ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36,
proti žalovanému O. K., zastoupenému Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v
Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č.j.
19 Co 452/2010-260, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla
Otakara II.
III. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření se zastavuje.
nemovitosti“) (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že dne 16. července 1999 uzavřeli žalobci jako zástavní
dlužníci s J. M. jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu k zajištění
pohledávky z titulu půjčky ve výši 3.385.000,- Kč, která však uvedeného dne
(jak se tvrdí ve smlouvě) nebyla reálně poskytnuta. Zástavou se staly předmětné
nemovitosti ve společném jmění manželů žalobců. Téhož dne byla uzavřena mezi
žalobci jako převodci a J. M. jako kupujícím kupní smlouva o převodu
předmětných nemovitostí za sjednanou kupní cenu ve výši 5.385.000,- Kč (dále
již „kupní smlouva“). Tato kupní cena měla být zaplacena ve dvou splátkách, a
to částka 3.385.000,- Kč do 14 dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva
do katastru nemovitostí, a částka 2.000.000,- Kč ke dni předání předmětných
nemovitostí kupujícímu dle čl. VI. kupní smlouvy (do tří měsíců od pravomocného
rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva). V čl. V. kupní smlouvy si účastníci dále ujednali, že návrh na vklad
nebude podán před 14. zářím 1999 a pro případ, že dluh z půjčky ve výši
3.385.000,- Kč bude prodávajícími do 13. září t. r. uhrazen, byla sjednána
možnost prodávajících odstoupení od kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobcům
se nepodařilo prokázat tvrzení, že neměli vůbec úmysl předmětné nemovitosti
prodat, soud prvního stupně shledal, že kupní smlouva není neplatná dle
ustanovení § 39 obč. zák. Dovodil, že v opačném případě by vyhovění žalobě bylo
v rozporu s dobrými mravy, a že rovněž bylo třeba chránit dobrou víru
žalovaného, který dále předmětné nemovitosti nabyl. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaném rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že
žalobě vyhověl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma
soudy (výrok II.). Odvolací soud zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, dokazování zopakoval v té části relevantních důkazů, z nichž soud
prvního stupně pro věc neučinil žádná nebo nedostatečná zjištění, když bez
dalšího neshledal úsudek soudu prvního stupně o hodnověrnosti svědka M. za
správný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem
uzavření kupní smlouvy nebylo získání předmětných nemovitostí J. M. do
vlastnictví, ale že stimulem k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zcela
jiného hospodářského účelu, tedy splnění závazku o půjčce převodem nemovitostí,
pokud by půjčka nebyla včas uhrazena. Věc posoudil podle § 151a odst. 1, § 151f
obč. zák., ve znění platném do 31. prosince 2000 a ustanovení § 39 obč. zák. Dovodil, že skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné
zástavy, tedy uspokojení zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do
vlastnictví. Taková smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva a je tudíž
pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Na podporu
svého právního závěru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn.
21 Cdo 2204/99, 22 Cdo
2363/2000, 21 Cdo 2359/2000, 22 Cdo 1053/2001, 30 Cdo 2449/2005, 33 Odo
38/2006, 30 Cdo 1918/2008, 1295/2011; rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
119/01). Odvolací soud se konečně zabýval procesní obranou žalovaného, který
namítal, že předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře. Odvolací soud vycházel ze
zjištění, že právní předchůdkyně žalovaného nevynaložila běžnou opatrnost,
kterou po ní bylo možno požadovat. Dovodil, že žalovanému nelze poskytnout
ochranu jeho domněle nabytého vlastnického práva z absolutně neplatné smlouvy
uzavřené žalobci dne 16. července1999. Svůj právní závěr opřel o dále citovanou
judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. ÚS II. 77/2000, I. ÚS
143/07 a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1258/2011. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. V dovolání dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění, z
nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, k tomu uvádí podrobnou argumentaci a
dospívá k závěru, že skutkový základ pro právní posouzení odvolacím soudem je
neúplný a nesprávný. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl vydání předběžného
opatření, kterým by dovolací soud zakázal žalobcům jakýmkoli způsobem nakládat
s předmětnými nemovitostmi do doby pravomocného rozhodnutí ve věci dovolacím
soudem.
Žalobci se v podaném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním
posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání
žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené
náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatel
nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem, ani že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale podrobuje kritice skutková zjištění,
z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas
s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a
také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti,
které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. dovolací soud shledal, že odvolací soud vzal při rozhodování všechny
důkazy o právně významných skutečnostech v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve
smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech,
podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na
jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené dovolací námitky
dovolatele, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů,
promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v
ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů.
Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán.
Odvolací soud rovněž zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.)
odůvodnil svůj závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví dovolatele jednajícího v
dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, když poukázal na rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1258/2011. Posledně označené rozhodnutí
je totiž výrazem reflektování již takto dříve judikovaného právního názoru
velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 10. února 2010, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2010; k tomu srov.
další rozhodnutí téhož soudu např. ve věcech sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, 29 Cdo
1955/2010, 29 Cdo 3744/2010, 30 Cdo 2010/2011, 2881/2011 atd.).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože
zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Neboť dovolacímu soudu je tu ve smyslu ustanovení § 10a o. s. ř. vymezena
funkční příslušnost, pokud jde o rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím
krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích, nebyly splněny podmínky
řízení, pokud jde o návrh dovolatele, aby dovolací soud nařídil předběžné
opatření. Použití ustanovení druhé části občanského soudního řádu, která se
týkají nařízení předběžných opatření, se v dovolacím řízení nemohou použít,
neboť dovolací soud řízení v ní upravená neprovádí. Řízení o návrhu na nařízení
předběžného opatření bylo proto podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.
pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jelikož dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
nahradit žalobcům náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 13.000,- Kč (srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad
výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č.
276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20 % DPH v částce 2.660,- Kč (srov. § 137 odst. 3
o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů). Celkovou částku 15.960,- Kč je žalovaný povinen
zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který
žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu