v
právní věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím
Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, za účasti E. V.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se
sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 213/2014, o dovolání
účastnice řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu
2018, č. j. 29 Co 388/2018-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Brože, CSc., advokáta se
sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2.
2018, č. j. 60 C 213/2014-172, určil, že účastnice řízení a T. Č. nejsou
podílovými spoluvlastnicemi ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním
území XY (dále „předmětné pozemky“) a náleží jim náhrada podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), čímž nahradil
výrok rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro
hl. město XY ze dne 22. 4. 2014, č. j. PÚ 9062/93 (výrok I.). Dále rozhodl, že
se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání účastnice řízení i T. Č. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 Co 388/2018-228, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a účastnici řízení a T. Č. uložil povinnost společně
a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok
II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce účastnice řízení
uplatnil k předmětným pozemkům restituční nárok podle zákona o půdě řádně a
včas. Shledaly, že byl naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst.
1 písm. k) a p) zákona o půdě, neboť – i přes zápis vlastnického práva ve
prospěch právního předchůdce účastnice řízení k předmětným pozemkům v katastru
nemovitostí - s těmito pozemky fakticky nakládal stát jako s vlastními
(zastavěl je), a to bez právního důvodu. Uzavřely proto, že námitka vydržení
vlastnického práva oprávněné osoby k předmětným pozemkům není důvodná, jelikož
v restitučních sporech soud posuzuje pouze splnění podmínek pro restituci
stanovených příslušným restitučním právním předpisem, jenž je speciálním ve
vztahu k obecným předpisům. Dovodily rovněž, že je dána překážka vydání
předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě z
důvodu jejich zastavěnosti a bezprostřední souvislosti se stavbou či nezbytné
nutnosti k provozu stavby, pročež žalobě v plném rozsahu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, majíc je za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu,
případně pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Domnívá se, že
odvolací soud měl v řízení podle zákona o půdě jako předběžnou otázku posoudit
otázku vlastnického práva účastnice řízení k předmětným nemovitostem
existujícího na základě jiných právních skutečností. Odvolací soud se tudíž dle
názoru dovolatelky měl věcně zabývat námitkou vydržení. Podotýká, že se jedná o
výjimečný případ ve smyslu judikatury dovolacího soudu, v němž není právo na
ochranu podle obecných předpisů odepřeno; na podporu svých tvrzení odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, a na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 (zmíněná
usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále klade
otázku, zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu mohou
revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku oprávněné osobě
uznal vlastnické právo účastnice řízení, respektive jejího právního předchůdce,
k předmětným pozemkům, čímž fakticky došlo k napravení křivdy, jež nastala v
období minulého režimu. Je přesvědčena, že v důsledku řízení podle zákona o
půdě nemůže být účastnici řízení jakožto oprávněné osobě způsobena nová křivda
tím, že bude zbavena vlastnického práva rozhodnutím soudu, k čemuž připomíná
nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, a ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03 (označené nálezy, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Vyjadřuje též přesvědčení, že v důsledku podání
restituční žádosti nemůže dojít ke zhoršení právního postavení oprávněné osoby,
což dle mínění dovolatelky znamená, že vlastnické právo účastnice řízení
zapsané v katastru nemovitostí musí být zachováno, respektive nesmí být odňato
v důsledku žádosti podané v její prospěch (ve prospěch jejího právního
předchůdce). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že účastnice řízení (stejně jako druhá v řízení před soudy nižších stupňů
vystupující účastnice řízení – T. Č.) je podílovou spoluvlastnicí předmětných
pozemků, a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského
pozemkového úřadu pro hl. město XY ze dne 22. 4. 2014, č. j. PÚ 9062/93, a
žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, případně aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce vyjádřil nesouhlas s dovoláním účastnice řízení a navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2018
(srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, jelikož účastnicí řízení nastolené právní otázky již
byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky
dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona o půdě je i převzetí
nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], ve vztahu
k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v
nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví
fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu
(titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze
starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod
vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt
vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím);
majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž
mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon
1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo
779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí
převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom v případech, kdy byla
nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a
odůvodněn závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné
době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského
zákoníku (a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80
občanského soudního řádu), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení
restitučního právního předpisu (srovnej zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05),
přičemž i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (kupní
smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické
podřaditelné pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ (srovnej rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004). Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na
určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů platí i v
případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil
tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce)
podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15). Výše uvedený závěr nelze ovšem aplikovat mechanicky a formalisticky a za
určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva
podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo
nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se
postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze
soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O zpochybnění vlastnického práva pak
jde i v případě, že restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho
stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím
lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné
pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v
katastru nemovitostí“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016). V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů na základě zjištěného skutkového
stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn.
32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že se stát předmětných
pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních
prací) a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a původním vlastníkem byla
uzavřena platná kupní smlouva, a tudíž zjevně došlo k naplnění restitučního
důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) a p) zákona o půdě. Od výše
citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na
posuzovaný případ, se tudíž soudy nižších stupňů neodchýlily. Dovolatelka a ani
její právní předchůdce předmětné pozemky nedrželi (neobhospodařovali je,
neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali),
naopak jako vlastník daných nemovitostí se choval stát. Nelze rovněž pominout,
že o důvodné pochybnosti právního předchůdce dovolatelky o správnosti evidence
vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí svědčí též
skutečnost, že právní předchůdce dovolatelky uplatnil nárok na vydání
předmětných pozemků podle zákona o půdě řádně a včas. Nadto, ujmul-li se stát
držby předmětných pozemků realizací stavby, muselo k zastavění pozemků pozemní
komunikací a parkovištěm dojít nutně až po převzetí (ve smyslu shora vylíčeném)
nemovitostí státem, pročež jako korektní obstojí i úvahy soudů nižších stupňů
stran existence překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů (tedy i na
základě argumentace o vydržení vlastnického práva řešeném jako otázka
předběžná) v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny,
by navíc bylo obcházením ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [dle
něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší
jiný (náhradní) pozemek; k tomu srov. § 11a zákona o půdě]. Ostatně sluší se
připomenout, že závěr o překážce vydání předmětných pozemků z důvodu jejich
zastavěnosti (a tudíž důvodnosti žaloby na negativní určení vlastnického práva
účastnice řízení), je závěrem, k němuž se z hlediska vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. žádná argumentace dovolatelky
nepřipíná. Popsaná překážka pro naturální restituci by sama o sobě bránila
tomu, aby předmětné pozemky mohly být dovolatelce vydány (určeno vlastnické
právo k nim). Má-li dále dovolatelka za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní
otázce dosud neřešené [zda soudy v řízení podle části páté občanského soudního
řádu mohou revidovat rozhodnutí správního orgánu, který vydáním majetku
oprávněné osobě uznal vlastnické právo účastnice řízení, respektive jejího
právního předchůdce, k předmětným pozemkům], pak na řešení této otázky rozsudek
odvolacího soudu nezávisí a z logiky věci vzhledem k právní úpravě řízení podle
části páté občanského soudního řádu ani záviset nemůže. Řízení podle části páté
občanského soudního řádu (§ 244 až § 250l o. s. ř.) není sice svou povahou
řízením přezkumným, nicméně o věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jež
již byla pravomocně rozhodnuta správním orgánem, rozhodují soudy z podnětu
žaloby (§ 246 o. s. ř.) znovu.
Přitom mohou rozhodnout – aniž by byly vázány
skutkovým stavem zjištěným správním orgánem (§ 250e odst. 1 o. s. ř.) – o
právní věci jinak, než rozhodl správní orgán, a tím částečně nebo zcela
rozhodnutí správního orgánu nahradit (§ 250j odst. 1 a 2 o. s. ř.). Požadavek
na zachování stavu navozeného (pro dovolatele příznivým) rozhodnutím správního
orgánu tak v dovoláním vylíčených souvislostech nemůže být, dospěje-li soud v
řízení podle části páté občanského soudního řádu k jinému (odlišnému) závěru,
respektován. Dovolání účastnice řízení z hlediska takto vymezeného důvodu
přípustnosti dovolání tak není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou
podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu
předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je
dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo
zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí;
dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2376/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezávisí
na otázce, zda „je přípustné, aby byla v důsledku řízení dle zákona o půdě
oprávněné osobě způsobena nová křivda.“ Ve prospěch účastnice řízení pak
nevyznívá ani nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09,
neboť v citovaném nálezu se na rozdíl od nyní projednávané věci jednalo o
případ, v němž účastník řízení neměl k uplatnění práva podle restitučního
předpisu žádný rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako
vlastník a jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a
stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy
restituční. Též s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS
437/03, není napadené rozhodnutí v rozporu, neboť odvolací soud vycházel ze
speciální úpravy restitučního zákonodárství a vzal v potaz veškeré relevantní
aspekty posuzované věci, založené na zjištěných skutkových okolnostech. Přisvědčit nelze polemice dovolatelky o zhoršení jejího právního postavení po
podání žádosti o vydání předmětných pozemků, neboť svoji argumentaci buduje na
ryze hypotetických, v řízení neprokázaných skutečnostech. V této souvislosti se
jeví vhodným pouze podotknout, že požádala-li si oprávněná osoba o restituci
daných nemovitostí, je zřejmé, že vlastnické právo oprávněné osobě k
nárokovaným nemovitostem v době podání restituční žádosti buď vůbec nesvědčilo
(v tomto ohledu je třeba odkázat na závěr vyjádřený ve výše označeném plenárním
stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, že
„vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až
okamžikem vydání věci.
Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na
stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v
případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní
nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených
podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly
vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a
dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence
jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek
vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost
uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je
speciální úpravou k předpisům obecným.“) nebo oprávněná osoba měla důvodné
pochybnosti o správnosti jí svědčící evidence vlastnického práva ke sporným
pozemkům v katastru nemovitostí; je tudíž vyloučeno, aby podáním restituční
žádosti došlo ke zhoršení právního postavení žadatele. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona –
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu