vzťahom, ktoré zakladajú,
poskytujú ochranu len za predpokladu, že tak zákon výslovne stanoví. Otázne
však zostáva, či bude mať tento posun širšie uplatnenie, pretože ak konštrukcii
opísanej v predchádzajúcej vete niekto rozumel, tak to určite neboli súdy. Tuzemská judikatúra väčšinou deklamuje, že naše právo uplatňuje princíp ochrany
práv nadobudnutých v dobrej viere, ale v skutočnosti tento ‚triumf‘ nášho práva
má platiť vtedy a len vtedy, keď zákon s ochranou dobrej viery explicitne
počíta. A konečne, nie je bez zaujímavosti pripomenúť, že dlhodobú neudržateľnosť
oficiálneho výkladu ilustruje i to, že Návrh spoločného referenčného rámca,
ktorý má slúžiť ako predloha európskeho občianskeho zákonníka, v budúcnosti s
nadobudnutím vlastníctva od neoprávneného počíta. Predchádzajúci výklad možno zovšeobecniť tak, že ÚS uznaním inštitútu
nadobudnutia vlastníctva od neoprávneného materializoval zásadu ochrany práv
nadobudnutých v dobrej viere. Tým imperatívne potvrdil trend svojho
rozhodovania, v ktorom ‘dobrá viera vystupuje ako korektív všeobecne platný pre
občianske právo‘. Uvedený posun je významnejší, než by sa mohlo na prvý pohľad
zdať, pretože problém je v tom, že predpisy občianskeho práva chápu dobrú vieru
ako komponent svojich skutkových podstát, avšak vzťahom, ktoré zakladajú,
poskytujú ochranu len za predpokladu, že tak zákon výslovne stanoví. Otázne
však zostáva, či bude mať tento posun širšie uplatnenie, pretože ak konštrukcii
opísanej v predchádzajúcej vete niekto rozumel, tak to určite neboli súdy. Tuzemská judikatúra väčšinou deklamuje, že naše právo uplatňuje princíp ochrany
práv nadobudnutých v dobrej viere, ale v skutočnosti tento „triumf“ nášho práva
má platiť vtedy a len vtedy, keď zákon s ochranou dobrej viery explicitne
počíta.”
Přesvědčivou argumentaci o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo
zákonem stanovené případy nelze dovodit ani z příspěvku Bílkové, J: Ochrana
vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicitní vlastnictví,
publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 15–16/2012, ve kterém autorka své
závěry sumarizuje takto: „…nabytí vlastnického práva od nevlastníka nemusí vést
k neplatnosti nabývacího právního úkonu, přistoupí-li k němu určité okolnosti,
jež tuto vadu zhojují.
Ústřední roli zde hraje právní síla vlastnického nároku,
pro jejíž posouzení je nejpodstatnější přítomnost dobré víry na straně nového
nabyvatele, která spoluutváří proces řádného nabytí vlastnictví a zdůrazňuje
význam právní jistoty v demokratickém právním státě. Samotná dobrá víra ovšem
podle stávajícího právního stavu až na určité výjimečné případy nepostačuje v
těchto věcech bez dalšího k platnému vzniku vlastnického práva na straně
nabývajícího subjektu. Přihlédnout je tu třeba i k dalším skutečnostem majícím
vliv na posouzení slučitelnosti zásahu do vlastnického práva původního
vlastníka věci s obecným právním pojetím spravedlnosti (např. užívání věci,
plánovaný účel jejího využití tou kterou stranou). V případě duplicity
vlastnických titulů je vždy nutno patřičným způsobem zvážit, kterému je účelné
a vhodné dát v konkrétní věci přednost, aby tak mohla být naplněna myšlenka
ochrany řádného vlastnického práva, náležející k hodnotově nejvýznamnějším
koncepčním principům ovládajícím vztahy soukromého práva.” [k tomu srov. ještě
příspěvek L. Davida: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního)
nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 62]. I zde jsou “nosné argumenty”
odvozovány od již opakovaně cit. nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS
165/11, aniž by z příspěvku bylo konkrétně zřejmé, na základě aplikace jakého
konkrétního pravidla chování lze učinit závěr o nabytí (nemovité) věci od
nevlastníka, pokud nejde o žádný z případů převídaným příslušným právním
předpisem. Přirozeně nepřípustné je dovozovat takovou aplikační úvahu s ohledem
na novou právní reglementaci, jež má být účinná od 1. ledna 2014 (nový občanský
zákoník č. 89/2012 Sb.). K námitce žalovaných, kteří ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňují, že
judikatura Nejvyššího soudu se v řešení otázky nabytí nemovité věci od
nevlastníka musí přizpůsobit judikatuře Ústavního soudu, lze uvést následující. Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava") vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má
přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke
zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem
vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v
rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Právní spory a soudní řízení
musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný ping-pong mezi
soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém
nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace
nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti
nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního
soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a
proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad
vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na
eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný.
Ústavní
soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že
v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem
spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho
právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by
odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o
závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech,
přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem
rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a
jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již
judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu
reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z
objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady
Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ
aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení
principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud
může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom
nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené
problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou
(konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury
odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2
odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož
i čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12. Nejvyšší soud však toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve
své rozhodovací činnosti reflektuje a respektuje, přičemž ve svých rozhodnutích
vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z již shora připomenuté
judikatury Ústavního soudu v závěru o nabytí (nemovité) věci od nevlastníka
mimo zákonem stanovené případy. Nejvyšší soud si je také pochopitelně vědom skutkových okolností i tohoto
případu a možných důsledků a nepříjemností, jež ze žaloby vyhovujícího rozsudku
mohou nastat na straně žalovaných, nicméně jako vrcholný soudní orgán (ve
věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním
řízení) nemůže nahodile, při absenci příslušné právní úpravy, takové situace
řešit tím způsobem, že bude svévolně deklarovat vlastnické právo někomu, kdo
sice jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ale podle platného
práva (objektivně) nemohl nabýt na základě absolutně neplatné převodní smlouvy
vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku. V této souvislosti
Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat např. na jeho rozsudek ze dne 26. září
2012, sp. zn.
30 Cdo 1587/2011, ve kterém se uvedená problematika sumarizuje
následovně: „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném)
nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry
vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když
vyložil, že ,v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris
alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska
ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje
nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky‘
(čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka,
byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak
v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace
předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na
straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ,nosné důvody‘, z nichž by bylo
možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní)
praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i
kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené
podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe
(zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka… (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna
2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost,
že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10
přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak
přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění
principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz
na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně
nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“
jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke
změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury.“
Pro obdobnou právní úpravu ve Slovenské republice a srovnatelnou tamní
judikaturu lze pak odkázat např. na instruktivní usnesení Ústavního soudu
Slovenské republiky (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské
republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
Slovenské republiky http://portal.concourt.sk) ze dne 10. února 2010, sp. zn. I.
ÚS 50/2010, z nějž k otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka vyplývají
následující právní závěry:
Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní
dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem;
pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od
vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi
nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu
své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni
jejího vrácení. Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na
náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku
absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu (tj. tomu, kdo
vystupoval jako vlastník nemovitosti a prodávající, ačkoliv vlastníkem této
nemovitosti nebyl, protože vlastnické právo k této nemovitosti sám nenabyl v
důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy, kterou uzavřel s prvním
převodcem, který je podle práva stále vlastníkem této nemovitosti) právo
domáhat se vydání všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy
prodávající od něj dostal, resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle
ní dostal. Ústavní soud Slovenské republiky přitom v nálezu ze dne 28. března 2012, sp. zn. III. ÚS 48/2012, zdůraznil, že všeobecná právní zásada „nemo plus iuris ad
alium transferre potest quam ipse habet…dôsledne zohľadňuje okrem iného
požiadavku právnej istoty účastníkov súkromno-právnych vzťahov, ku ktorej sa
musí hlásiť aj Slovenská republika ako právny štát (čl. 1 ods. 1 Ústavy), a ak
ju všeobecný súd pri svojej rozhodovacej činnosti nerešpektuje, bezpochyby
porušuje základné právo účastníka konania na súdnu ochranu.“
Důsledné respektování zásady, že nikdo nemůže nabýt více práv, než sám má,
vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který např. ve
svém rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 2 Obo 116/2009 (všechna zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky
http://www.supcourt.gov.sk), s odkazem na shora citované usnesení Ústavního
soudu Slovenské republiky, vyslovil tento právní názor: „Vo všeobecnosti možno
za vlastníka považovať osobu, v prospech vlastníctva ktorej svedčí nadobúdacie
konanie („modus“) a zodpovedajúci právny titul („titulus“), napríklad zmluva. Pokiaľ „titulus“ preukazuje právo inej osoby než „modus“, je potrebné určiť,
kto je vlastníkom. Za vlastníka je v takom prípade považovaný ten, v prospech
práva ktorého svedčí nadobúdací titul. Neplatný právny úkon ale nemá právne
následky, aké má platný právny úkon; na jeho základe preto nedochádza k prevodu
nehnuteľnosti.
I keď v prípade neplatného právneho úkonu o prevode
nehnuteľnosti „prevedených“ ďalej na iných nadobúdateľov svedčí v prospech
týchto ďalších nadobúdateľov „modus“, chýba im „titulus“. Dobrá viera týchto
ďalších nadobúdateľov je významná len potiaľ, že im možno priznať všetky práva
a povinnosti oprávneného držiteľa (§ 129 a nasl. Občianskeho zákonníka). Dobrej
viere ale súčasný právny poriadok žiadne iné právne následky nepriznáva. Ochrana, ktorú poskytuje nadobúdateľovi, nie je takej intenzity, aby zabránila
vlastníkovi nehnuteľnosti účinne uplatňovať svoje absolútne právo. Inými
slovami: pokiaľ zápis v katastri nehnuteľností nezodpovedá skutočnosti, má
skutočnosť prevahu nad zápisom v katastri… Na základe absolútne neplatného
právneho úkonu nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastníckeho práva; nemožno
preto ani uvažovať o ochrane vlastníckeho práva, hoc i dobromyseľného
nadobúdateľa. Rovnako tak nie je možné za uvedeného stavu uprednostniť
požiadavku právnej istoty a ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere pred
zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na iného previesť viac práv, ako má sám.“
V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 3 Cdo 144/2010, Nejvyšší soud
Slovenské republiky judikoval: „Na základe absolútne neplatného právného úkonu
nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastnického práva; nemožno preto ani uvažovať
o ochrane vlastnického práva, hoc i dobromyseľného nadobúdateľa. Rovnako tak
nie je možné za uvedeného stavu uprednosniť požiadavku právnej istoty a ochrany
práv nadobudnutých v dobrej viere před zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na
iného previesť viac práv, jako má sám…Dovolací súd, i keď si uvedomuje šírku,
časovú náročnosť a celkovú zložitosť riešenia problémov vyvolaných neplatnosťou
kúpnej zmluvy…a tiež negatívnych dopadov na (nielen) právne pomery žalovaných…
musí koštatovať, že predmetom konania v danej věci bolo určenie vlastnického
práva, a nie vyporiadanie vzájemných nárokov účastníkov tohoto konania. Na
okolnosti uvádzané v tejto súvislosti dovolateľmi (dobromyseľnosť, investície,
hypotéka apod.) by bolo možné prihliadnuť v konaní s iným predmetom. Dovolateľom nic nebráni, aby si nároky z neplatného právného úkonu vzájomne
vysporiadali s ich právním predchudcom, ktorý su následne (prípadne súbežne)
môže taktiež nároky z neplatného právního úkonu vysporiadať s tým, v koho
prospěch na jeho základe plnil (kto sa na jeho úkor bezdôvodne obohatil)…“
Dále je vhodné zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze
dne 30. května 2012, sp. zn.
6 Cdo 107/2011, ve kterém slovenský dovolací soud
vyložil a odůvodnil tento právní názor: „K uplatneniu princípu právnej istoty,
ktorého súčasťou je aj dôvera subjektov práva v platné právo a k uplatneniu
princípu ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere, treba uviesť, že ostatne
uvedená zásada, okrem toho, že právo musí byť nadobudnuté v dobrej viere
(odvolací súd sa vecou z tohto pohľadu vôbec nezaoberal), vychádza z toho, že
právo bolo skutočne nadobudnuté a teda, že niekto sa stal jeho subjektom a
preto spravidla nemôže byť tohto práva zbavený dodatočným odpadnutím (zrušením)
právneho dôvodu, na ktorého základe sa stal prevodca (predchádzajúci prevodca)
vlastníkom veci. Predpokladom uplatnenia tejto zásady a teda aj princípu
právnej istoty je, že nadobúdateľ vec (nehnuteľnosť) nadobudol od skutočného
vlastníka a nie od nevlastníka.“
Konečně lze odkázat např. na usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 2 M Cdo
20/2011, ve kterém Nejvyšší soud Slovenské republiky judikoval, že „Zmluvné
prevody vlastníckeho práva sú v Slovenskej republike v zásade založené na
princípe, že nikto nemôže previesť viac práv, než sám má. Inak povedané, ani
existencia platnej zmluvy medzi prevodcom a nadobúdateľom nemôže spôsobiť
prevod vlastníckeho práva na nadobúdateľa, ak prevodca sám nebol vlastníkom,
alebo ak neexistuje výslovné zákonné ustanovenie, ktoré by ustanovovalo opak
(napr. § 446 Obchodného zákonníka, § 486 Občianskeho zákonníka, § 93 ods. 3
zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení
niektorých zákonov, § 19 ods. 3 zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a
investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov).“
S přihlédnutím k platné právní úpravě, k popsaným judikatorním souvislostem a
názorům v odborné literatuře, Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že vyjma
zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré
víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou
převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém
případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť
pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského
zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A
poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze svých nálezů takovou aplikační
možnost ve skutkově obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný
relevantní důvod měnit svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný
právní závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem
předvídané důvody. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního
rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek
odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.