28 Cdo 247/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) S. Ř., a b) S. Ř., zastoupených JUDr. Radkem Jonášem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému
Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn.
15 C 59/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
3. září 2009, č. j. 19 Co 329/2009-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. 15 C 59/2006-202, již podruhé zamítl
Okresní soud Praha - západ žalobu, v níž se žalobci domáhali určení, že Josef
Řehák, zemřelý 24. 10. 1990, a R. Ř., zemřelá 2. 7. 2002, oba naposledy bytem v
L. č. p. 37, byli ke dni smrti každý vlastníkem jedné ideální poloviny parcely
č. 59/45 a parcely č. 100/33 v katastrálním území L. u L., zapsaných na LV 957
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha –
západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že ke sporným nemovitostem je v katastru
nemovitostí zapsáno duplicitně vlastnické právo pro J. Ř. a R. Ř. podle
přídělové listiny vydané na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy, a dále podle ohlášení správy nemovitostí Pozemkovým fondem
na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve prospěch České republiky - Pozemkového fondu. V této
duplicitě žalobci jako právní nástupci J. a R. Ř. spatřovali naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví. Sporné pozemky byly v roce 1948 v rámci revize
první pozemkové reformy předmětem přídělového řízení. Právní předchůdci žalobců
byli vedeni v seznamu přídělců k vydání přídělové listiny. K zápisu
vlastnického práva do evidence nemovitostí přitom nedošlo. Od konce 50. let, po
vstupu Ř. do místního družstva, s pozemky nadále nakládalo družstvo. V roce
1973 došlo k zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí ve prospěch
státu a stát od této doby vystupoval jako vlastník pozemků. V roce 2004
přistoupil Pozemkový úřad k dořešení přídělu na pozemcích, jež jsou předmětem
sporu, a na základě rekonstrukce přídělového řízení byl v roce 2006 proveden
duplicitní zápis do katastru nemovitostí ve prospěch právních předchůdců
žalobců.
Soud se zabýval otázkou, zda-li v projednávané věci existuje naléhavý právní
zájem na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. S odkazem
na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003,
sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě
žalobci tento naléhavý právní zájem nemají, neboť právním předchůdcům žalobců
byly v rozhodném období pozemky odňaty způsobem stanoveným restitučními
předpisy a žalobci svůj nárok ve lhůtách stanovených v restitučních předpisech
neuplatnili. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení
vlastnického práva vedl soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Praze
a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 19 Co 329/2009-236, potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění i právní závěry soudu
prvního stupně správnými a odmítl tvrzení odvolatelů, že teprve zápisem správy
vykonávané Pozemkovým fondem ČR k pozemkům provedeným v roce 2002 došlo k
ohrožení práv žalobců. K tomu došlo, již když se stát uchopil držby těchto
pozemků v roce 1973, nejpozději pak mohli žalobci tento zásah zjistit při
projednání dědického řízení po zemřelém J. Ř., pokud by uplatnili k projednání
i předmětné pozemky. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou v projednávané věci
plně uplatnitelné závěry opakovaně vyslovené Ústavním soudem (např. nález
Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, usnesení Ústavního
soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1085/07), podle nichž nelze žalobou na
určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství,
neboť z prokázaných skutečností vyplývá, že se žalobci mohli domáhat vydání
pozemků podle restitučních předpisů. Ani duplicitní zápis v katastru nemůže
ovlivnit to, že přiznání naléhavého právního zájmu návrhu žalobců by znamenalo
obcházení restitučních předpisů. Naléhavý právní zájem by však nebyl vyloučen,
byla-li by podána určovací žaloba druhým zapsaným vlastníkem. Odvolací soud
odmítl i další námitku žalobců, podle níž je chování žalovaného v rozporu s
dobrými mravy, přidělil-li stát pozemky přídělcům, později toto přidělení
potvrdil a nyní stát reprezentovaný Pozemkovým fondem toto právo popírá.
Aplikovatelnost ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, je v tomto případě vyloučena tím, že zde nejde o výkon práva, ale o
určení právního vztahu. Odvolací soud tedy neshledal námitky žalobců důvodnými
a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek má podle
jejich názoru po právní stránce zásadní význam Důvodnost dovolání je pak dána
nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu dovolatelé spatřují v tom, zda je možné
žalobou na určení vlastnického práva úspěšně požadovat určení vlastnického
práva k pozemkům, jsou-li v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci právní
předchůdci žalobců na základě jednoduché pozemkové úpravy – rekonstrukce
přídělu provedené Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem podle zákona č.
139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a důvodem žaloby je
odstranění duplicitního zápisu, přičemž je jako duplicitní vlastník zapsána -
krom právních předchůdců žalobců - Česká republika, resp. Pozemkový fond, který
tyto nemovitosti spravuje. Podle dovolatelů nelze v projednávané věci uplatnit
závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na něž
odkázaly soudy obou stupňů, protože tato se odlišuje od věcí dříve
projednávaných tím, že právním předchůdcům dovolatelů svědčí zápis vlastnického
práva v katastru nemovitostí. Dovolatelé mají za to, že zápisem správy
vykonávané Pozemkovým fondem k předmětným pozemkům došlo k bezprostřednímu
ohrožení vlastnického práva, které lze v souladu s rozhodovací praxí Ústavního
soudu (nález ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04) považovat za případ, kdy
jsou dotčení vlastníci aktivně legitimováni k takovému určení, a připomínají,
že rovněž ustálená rozhodovací praxe soudů má naléhavý právní zájem za
prokázaný, má-li být rozhodnutí podkladem pro odstranění duplicity zápisu v
katastru nemovitostí. Nejistota v právních vztazích přitom byla způsobena úkony
státu, který právní předchůdce žalobců jako vlastníky nejprve zapsal a posléze
toto vlastnictví zpochybnil. Na základě shora uvedeného navrhli dovolatelé, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou
stupňů a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné není.
Dovolatelům totiž nelze přisvědčit v tom, že by duplicitní zápis vlastnického
práva v katastru nemovitostí vylučoval aplikovatelnost závěrů obsažených v
citovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu (zejména pak rozsudku
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001,
či stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st.
21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.), z nichž vyplývá nemožnost domáhat se
ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání
věci podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že
absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva je v těchto
případech dána i tehdy, byl-li podnětem k žalobě duplicitní zápis v katastru
nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn.
28 Cdo 675/2008, usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3719/2008). Pro
dovození naléhavého právního zájmu je přitom rozhodující vymezení žalobního
nároku, přičemž v posuzované věci je zřejmé, že žalobci se svého práva mohli a
měli domáhat podle restitučních předpisů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry, a není tedy
důvodu proto, aby bylo považováno za zásadně právně významné ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud tak dovolání
žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. o. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. , v. r.
předseda senátu