28 Cdo 3361/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) F. K., O., b) P. K., P., obou zastoupených JUDr. Pavlem Štěpánkem,
advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2959/7, c) J. K., P., zastoupeného
Karlem Kašpercem, bytem v Kostelci na Hané, Luční 897, d) P. V., O. – N., e) K.
K., K. n. H., a f) T. P., O. – Ř., zastoupeného Mgr. Ivo Přečkem, bytem v
Olomouci – Řepčín, Rubešova 116/4, proti žalovanému statutárnímu městu
Prostějov, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 12/14, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C
155/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. ledna 2016, č. j. 17 Co 196/2014-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2016, č. j. 17 Co
196/2014-299, a rozsudky Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. září 2013, č.
j. 5 C 155/2008-247, a ze dne 18. února 2014, č. j. 5 C 155/2008-271, se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 5 C 155/2008-247 (ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 18. února 2014, č. j. 5 C 155/2008-271), Okresní
soud v Prostějově určil, že vlastníky pozemků p. č. 3443/14 a p. č. 3443/15,
evidovaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště
Prostějov na LV č. 15433, pro kat. území P. (dále jen „předmětné pozemky“),
byly ke dni své smrti F. K. a T. K., oba posledně P., a to každý v rozsahu
jedné ideální poloviny (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II
a III). Vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem předmětných
pozemků, zamítl (doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 2. 2014).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna
2016, č. j. 17 Co 196/2014-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že
jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou v katastru nemovitostí duplicitně
zapsáni jednak žalovaný (na základě přechodu věci z vlastnictví státu do
vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a
jednak F. a T. K. – právní předchůdci žalobců, každý s podílem o velikosti
jedné poloviny, kteří byli vlastníky původního pozemku p. č. 3446, z něhož byly
později předmětné pozemky odděleny. Vzal za prokázané, že pozemek parc. č.
3446, nebyl předmětem smlouvy o převodu nemovitostí z 15. 2. 1967, jíž původní
vlastníci převedli vlastnického práva ke svým dalším pozemkům na
„Československý stát – Městský národní výbor v Prostějově“, avšak – jako ve
vlastnictví F. a T. K. – nebyly pozemky projednány v řízení o dědictví po
těchto zůstavitelích. Nárok na vydání pozemků uplatňují žalobci též v řízení u
pozemkového úřadu, jež bylo přerušeno z důvodu, že žalobci uplatňují vlastnická
práva k týmž pozemkům touto určovací žalobou.
V rovině právního posouzení věci pak odvolací soud dochází k závěru, že mají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva svých předchůdců
k předmětným pozemkům, ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (ve znění účinném do 31. 12. 2013), zejména s ohledem na duplicitní
zápis vlastnictví do katastru nemovitostí, kdy za nedůvodnou pokládá odvolací
soud námitku žalovaného, že žalobou o určení práva se zde obcházejí restituční
předpisy. Jestliže předchůdci žalobců vlastnické právo ke spornému pozemku na
stát smlouvou z roku 1967 nepřevedli, pak – uzavírá odvolací soud – zůstali
vlastníky (podílovými spoluvlastníky) i ke dni své smrti. Vlastnické právo
nenabyl žalovaný ani vydržením, neboť pro držbu chybí právní titul a nejde tak
podle závěru odvolacího soudu o držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek napadeným
rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako
dovolací důvod žalovaný ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem. Za ně označuje posouzení otázky, zda se žalobci mohou domáhat určení
vlastnického práva svého právního předchůdce k nemovitosti, ačkoliv se mohou
domáhat vydání věci podle restitučních předpisů, konkrétně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); přitom
žalovaný poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejm. na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s nímž se řešení přijaté
odvolacím soudem – dle názoru žalovaného – rozchází. Zmiňuje, že i pokud sporný
pozemek nebyl předmětem převodní smlouvy z roku 1967 a stát se jej tak chopil
bez právního důvodu, jde o důvod restituce podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Tvrdí, že určení vlastnictví k pozemku povede jenom k dalším
sporům (v situaci, kdy žalovaný současně tvrdí a dokládá, že jde o pozemky
podléhající výluce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a oprávněným osobám
tak přísluší náhrada). Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazují zejména na
okolnost, že k předmětným pozemkům je v katastru nemovitostí evidován
duplicitní zápis vlastnického práva, k jehož odstranění slouží právě určovací
žaloba. Odmítají názor o obcházení restitučních předpisů. Navrhli odmítnutí
dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná pověřená
zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení
a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva (uplatnitelnost nároku podle
restitučního předpisu a možnost domáhat se v konkurenci s tím prosazení
tvrzeného vlastnického práva podle obecného předpisu, žalobou o určení práva),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány, z obsahu spisu se
nepodávají, a proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní závěr, že žalobci se mohou domáhat svých tvrzených nároků podle obecných
předpisů a že je jim k dispozici žaloba na určení vlastnického práva svých
zemřelých předchůdců k věci (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), zakládá odvolací soud
jednak na úvaze, že předchůdci žalobců své vlastnické právo k předmětným
pozemkům nepozbyli, jelikož tyto pozemky (totiž původní pozemek, z nějž byly
odděleny) nebyly předmětem smlouvy, jíž v roce 1967 převedli na stát vlastnické
právo ke svým dalším pozemkům, a při duplicitním zápisu vlastnického práva k
témuž pozemku do katastru nemovitostí může být žaloba o určení vlastnického
práva účinným prostředkem k nastolení jistoty v tomto právním vztahu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, že z
povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené
nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu
obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Mohla-li osoba, jejíž
nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez
právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p)
uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle
obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení
vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.; to platí i v případě, že
oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu
podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové
překážky (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Uvedený závěr se uplatní i ve vztahu k žalobě oprávněné osoby na určení
vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (srov. rozsudek
velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o
půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným
osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou
osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Uvedená pravidla se uplatní pochopitelně jen pro ty věci, které na stát
skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejichž držby se stát
ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se
totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006,
uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a
přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich
vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které
též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným
uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů;
v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních
předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl
k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho
vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a proto nelze mít
za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční
předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných
předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze
dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Naproti tomu pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce
formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí,
uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba
(její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem
stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů,
pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví
k věci a nemůže uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem do katastru
nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010). Jestliže v souzené věci odvolací soud zakládá závěr o uplatnitelnosti práva
žalobců podle obecných předpisů, žalobou o určení vlastnického práva svých
zemřelých právních předchůdců k věci (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) toliko na úvaze,
že předmětné pozemky předchůdci žalobců formálně nikdy nepozbyli, jelikož
pozemky nebyly předmětem převodní smlouvy, jíž uzavřeli se státem v rozhodném
období, a že je k těmto pozemkům zapsáno do katastru nemovitostí duplicitní
vlastnictví, jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné.
Odvolací soud se při
něm nezabýval tím, zda nárok na vydání pozemků přiznává žalobcům restituční
předpis jako lex specialis, tedy se stát – navzdory tomu, že stran těchto
pozemků nedošlo k relevantnímu úkonu – chopil v rozhodném období i držby těchto
pozemků a jsou-li tak zjištěné okolnosti podřaditelné restitučnímu důvodu podle
§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě (jak namítá žalovaný) a zda se žalobci
reálně mohli domáhat vydání pozemků (či náhrady za ně, je-li dána některá ze
zákonem stanovených překážek naturální restituce; § 11 odst. 1 zákona o půdě)
ve lhůtách a způsobem, jenž zákon o půdě jako zvláštní restituční předpis
stanoví. [Z dalších skutkových zjištění se přitom podává, že tak žalobci snad i
činí, byť příslušný pozemkový úřad dosud o takto uplatněném nároku nerozhodl,
vyčkávaje právě výsledků tohoto řízení o určení vlastnictví, ovlivněn snad i
názory opřenými i předchozí, v rozhodovací praxi soudů již překonanou
judikaturu o možné uplatnitelnosti nároku i podle obecných předpisů.]
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadených výrocích o věci samé, spolu se všemi na nich závislými
výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu