28 Cdo 1211/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) A. E. H., S. I., b) E. M. M., V. P., c) J. W., M., všichni
zastoupeni JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha
Smetany 167/22, proti žalovanému: město Staňkov, IČO: 00253766, se sídlem ve
Staňkově, Náměstí T. G. Masaryka 35, zastoupenému Miloslavem Kreysou, advokátem
se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 19/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2014, č.j.
13 Co 474/2013 – 172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2014, č. j. 13 Co 474/2013 –
172, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Domažlicích ze dne 22. července 2013, č.j. 5 C 19/2011-143, jímž bylo
určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (žalobkyně a/ a b/ každá v
rozsahu ?, žalobce c/ v rozsahu ?) nemovitosti na stavební parcele č. 67,
stavební parcely č. 67, pozemkové parcely č. 52/1, pozemkové parcely č. 3397,
nemovitosti na stavební parcele č. 66 a stavební parcely č. 66 (dále jen
„předmětné nemovitosti“), vše evidováno u Katastrálního úřadu Plzeňského kraje,
pracoviště v Domažlicích na LV č. 1212 pro obec S. a k. ú. S. – město (výrok I
rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladu
odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně. Vyšel tedy ze zjištění, že se žalobci v souzené věci domáhají
odstranění duplicity vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kdy podle
údajů v katastru nemovitostí svědčí každé ze žalobkyň a) a b) vlastnické právo
v rozsahu 1/4, žalobci c) v rozsahu 1/2 a žalovanému v rozsahu 1/3 celku (v
katastru nemovitostí jsou tak evidovány spoluvlastnické podíly o celkové
velikosti 4/3). Předmětné nemovitosti měli žalobci nabýt do spoluvlastnictví
jako dědictví po zůstaviteli A. W., prohlášeném za mrtvého ke dni 31. 7. 1945,
jehož dědické řízení bylo skončeno až odevzdací listinou Okresního soudu v
Domažlicích ze dne 8. 1. 2007, č.j. 10 D 462/2007-21. Žalobci jsou právními
nástupci zemřelých dědiců, sourozenců A. W. – JUDr. O. W., A. O. a H. S..
Žalovaný vlastnictví podílu o velikosti 1/3 předmětných nemovitostí odůvodňoval
okolnostmi o nabytí majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, kdy předmětné nemovitosti
byly převedeny do jeho správy hospodářskou smlouvou ze dne 10. 5. 1988, v níž
byla jako důvod převodu uvedena realizace majetku nabývaného státem z majetku
JUDr. O. W. na základě mezinárodní dohody.
Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že zápis žalovaného
jako podílového vlastníka předmětných nemovitostí (s podílem o velikosti 1/3)
je v rozporu se skutečným stavem, tedy že žalovaný spoluvlastnický podíl
nenabyl, neboť důvody zavedení správy k tomuto podílu v roce 1988 nebyly.
Dovozuje-li totiž žalovaný správnost zápisu jeho spoluvlastnického podílu na
předmětných nemovitostech ze skutečnosti, že JUDr. O. W. se měl za účelem
povolení vystěhování do zahraničí prohlášením ze dne 12. 7. 1949 vzdát svého
majetku, vzaly soudy za prokázané, že ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na
předmětných nemovitostech JUDr. O. W. takové prohlášení neučinil a ani učinit
nemohl, neboť jak vyplývá z dědických spisů, nebyl k uvedenému datu
spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Jinak řečeno, JUDr. O. W. se nikdy
nevzdal vlastnického práva k předmětným nemovitostem a proto je nemohl nabýt
stát. Nedůvodnou shledal odvolací soud i žalovaným uplatněnou námitku vydržení,
pro absenci dobré víry (oprávněné držby) po zákonem stanovenou dobu. Obranu
žalovaného, že se žalobci nemohou domáhat určení vlastnického práva podle
obecného předpisu, nýbrž jedině podle restitučních předpisů, odvolací soud
odmítl s poukazem na to, že předmětem sporu je odstranění duplicity zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí a že JUDr. O. W. jako dědic A. W.
svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nikdy nepozbyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem. Konkrétně namítá, že žalobci byli v restitučních sporech neúspěšní, a
proto žalobou o určení vlastnictví předmětných nemovitostí obcházejí restituci
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V uvedeném směru
odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž věci, jejichž vydání bylo
možné žádat podle restitučních předpisů, není možné žádat podle obecných
předpisů. Dále uvedl, že k převzetí majetku právního předchůdce žalobců státem
došlo bez právního důvodu, přičemž na tuto situaci lze vztáhnout ustanovení § 6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil. Žalobci pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Závěry odvolacího
soudu o tom, že žalobou o určení vlastnického práva restituční předpisy
neobcházejí, pokládají za dostatečně zdůvodněné a dodávají, že jejich právní
předchůdce JUDr. O. W. se vydání předmětných nemovitostí podle restitučních
předpisů domáhal, avšak neuspěl právě z důvodu, že dědictví po A. W. nebylo
řádně projednáno a ukončeno. Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) –
rozhodující pro dovolacím přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání
přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním označené otázky
uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu (žalobou o určení práva), v
konkurenci s restitučními předpisy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále
citovanou). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se
nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval dále tím, zda je dán v dovolání
vymezený důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 80 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12.
2013, žalobou (návrhem na
zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu
[o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o
zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o
osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého]; b) o
splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení
práva; c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy
neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na
případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Jde-li o vztah restitučních a obecných předpisů a případnou uplatnitelnost
nároků z nich plynoucích, založil odvolací soud své rozhodnutí na úvaze, že s
ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci se žalobci mohou domáhat svého
vlastnického práva podle obecných předpisů, shledávaje tyto okolnosti v tom, že
předmětem řízení je odstranění duplicity zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí a že předchůdce žalobců JUDr. O. W. svůj spoluvlastnický podíl na
předmětných nemovitostech nikdy nepozbyl. V rozhodovací praxi dovolacího soudu již byl v podobných případech formulován a
odůvodněn závěr, podle něhož východiskem pro řešení duplicitních zápisů v
katastru nemovitostí musí být posouzení specifických skutkových okolností,
které v rozhodném restitučním období provázely ztrátu výkonu vlastnických
oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice
fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po
stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu
rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen vadami. Po
zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci
zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých
vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla
vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané
restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se
nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci
svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném
duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od
realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost
právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele
nemovitostí od těchto subjektů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, jež jsou veřejnosti - spolu s
dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu - dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Samotná skutečnost, že je předmětem
sporu odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, proto závěr
odvolacího soudu o možnosti žalobců postupovat podle obecných předpisů
neodůvodňuje. Rovněž ani skutečnost, že JUDr. O. W. spoluvlastnický podíl na předmětných
nemovitostech formálně nepozbyl, nemusí být sama o sobě (bez dalšího) důvodem,
jež by umožňoval uplatnění práva podle obecného předpisu, neboť jde o případ,
jenž může být podřaditelný skutkové podstatě převzetí věci státem bez právního
důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo
1529/2004, uveřejněný pod číslem 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo
675/2008). [Uvedené platí však toliko pro věci, které na stát skutečně bez
právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejich držby se stát ujal
prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, případně jiných osob; pouhé vydání
právního aktu, nezavazujícího dosavadního vlastníka, bez převzetí držby nemohlo
mít za následek převzetí věci bez právního důvodu – srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006.]
Odvolací soud tedy svůj právní závěr o možnosti žalobců domáhat se určení svého
vlastnického práva podle obecných předpisů prozatím založil toliko na
okolnostech, které podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu takový
postup bez dalšího neodůvodňují; proto je jeho závěr v tomto směru předčasný. Jinak řečeno, i za situace, kdy předmětem řízení je odstranění duplicitního
zápisu v katastru nemovitostí a kdy právní předchůdce žalobců svůj
spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech formálně nikdy nepozbyl, se
v zásadě uplatní ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž platí,
že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou
domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3394/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2007/2006; z rozhodovací praxe Ústavního
soudu srov. zejm. stanovisko pléna ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné v částce 166 Sbírky zákonů sdělením č. 477/2005 Sb). Dovolací soud však formuloval a odůvodnil také závěr, podle něhož nelze výše
uvedené závěry aplikovat mechanicky a formalisticky a za určitých skutkových
okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního
předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné
době nikým zpochybňováno, a nelze tak uzavřít, že by se postupem podle obecných
předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou
obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn.
28 Cdo 2609/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září
2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu
2009, sp. zn. 28 Cdo 3251/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu
2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2015,
sp. zn. 28 Cdo 3881/2014; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. dubna
2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS
42/09). Bude proto na odvolacím soudu, aby v dalším řízení našel přesvědčivou odpověď
na otázku, zda žalobci žalobou v posuzované věci neobcházejí restituční
předpisy, a tedy zda mohli (resp. jejich právní předchůdce) nárok uplatnit
podle restitučního předpisu, resp. co bylo důvodem jeho neuplatnění či
neúspěchu (v případě, že nárok jejich předchůdcem uplatněn byl, jak žalobci
sice tvrdí, avšak odvolací soud ve svých závěrech o této skutečnosti mlčí),
případně zda nejsou dány jiné skutečnosti odůvodňující postup žalobců podle
obecných předpisů. Odvolací soud se však v dosavadním průběhu řízení možností
žalobců (resp. jejich právního předchůdce) uplatnit své vlastnické právo podle
restitučních předpisů nezabýval. Proto je jeho právní posouzení věci neúplné a
tedy nesprávné. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu se
závislými nákladovými výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.