22 Cdo 1004/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se
sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalovaným: 1) B. N., 2) Z. N., a
3) P. N., zastoupeným Mgr. Ing. Josefem Šikulou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 11 C 56/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 1. října 2008, č. j. 12 Co 996/2006-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2008, č. j. 12 Co
996/2006-121, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. 6. 2006, č. j. 11 C 56/2006-73, určil, že pozemek parc. č. 4129 –
ostatní plocha o výměře 885 m2, zapsaný na LV č. 1364 pro okres a obec Ústí nad
Labem, kat. území S., vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální
pracoviště Ústí nad Labem, je společným jměním manželů J. P., původně žalobce
a) a žalobkyně V. P. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1985,
téhož dne registrovanou Státním notářstvím v Ústí nad Labem, žalobkyně V. P. a
její manžel J. P., zemřelý dne 3. 2. 2007, koupili od Z. N. rekreační chatu ev. č. 35 se zastavěnou plochou č. 932 o výměře 28 m2 a pozemky parc. č. 931 –
zahrada o výměře 413 m2 a parc. č. 925 – zahrada o výměře 95 m2, zapsané u
Střediska geodézie v Ústí nad Labem na LV č. 449 pro kat. území B., za kupní
cenu 40.094,- Kč, stanovenou znaleckým posudkem F. V. ze dne 15. 7. 1985. Z. N. označené nemovitosti nabyl dědictvím po zemřelém B. N. rozhodnutím Státního
notářství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1985, které téhož dne nabylo právní
moci. Předmětem dědického řízení po B. N. nebyl pozemek parc. č. 4129 o výměře
885 m2 přiléhající k pozemkům parcelních čísel 931 a 925, ten nebyl jako
předmět smlouvy uveden v kupní smlouvě ze dne 12. 11. 1985 a nebyl také
předmětem ocenění pro účely dědického řízení po B. N. ve znaleckém posudku F. V. ke dni 9. 12. 1984 i jeho znaleckého posudku pro účely kupní smlouvy ze dne
12. 11. 1985. Žalobkyně s manželem začali užívat nemovitosti včetně sporného
pozemku v roce 1984. Od počátku neměli pochybnost o tom, že koupili celou
zahradu, neboť celý objekt znali z dřívější doby jako příbuzní N. Pozemky byly
oploceny a spolu s chatou tvořily jeden soubor. V době uzavření kupní smlouvy
se na sporném pozemku nacházelo cca 40 ovocných stromů, množství zákrsků, stála
na něm bouda na zahradní nářadí a sklad na dřevo a je na něm umístěna vodovodní
šachta, záchodová žumpa s trativodem a 5 schodů. Na ostatních pozemcích se
nacházelo cca 9 stromů. V kupní ceně 40.094,- Kč se podle znaleckého posudku F. V. ze dne 15. 7. 1985 mimo jiné promítá cena oplocení v přední části, mezi
sousedy a ke dráze, dřevěného skladu zahradního nářadí a 47 ovocných stromů a
49 keřů různého druhu. Žalobkyně se teprve v roce 2004 dověděla, že sporný
pozemek je v katastru nemovitostí stále veden jako společné jmění manželů N. Na
podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že
žalobkyně spolu s manželem nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku
vydržením.
Soud prvního stupně uvedl, že i když se chopili držby pozemku o
ploše větší než je součet výměr pozemků nabytých kupní smlouvou, rozhodující je
okolnost, že při určení kupní ceny vycházeli ze znaleckého posudku, v němž byly
oceněny i věci nacházející se na sporném pozemku včetně jeho oplocení, takže
lze „konstatovat, že všemi těmito okolnostmi byli žalobci ubezpečováni a
ujišťováni, že předmětem koupě je také tato sporná pozemková parcela“, a „nelze
dovodit stav, že mohli mít či dokonce měli jakékoliv pochybnosti o tom, že
spornou parcelu nenabyli jen s poukazem na vzájemný poměr celkové výměry
pozemkových parcel s výměrou parcely sporné“. V průběhu odvolacího řízení žalobce J. P. zemřel (3. 2. 2007) a žalobkyně podle
usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2007, sp. zn. D
197/2007, nabyla všechen jeho majetek. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 12 Co 996/2006-121, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 4129
– ostatní plocha o výměře 885 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Ústecký
kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1364 pro okres a obec
Ústí nad Labem, kat. území S., náleží do společného jmění J. P. a žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze správných skutkových zjištění
soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru,
že žalobkyni dobrá víra nesvědčí. Uvedl, že i když je poměr ploch koupených a
skutečně držených pozemků jen jedním z hledisek při posuzování omluvitelnosti
omylu držitele, je toto hledisko v daném případě hlediskem převažujícím. Žalobkyně nabyla do vlastnictví tři pozemky o celkové výměře 536 m2 a současně
s nimi se chopila držby i sporného pozemku o výměře 885 m2, takže „překročení
výměry žalobkyní užívaného pozemku tedy dosahuje 165 % výměry skutečně podle
kupní smlouvy nabytých pozemků“. Jde o překročení natolik významné, že je nelze
pominout bez ohledu na to, že všechny čtyři pozemky tvoří jeden funkcí celek a
že žalobkyně koupila i věci na sporném pozemku. Ze znaleckého posudku F. V. vyplývá, že žalobkyně byla přítomna prohlídce nemovitostí znalcem a že za její
přítomnosti byla nemovitost zaměřena. Při zachování náležité a rozumné
opatrnosti, kterou lze na každém, kdo nabývá vlastnictví k nemovitostem,
požadovat, žalobkyně měla (a mohla) zjistit, že užívá pozemky o podstatné vyšší
výměře, než které nabyla smlouvou. Žalobkyně proto nemohla být oprávněnou
držitelkou sporného pozemku a tento nabýt vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítla, že je nesprávný „skutkový předpoklad“, z něhož
vyšel odvolací soud, že v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1985
začala užívat i sousedící pozemek parc. č. 4129 o výměře 885 m2 přiléhající k
zakoupeným parcelám. Uzavření této kupní smlouvy předcházel faktický stav, kdy
spolu s manželem užívala nejméně od roku 1984 jako“výpůjčku“ od Z. N. „soubor
nemovitostí“, který jim Z. N. osobně na místě samém předal do užívání, tj. v
hranicích vymezených oplocením, které od té doby zůstalo zachováno a které
znalec oceňoval. Odvolací soud upřednostnil nedůvodně jediné hledisko, a to
„izolované hledisko výměry“, ostatní hlediska pominul a i skutkové okolnosti
hodnotil jinak, než soud prvního stupně, aniž by pro to měl procesní důvod.
Dalším hlediskem při posuzování omluvitelnosti omylu držitele je tvar pozemků a
jejich umístění v terénu, význam má i jejich společné oplocení. V terénu nejsou
hranice jednotlivých pozemkových parcel patrné, zahrada od roku 1982 nebyla
řádně obdělávána, byla zarostlá, její značná část je v příkrém svahu, jde o
terén značně nepřehledný, který ani nyní neumožňuje prostý odhad výměr. Nad
zahradou je silniční průhah 1/30, pod zahradou pod sporným pozemkem železniční
trať Děčín – Všetaty. Železniční trať od sporného pozemku odděluje plot v délce
49,6 m. Tento plot, jakož i porosty a stavby na sporném pozemky byly předmětem
ocenění znalcem ve znaleckém posudku ze dne 15. 7. 1985. Poukázala na to, že
smluvní strany smlouvy ze dne 12. 11. 1985 vycházely z toho, že předmětem
smlouvy je celek nemovitostí, který zahrnuje i pozemkovou parc. č. 4129.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné
odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za zcela správné. Uvedli, že
žalobkyně v dovolání fakticky namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů,
konkrétně posouzení existence či neexistence dobré víry držitele, a není z něho
zřejmé, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v
rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu, o nějž se opírá jeho měnící a zamítavé
rozhodnutí, neodpovídá správné aplikaci práva na v podstatě nesporný a správně
zjišťovaný skutkový stav věci. Pokud se toto rozhodnutí dovolává judikatury
Nejvyššího soudu, pomíjí některá jeho významná související a publikovaná
rozhodnutí.
K otázce velikosti nabytého pozemku a pozemku sousedícího (jeho části), ke
kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, se Nejvyšší soud vyslovil např. již
v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále „Soubor
rozhodnutí“), pod pořadovým č. C 3670, kde judikoval, že nabyvatel nemovitosti,
který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit
jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně
drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený
pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze
vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry
pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem). Dále pak v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004,
publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 2733, Nejvyšší soud
vyslovil, že příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení
poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být
vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní
smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců
držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl
možný jen z usedlosti držitele. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, publikovaném v Souboru
rozhodnutí pod pořadovým č. C 6050, vyslovil názor, že ve prospěch dobré víry
držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou
svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká,
titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený
ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků, které na sebe nenavazují a
jeden z nich je zastavěný.
Podle názoru dovolacího soudu se v dané věci soustředilo tolik okolností
osvědčující dobrou víru žalobkyně (a jejího zemřelého manžela), že převažují
nad jinak nejvýznamnějším kritériem pro posuzování obdobných sporů – t. j. nad
kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně
užívaných.
Za okolnosti, které převažujícím způsobem svědčí ve prospěch žalobkyně,
dovolací soud považuje:
- Převodce Z. N. projevil vůči kupujícím vzájemnou důvěru tím, že již
rok před uzavřením kupní smlouvy jim umožnil užívání všech nemovitostí
uzavřeného funkčního celku, nejen tedy později koupených nemovitostí, ale i
předmětného pozemku ve zjevném přesvědčení, že jimi může bez ohledu na výsledek
dědického řízení po B. N. disponovat. V tomto přesvědčení setrval i při převodu
nesporných nemovitostí na nabyvatele manžele Popelářovy, aniž by se sám
přesvědčil o správnosti velikosti pozemků, které převést skutečně chtěl. Při
takovýchto přátelských či blízkých vztazích mezi osobou převádějící a
nabývající je nepozornost k velikosti převáděných nemovitostí jistě
omluvitelnější, než-li mezi osobami vzájemně si cizími.
- Na skutečnost, že žalobkyně není vlastnicí předmětného pozemku
žalovaná strana nepřišla ani po dobu zhruba dvaceti let od jeho nerušeného
užívání žalovanou a jejím manželem. Upozornila na ni až sama žalobkyně.
- V důvěře ve vlastnictví sporného pozemku byla žalovaná utvrzována
znaleckým posudkem, který ocenil i pomocné stavby, venkovní úpravy a porosty
situované na sporném předmětném pozemku, které byly zaplaceny uhrazenou kupní
cenou. Jestliže sám znalec považoval za pozemek, který měl podle zadání ocenit,
i předmětný pozemek (neboť jej vymezil plotem), za nímž je již trať, nelze brát
vážně jeho tvrzení zaznamenané ve znaleckém posudku, že převáděné pozemky
přeměřil. Kdyby tak učinil, nemohl vymezovat pozemky oceňované podle zadání v
hranicích oplocení a oceňovat součásti a příslušenství předmětného pozemku. Je
tedy zřejmé, že znalec převáděné pozemky nepřeměřoval a vyšel z údajů již
uvedených v předchozím znaleckém posudku vyhotoveném nedlouho předtím pro účely
dědického řízení po zemřelém B. N. Jestliže již předchozí posudek byl shodně
chybný, nešlo o chybu, kterou mohli manželé P. ovlivnit.
- Není sporu, že předmětný pozemek je svažitý a nepřehledný.
Z důvodů shora uvedených lze tedy uzavřít, že právní úvahu odvolacího soudu
ohledně oprávněnosti držby předmětného pozemku dovolací soud nemůže akceptovat
jako přiměřené posouzení odpovídající judikatuře. Proto nezbylo než rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předpokládá, že v dalším řízení bude žalobkyně poučena o
vhodnosti úpravy žalobního návrhu v souvislosti se změnou v účastenství na
straně žalující.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu