soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce L. R., P.,
zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora
740/34, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem
Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, a 2) Městská část
Praha – Nedvězí, IČO 00240516, se sídlem Úřadu Městské části Praha – Nedvězí v
Praze 10, Únorová 15, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 171/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 30 Co 238/2015-156,
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2014, č. j. 23 C
171/2011-102, ve výroku I. změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že
vlastníkem pozemkové parcely v katastrálním území N. u Ř. je žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku III. změněn tak, že se určuje, že
vlastníkem uvedené pozemkové parcely je první žalovaný se svěřenou správou
druhé žalované (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech prvostupňového i
odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu) a rozsudek
soudu prvního stupně byl změněn též ve výroku V., a to tak, že se žalovaným
neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok V. rozsudku odvolacího
soudu). Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel předestřel otázku, zda v situaci, kdy až do roku 2008 byl na základě
dědického rozhodnutí z roku 1982 v katastru nemovitostí evidován jako vlastník
předmětného pozemku, označovaného tehdy jako parcela č. 43/2 původ Pozemkový
katastr (PK), který od roku 1993 přenechával třetí osobě do užívání formou
pronájmu jako pastvinu, představuje žaloba, jíž se domáhá určení svého
vlastnického práva k tomuto pozemku, k němuž je zapsáno duplicitní vlastnické
právo prvního žalovaného, obcházení účelu a smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“). Měl za to, že vznesená otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud vyřešena, případně je řešena rozdílně. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle
něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4
odst.
1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí
podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany
vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to
ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě,
že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom
uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých
orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního
důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i
držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a
přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich
vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které
též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k
uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v
takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních
předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl
k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho
vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za
to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční
předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po
stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu
rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a
dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla
v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních
předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení
vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním
zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn.
28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3361/2016). Pakliže tedy odvolací soud, dovozuje, že stát se chopil držby předmětného
pozemku v rozhodném období bez právního důvodu, když jej postupně bez
jakéhokoliv relevantního právního podkladu sloučil se státem vlastněnými
pozemkovými parcelami č. 283 a č. 542/3 a vybudoval na něm chodník, jehož
správu též zajišťoval (k převzetí držby státem bez právního důvodu
prostřednictvím sloučení pozemků srov. z aktuální judikatury např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018), zatímco
dovolatel daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění
chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání
věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o
správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru
nemovitostí, uzavřel, že v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění nároku
na vydání věci podle restitučních předpisů se dovolatel svého vlastnického
práva již nemůže domáhat podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou ve
sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí
(§ 80 o. s. ř.), nijak se tím od výše citované judikatury dovolacího a
Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na posuzovaný případ, neodchýlil. Na výše uvedeném přitom nemůže ničeho měnit ani tvrzení dovolatele, že od roku
1993 dotčený pozemek přenechával třetí osobě k užívání formou pronájmu jako
pastvinu. Z hlediska právního posouzení věci podstatný závěr odvolacího soudu o
tom, že dovolatel pozemek v době, kdy k němu bylo lze uplatnit restituční
nárok, fakticky neužíval (vůči němuž dovolatel prostřednictvím daného tvrzení
zjevně brojí), je totiž závěrem skutkovým (jest výsledkem hodnocení provedených
důkazů), a nikoliv závěrem právním (není výsledkem aplikace hmotněprávních či
procesněprávních norem na zjištěný skutkový či procesní stav věci). Vzhledem k
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zakotvujícímu jako jediný způsobilý
dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, tudíž dovolacímu přezkumu
nepodléhá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Ze stejného důvodu nelze usuzovat
na přípustnost podaného dovolání ani z kritiky skutkového závěru odvolacího
soudu, dle něhož byl předmětný pozemek již v rozhodném období zastavěn
chodníkem vybudovaným státem.
Dovoláním zpochybňované skutkové závěry
odvolacího soudu ostatně nepostrádají oporu v provedeném dokazování, přičemž
ani tvrzená okolnost, že dovolatel měl předmětný pozemek pronajímat jako
pastvinu, v situaci, kdy tento byl zastavěn chodníkem vybudovaným státem
(zastavění pozemku chodníkem prokazují listiny o místním šetření realizovaném
již v roce 1978), nenasvědčuje tomu, že by pozemek byl dovolatelem před
uplynutím lhůty k uplatnění restitučního nároku fakticky či právně ovládán
(když účel označovaného pronájmu očividně neodpovídal faktickému stavu
pozemku). Další vznášená otázka, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu mohl dovolatel (před uplynutím lhůty k uplatnění restitučního nároku)
důvodně předpokládat, že je vlastníkem předmětného pozemku, má pak rovněž
skutkovou, a nikoliv právní, povahu (její vyřešení závisí na hodnocení
provedených důkazů), pročež tedy jejím prostřednictvím na přípustnost podaného
dovolání taktéž usuzovat nelze. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady
přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.), když jedinou
relevantní dovolatelem vymezenou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k
jejímu jinému právnímu posouzení. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích,
pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož
tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2
o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž
řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Náklady žalovaných (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaného
advokátem) pak v posuzovaném případě nelze považovat za účelně vynaložené k
uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských
částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální
vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy,
aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít
za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze
dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS
2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Jelikož projednávaná
věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým
skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaných, kteří uvedenou
skutečnost ostatně netvrdí ani neprokazují, Nejvyšší soud náklady vynaložené v
dovolacím řízení na jejich advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Z
uvedeného důvodu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z
účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.