22 Cdo 3787/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce
Ing. R. P., zastoupeného Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně,
Rašínova 2, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně,
Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, o určení vlastnictví, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 118/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2012, č. j. 13 Co 101/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Jde o spor o vydržení pozemku o malé výměře (24 m2), jehož se držitel chopil
současně s nabytým sousedním pozemkem; rozloha sporného pozemku činí asi 3%
výměry pozemku skutečně nabytého. Předchůdci žalobce jej užívali již od roku
1966, sám žalobce jej nerušeně držel 16 let.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009,
č. j. 31 C 118/2007-66, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
pozemku parc. č. 5232/11 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 24 m2 v k. ú.
L., obec Brno, okres Brno-město, vymezeného geometrickým plánem č.
2973-195/2005 vyhotoveným Ing. A. Č. ze dne 12. 7. 2006. Krajský soud v Brně
jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j.
13 Co 101/2010-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě
vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsahy rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však
zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu
zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího
V dané věci šlo o posouzení dobré víry žalobce, který se spolu s pozemkem, na
který se vztahoval nabývací titul, ujal i držby sousedního pozemku, jehož
výměra činila 3% pozemku skutečně nabytého, a nerušeně jej držel po zákonnou
vydržecí dobu.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby
jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit
jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá – jako v dané věci -
16 let (a dříve jej drželi i právní předchůdci žalobce), nasvědčuje i
přesvědčení vlastníka držené věci o tom, že skutečný stav je v souladu se
stavem právním. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku
nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá
jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp.
zn. 22 Cdo 2520/2011) – např. vyměřil nájemné, užívací vztah smluvně upravil
apod.
Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil,
resp. nenabyl jinak, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení,
jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru
nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit
individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého
pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3670, a řada dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu – např. věci sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo
1004/2009).
Odkaz dovolatele na právní názor, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 2831/2008, není přiléhavý. Právní názor tam
vyslovený se týká jiného případu. Podle zmíněného rozhodnutí „námitka držitele,
že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na
výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní
předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a
převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným
katastrálním operátem“. To ovšem platí jen pro případy, kdy držitel vystupující
ve sporu sám nesplnil podmínku trvání zákonné vydržecí doby, a žádá o započtení
držby jeho předchůdce. V dané věci však žalobce pozemek držel po dobu 16 let; i
kdyby tak pozemek vydržel již jeho předchůdce, nabyl by žalobce originárně
vlastnické právo vydržením. Ani v nálezu Ústavního soudu dne 7. července 2008,
sp. zn. IV. ÚS 966/08, na který dovolatel poukazuje, není nic, co by správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovalo.
K námitce, že sporný pozemek držel žalovaný, když s ním knihovně nakládal, se
poznamenává, že tzv. knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. R I
75/31). Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis
– viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo
1664/2000). V dané věci je zjevné, že sporný pozemek fakticky neovládal
žalovaný, ale strana žalující.
V dané věci nejsou úvahy odvolacího soudu, který dospěl k závěru o objektivní
dobré víře žalobce a tudíž i o vydržení pozemku, nepřiměřené; dovolání je tak
zjevně bezdůvodné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat,
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu