28 Cdo 2357/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž., zastoupeného
JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 215.815 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 190/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 20 Co
318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co
318/2014-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud v souladu s
žalobními tvrzeními shledal žalovaného povinného k vydání bezdůvodného
obohacení, jehož se mu dostalo užíváním pozemku parc. č. 2031/131 v k. ú. Ch.,
obec P., vlastněného žalobcem. Na předmětném pozemku je umístěno veřejné
parkoviště, které je v souladu s § 12 odst. 4 a § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, součástí místní komunikace ve vlastnictví
žalovaného. Toto parkoviště, jež je samostatnou věcí a způsobilým předmětem
občanskoprávních vztahů, přitom brání užívání pozemku v celé jeho ploše. S
přihlédnutím ke zmíněné skutečnosti i judikaturou zastávanému názoru, dle nějž
v případě v občanskoprávní rovině neupraveného obecného užívání pozemku
vlastnicky náležícího třetí osobě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na
straně příslušné obce, soud shledal opodstatněným požadavek žalobce na
zaplacení obnosu odpovídajícího rozloze pozemku i cenové regulaci nájemného za
užívání pozemků nesloužících k podnikání.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud vzpomněl svých dřívějších rozhodnutí vydaných
v obdobných sporech, v nichž vyhověl požadavku žalobce na náhradu za
bezesmluvní užívání jeho pozemků žalovaným, jenž je v souladu s § 12 odst. 4 a
§ 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místních komunikací, jež se na
těchto pozemcích nacházejí a vylučují žalobce z jejich užívání. Tento názor má
odraz v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž obec vlastnící pozemní komunikaci
jako samostatný předmět právních vztahů na cizím pozemku nabývá majetkový
prospěch na úkor vlastníka pozemku. Rovněž by bylo možno uvažovat o tom, že
umístění komunikace na části pozemku brání užívání celé jeho plochy. Do
nazírání na řešenou problematiku ovšem zasáhl nález Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Tímto rozhodnutím bylo v rámci úvah vyslovených
jako obiter dictum konstatováno, že není přijatelné, aby samosprávný subjekt
měl platit individuálnímu vlastníku za užívání jeho pozemku pro veřejně
prospěšné účely, a že vlastník pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok
na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na předestřený názor
Ústavního soudu je tedy třeba uzavřít, že nárok žalobce postrádá právní
podklad, pročež nelze než změnit prvostupňové rozhodnutí a žalobu zamítnout.
Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok na
podkladě dlouhodobé konstantní judikatury, jež doznala zásadní změny teprve v
průběhu řízení, pročež je namístě žalovanému v souladu s § 150 o. s. ř. upřít
právo na náhradu nákladů řízení.
Na základě dovolání žalobce i žalovaného se rozhodnutím odvolacího soudu
zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo
332/2015-172, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K
tomuto kroku jej vedl názor, že tezemi vyslovenými toliko v rámci obiter dicta
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebyly
překonány závěry dosavadní rozhodovací praxe prospívající úsudku o vzniku
bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku osoby
rozdílné od vlastníka komunikace. Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí
výlučně na myšlence o nezbytnosti transponovat úvahy vyřčené v rámci onoho
obiter dicta do kontextu projednávané věci, nemůže jeho rozsudek obstát jako
správný.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co
318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co
318/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 217.940
Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ohledně částky 215.815 Kč s
příslušenstvím změnou téhož výroku rozhodnutí obvodního soudu žalobu zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok
III.). Odvolací soud shledal, že nachází-li se na části pozemku žalobce
parkoviště představující součást místní komunikace, vzniká tímto bezdůvodné
obohacení na straně žalovaného, kterýžto jej jakožto vlastník předmětné stavby
ve smyslu § 9 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. využívá k
jejímu umístnění. Jelikož však takřka polovinu daného pozemku pokrývá veřejná
zeleň, přičemž tento způsob využití je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
přínosem nikoli pro žalovaného, ale pro příslušnou městskou část, nelze
žalovaného mít za pasivně věcně legitimovaného co do plné výše žalovaného
nároku, ale toliko co do rozsahu odpovídajícího (při zohlednění tržních cen)
regulovanému nájemnému za užívání parkovištěm zastavěné plochy. Odvolací soud
tudíž potvrdil rozhodnutí soudu první instance jen částečně, ve zbytku pak
přistoupil k jeho změně a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku (výslovně výroku II.) odvolacího soudu podal dovolání žalobce,
jenž je přesvědčen o jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. i důvodnosti
dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se totiž, že otázku pasivní věcné
legitimace ve sporu o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku jako
veřejného prostranství odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, a současně poukazuje na to, že dovolací soud tuto otázku posuzuje
rozdílně. Od závěrů odvolacího soudu odchylný přístup k této problematice je
dle něj patrný například z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp.
zn. II. ÚS 3624/13, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, či ze dne 25.
4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11. V judikatuře Nejvyššího soudu pak pro dovození
pasivní věcné legitimace na straně žalovaného hovoří například rozhodnutí sp.
zn. 28 Cdo 1265/2011 či sp. zn. 28 Cdo 1425/2012. Dovolatel míní, že u hlavního
města Prahy by neměl být zastáván odlišný přístup než v případě jiných
statutárních měst, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
561/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, v nichž byla v typově obdobných sporech
dovozena pasivní věcná legitimace města Brna, taktéž členěného na městské
části. Na povinnost obce vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku
jako veřejného prostranství lze usuzovat též z nedílného právního a
společenského celku obce ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o
místních poplatcích, jakož i z pravomoci obce vybírat místní poplatky za
užívání veřejného prostranství dle § 1, § 4 a § 14 téhož zákona. Důvody pro
dovození pasivní věcné legitimace žalovaného dovolatel spatřuje též v
převažujícím užívání prostranství obyvateli obce a jejich návštěvami, plné
právní subjektivitě hlavního města Prahy, toliko omezeném právním postavení
městských částí, rozpočtové propojenosti hlavního města a jeho částí i
prostřednictvím dotací a „prioritním vlastnictví prostředků hlavního města
Prahy ve správě městských částí.“ Dovolatel zastává názor, že jeho náhledu
prospívají též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4587/2007 a sp. zn.
22 Cdo 2367/2003 zaobírající se otázkou postavení městských částí hlavního
města Prahy při uzavírání smluv o převodu vlastnického práva. Dle žalobce se v
dané věci prosadí rovněž závěry vyřčené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. I. ÚS 2472/13, stran korektního řešení situací, v nichž soudy
selžou při sjednocování judikatury a vzniknou nejasnosti ohledně určení osoby
pasivně věcně legitimované. Poukazovaný nejednotný přístup k otázce povinného
subjektu si dále dle dovolatele žádá předložení sporu velkému senátu Nejvyššího
soudu postupem předjímaným § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích). Své podání pak žalobce završil návrhem na změnu
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, eventuálně na jeho zrušení a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření vyvracel opodstatnění námitek žalobce a navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuálně je zamítl pro
nedůvodnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem podané dovolání neskýtá.
Rozpornost judikatury totiž nelze dovozovat z její chybné interpretace
dovolatelem, ale výhradně z objektivně existujících rozdílných právních názorů
skutečně vyslovených k téže posuzované otázce, což se arci z odkazované
judikatury nepodává. Zmiňuje-li dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, opomíjí, že ve naznačených sporech nebyla
problematika pasivní věcné legitimace vůbec nastolena k dovolacímu přezkumu,
pročež se jí Nejvyšší soud, vázáný vymezenými dovolacími důvody, nemohl
podrobně zabývat (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Další odkazovaná rozhodnutí
Ústavního soudu (jeho nálezy ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze
dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11) či Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne
10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, či ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
561/2012) se pak týkají statutárního města Brna, tedy subjektu, ve vztahu k
němuž se neuplatní konstrukce zákonodárcem vpravené do zákona č. 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, jichž je ovšem třeba dbát při řešení typově shodných
sporů týkajících se právě posléze uvedeného subjektu. Ke specifickému postavení
hlavního města a jeho vnitřnímu uspořádání se Nejvyšší soud opakovaně
vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3684/2013), kterážto v podstatě zastřešil v usnesení ze dne 1. 4. 2016, sp. zn.
28 Cdo 2491/2015, v němž se vypořádával s obdobnou argumentací (zahrnující i
problematiku místních poplatků) plédující pro pasivní věcnou legitimaci
hlavního města Prahy, a na něž tak lze v dalším pro stručnost odkázat. Jak bylo
dále připomenuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5047/2015, kontradiktorní názor na určení subjektu povinného k vydání
bezdůvodného obohacení se současně nepodává ani ze vzpomínaného usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, v němž byla
řešena především korektnost způsobu, jímž se s touto otázkou vypořádaly obecné
soudy, přičemž kupříkladu ve svém usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS
1208/15, sledovaný problém blíže rozebírajícím, se Ústavní soud zřetelně
přiklonil k náhledu zastávanému i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
K uváděným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4587/2007, a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, se sluší uvést, že z
jimi dotčené problematiky vlastnických poměrů hlavního města Prahy a jeho
městských částí neplynou žádné relevantní závěry stran vymezení subjektu
zajišťujícího prostřednictvím užívání pozemků jako veřejného prostranství
(zeleně) povinnost dbát o potřeby svých občanů, což je v souladu s ustáleným
výkladem zachyceným například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, a tam odkazovanou judikaturou, klíčovým faktorem pro
dovození pasivní věcné legitimace ve sporech obdobného charakteru. Tuto
stěžejní tezi pak nikterak nevyvrací ani povšechný poukaz na rozpočtovou
propojenost městských částí a hlavního města.
Tvrzení dovolatele o rozporném judikatorním náhledu na otázku pasivní věcné
legitimace ve srovnatelných kauzách tudíž nelze mít za opodstatněné, což činí
nepřiléhavým jak poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
I. ÚS 2472/13, tak požadavek na postup dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. Jelikož
dovolání neobstálo jako přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle § 243c
odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonů žalovaného
je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za
účelné, neboť u hlavního města Prahy lze zpravidla presumovat existenci
dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna
kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat
právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností
vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde
odkazovanou).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu