28 Cdo 2609/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, proti žalovaným 1) F. H.,
a 2) M. H., zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru
nad Sázavou, Nádražní 21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 105/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009, č. j.
15 Co 324/2008-104, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 17.
prosince 2009, č. j. 15 Co 327/2008-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15 Co
324/2008-104, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. prosince 2009, č. j. 15
Co 327/2008-108, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem z 23. 4. 2007, č.j. 9 C 105/2006-61, Okresní soud ve Žďáru nad
Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě o určení, že pozemky ve
zjednodušené evidenci - parcely podle původního Pozemkového katastru parc. č.
346/56, 347/3, 347/4 a 347/5 v katastrálním území H. a pozemky ve zjednodušené
evidenci parc. č. 649/2, 649/3, 649/4, 651/1, 651/2, 655/4, 656, 735/2, 755/3,
835, 844 a 846 v katastrálním území Č. jsou ve vlastnictví České republiky a ve
správě žalujícího Pozemkového fondu České republiky (výrok I); současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných
(doplňujícím usnesením z 29. 6. 2007, č. j. 9 C 105/2006-68).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví
rodičů prvního žalovaného, F. a F. H., kteří je bezúplatně převedli do
vlastnictví československého státu, na základě nabídky bezplatného odevzdání
majetku z 5. 4. 1963, kterou stát – prostřednictvím Okresního národního výboru
ve Žďáru nad Sázavou - přijal dne 6. 4. 1963. Ač tím rodiče prvého žalovaného
vlastnictví k nemovitostem pozbyli, totožné pozemky kupní smlouvou z 18. 2.
1975 prodali žalovaným; smlouva byla 4. 6. 1975 registrována státním
notářstvím, které z důvodu absence zápisu vlastnického práva v tehdejší
evidenci nemovitostí (jehož ovšem k převodu vlastnictví nebylo třeba) o
vlastnickém právu státu nemělo žádných poznatků. Tuto později uzavřenou kupní
smlouvu označil soud prvního stupně za neplatný právní úkon, jelikož jím mělo
být převáděno na žalované právo, které prodávající v době převodu již neměli.
Žalovaní – podle závěru soudu prvního stupně – vlastnické právo nenabyli ani
vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., jelikož prodávajícími byli
upozorňováni na okolnost, že jde o pozemky již dříve darované státu; proto
nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že s převodci uzavřeli
platnou smlouvu a že jim pozemky patří. Soudu prvního stupně tudíž uzavřel, že
vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika, shledávaje současně, že na
žádaném určení práva má žalobce (Pozemkový fond České republiky jako správce
pozemků) naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (o. s. ř.), jestliže jako výluční vlastníci totožných pozemků
jsou na základě shora uvedených titulů v katastru nemovitostí duplicitně
zapsáni jak Česká republika, tak i žalovaní.
Rozsudkem z 15. 12. 2009, č.j. 15 Co 324/2008-104, Krajský soud v Brně (dále
jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
Pozemkového fondu České republiky o určení vlastnického práva státu k
předmětným pozemkům zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných (doplňujícím
usnesením ze 17. prosince 2009, č.j. 15 Co 327/2008-108). Se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, o věci však učinil jiné závěry
právní. Konstatoval, že rodiče prvého žalovaného pozemky darovali státu „v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“ a jde proto o neplatný právní úkon
„podle § 37 obč. zák. účinného v roce 1963“. Dovodil, že žalovaní – kteří
vlastnické právo k pozemkům měli nabýt na základě kupní smlouvy, schválené k
tomu příslušným orgánem a registrované státním notářstvím, byli v dobré víře,
že jim pozemky patří. Již z tohoto důvodu odvolací soud jejich držbu
kvalifikoval jako držbu oprávněnou, jež „uplynutím stanovené doby k vydržení“
měla za následek nabytí vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů má za to,
že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.). Namítal, že žalovaní nemohou účinně zpochybňovat platnost
darování učiněného jejich rodiči v roce 1963 podle obecného předpisu, tehdy
platného občanského zákoníku, jelikož i na tyto případy – kdy měl stát pozemky
nabýt na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku v době od 25. února 1948
do 1. ledna 1990 – dopadá zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“) jako předpis speciální. Z uplatnění restitučního nároku
žalovaní vyloučeni nebyli, o čemž svědčí i skutečnost, že v dubnu 1992 žádali o
vydání pozemků u příslušného pozemkového úřadu, restituční řízení však
nedokončili. Za nesprávný označil žalobce i závěr odvolacího soudu o dobré víře
žalovaných, že jim pozemky patří na základě kupní smlouvy uzavřené s rodiči
prvého žalovaného v roce 1975, jestliže bylo prokázáno, že kupující od
prodávajících věděli, že jde o pozemky již dříve darované státu. Při hodnocení
podmínek vydržení odvolací soud nezkoumal, kdy se žalovaní v dobré víře chopili
držby pozemků a zda uplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba. Před
rokem 1992 byly totiž pozemky v užívání socialistických organizací a vědomost,
že jim pozemky patří, mohli žalovaní získat nejdříve v dubnu 1992, kdy byli
pozemkových úřadem informováni o tom, že jako vlastníci pozemků nemusí žádat o
jejich vydání podle restitučních předpisů. Jestliže již v roce 1997 byli
seznámeni s existencí listiny o bezplatné nabídce pozemků státu a o duplicitním
zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nepřetržitá doba jejich držby
– šlo-li o držbu oprávněnou – doby deseti let nedosáhla a k nabytí vlastnického
práva vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. nevedla. Žalobce proto navrhl,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaní označili rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Se skutkovými i
právními závěry v něm uvedenými se ztotožnili a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek
bez nařízení jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a shledal dovolání
opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z
povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách
uplatnitelnosti vlastnického nároku podle obecného předpisu a nabytí
vlastnického práva vydržením.
K prvé z nastolených otázek Nejvyšší soud odkazuje na nyní již ustálenou
judikaturu, jíž základem je názor, že restituční předpisy jsou ve vztahu k
občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu
v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli
podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických
nároků podle občanského zákoníku (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2187, sešit 27). Judikatorní praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor
aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení
došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění
nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve
zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že vlastnické právo
oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci.
Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na
to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v
restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu,
samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení
věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku,
který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,
bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých
případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.
Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných
předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se
přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím
však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního
důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků,
případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13.
12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
Ústavní soud usnesením z 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Také v případech, kdy ke ztrátě majetku – který je zemědělským majetkem ve
smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě – došlo na základě státem akceptované
nabídky bezplatného odevzdání, pamatuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona
o půdě, podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na
státu nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování uzavřené
dárcem v tísni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1280/2005).
V posuzované věci – v níž jde o určení vlastnického práva státu k pozemkům,
které měl stát nabýt na základě akceptované nabídky bezplatného odevzdání
majetku, učiněné rodiči prvního žalovaného dne 5. 4. 1963 – bylo proto namístě
zabývat se v prvé řadě tím, zda se žalovaní mohli domáhat vydání pozemků podle
restitučních předpisů, nebo zda své vlastnické nároky (zde ve formě obrany
proti žalobou uplatněnému nároku na určení vlastnického práva státu) mohou
dovozovat z obecného předpisu. Vodítkem by při hledání odpovědi na tuto otázku
by měla být soudu jednak výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05,
jež ovšem nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem
věci, jak Ústavní soud obecným soudům připomněl ve svém nálezu z 20. 10. 2009,
sp. zn. I. ÚS 709/09, popřípadě v nálezu z 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09.
Je tedy třeba hledat i odpověď i na otázku, zda žalovaní mohli nárok uplatnit
podle restitučního předpisu, popřípadě co bylo důvodem jeho neuplatnění (zda
žalovaní předmětné pozemky v době uplatnitelnosti nároku již drželi, zda byli
jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí a stát se k nim stát jako k
vlastníkům choval nebo naopak zda již v té době jejich vlastnické právo
zpochybňoval).
V případě závěru o uplatnitelnosti vlastnického práva podle obecného předpisu
je namístě znovu zkoumat i otázku platnosti právního úkonu, jež měl vést k
převodu vlastnického práva na stát, eventuelně též otázku nabytí vlastnického
práva vydržením. K originálnímu nabytí vlastnického práva vydržením dochází
pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou
dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci
(§ 129 odst. 1 obč. zák.), k níž je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle
nakládat s věcí jako s vlastní a faktické ovládání věci (k pojmu držby více
srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
728/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek
13). Vlastnické právo vydržením může nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc –
jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1
obč. zák.). Za oprávněné držitele je pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se
má za to, že je držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra
oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí
vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické
právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli,
je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176, svazek 16, ročník 2002).
Otázkou uplatnitelnosti vlastnického práva žalovanými podle restitučního
předpisu v konkurenci s obecným předpisem se odvolací soud nezabýval. Při
řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením neobjasnil, zda a od kdy
byli žalovaní držiteli pozemků ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Při hodnocení
oprávněnosti jejich držby (§ 134 odst. 1 obč. zák.) se spokojil pouze s
existencí kupní smlouvy uzavřené z 18. 2. 1975, aniž by přihlédl k ostatním v
řízení zjištěným skutečnostem o platnosti tohoto titulu a o možné vědomosti
kupujících o jeho vadách. Nezodpovězena zůstala i otázka stanovení počátku
vydržecí doby a jejího (nepřetržitého) plynutí a završení (určení okamžiku
nabytí vlastnického práva vydržením), jak dovolatel opodstatněně namítá.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.)
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném
rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu