U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) M. S., a b) L. M., obou zastoupených Mgr. Janem Nussbergerem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581,
zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za vedlejší účasti na straně žalovaného –
městské části Praha 11, se sídlem v Praze 11, Ocelíkova 672/1, IČO: 00231126, o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25
C 383/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. října 2016, č. j. 51 Co 275/2016-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 2. května 2016, č. j. 25 C 383/2014-126, ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 16. června 2016, č. j. 25 C
383/2014-147, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že J. S. – právní
předchůdce žalobců – byl ke dni své smrti jediným vlastníkem pozemků parc. č.
536/477, 536/479, 536/480, 536/481 a 536/379, všechny v obci P., k.ú. H. (dále
jen „předmětné pozemky“). V rozsudku odvolací soud dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným (výrok II) a žalobci a
vedlejší účastnicí (výrok III).
Odvolací soud jako správná převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně, podle nichž jsou žalobci dědici pana J. S., k pozemku parc. č. 536/379
je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví žalovaného a J. S. a k
pozemkům parc. č. 536/477, 536/479, 536/480 a 536/481 je v katastru nemovitostí
zapsáno vlastnické právo žalovaného. Ač předmětné pozemky nebyly vyvlastněny,
byly před rokem 1990 převzaty státem a užívány prostřednictvím jeho organizací,
čímž došlo k jejich převzetí bez právního důvodu. Je-li převzetí věci státem
restitučním důvodem podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mohli se žalobci, resp.
jejich právní předchůdce, domáhat nápravy prostřednictvím tohoto předpisu; tuto
možnost nevyužili a prosazení (tvrzeného) vlastnického práva k pozemkům se
nemohou úspěšně domáhat postupem podle obecných předpisů, žalobou o určení
vlastnického práva, kdy stanovený způsob možné nápravy, tedy prostřednictvím
předpisů restitučních, obcházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu
rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu
nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodné otázky hmotného práva
vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení
těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešených otázek.
K argumentaci žalobců sluší se uvést, že rozhodovací praxe Ústavního soudu,
připouštějící dříve nápravu minulých křivd i podle obecných předpisů, byla
vskutku překonána pozdější rozhodovací praxí nejenom Nejvyššího soudu, nýbrž i
Ústavního soudu. Konkrétně ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, byl vysloven názor, dle něhož vydáním
restitučních předpisů zákonodárce v podstatě legalizoval vlastnictví státu k
majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými
opatřeními, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně
uvedeny, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených
podmínek, důvodem pro vrácení věci. Tím je současně vyloučena možnost uplatnit
tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, byť by to jinak bývalo možné,
neboť restituční zákonodárství je speciální úpravou k předpisům obecným. K
uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších
rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II.
ÚS 346/03, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07, a ze dne 12. 10. 2006,
sp. zn. II. ÚS 280/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn.
I. ÚS 436/10). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak lze odkázat zejména na
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9.
2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na něj navazující judikaturu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2228/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3614/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5522/2015).
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je přitom i ten závěr, že
osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně
domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci
(srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že převzetím věci státem bez
právního důvodu (restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) se
rozumí právě převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č.
62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelům lze nicméně přisvědčit v tom, že jak dovolací soud, tak Ústavní
soud vyslovily a odůvodnily také závěr, dle nějž nelze výše uvedené závěry
aplikovat mechanicky a formalisticky a že za určitých skutkových okolností,
zejména neměl-li účastník k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný
rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým
zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se postupem podle obecných
předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou
obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9.
2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3251/2008; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, a ze dne 16. 4.
2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10). O takový případ však v projednávané věci nejde,
jestliže podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, se
v rozhodné době stát chopil držby pozemků, jež prostřednictvím svých organizací
(jako věc vlastní) dále užíval (kdy mohl by být – jak výše uvedeno – naplněn
restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě). Nejde o případ, kdy
by vlastnické právo právního předchůdce žalobců nebylo nijak zpochybněno a on
tak neměl rozumný důvod uplatnit své právo podle restitučního předpisu. Toliko
duplicita zápisu v katastru nemovitostí není pak důvodem, pro nějž by bylo
možno restituční předpisy obejít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 247/2010).
Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení, ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům ovšem již žádnou
dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem
dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňují a tedy ani neotevírají
právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání
proti těmto výrokům rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců bylo
odmítnuto a náklady žalovaného (spojené s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím zvolené advokátky) nelze pokládat za účelně vynaložené náklady
k uplatňování nebo bránění práva, v situaci, kdy projednávaná věc není nikterak
složitá a kdy u žalovaného jako hlavního města lze presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl
schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, a to aniž by musel využívat
pomoci advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2357/2016, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS
2984/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
Vedlejší účastnici pak v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
měla by právo, nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu