28 Cdo 3908/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi
15, proti žalované: D. B., P., zast. JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 5, Holečkova 29/657, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 176/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č. j. 30 Co
269/2013-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1027/1 a 1027/4 v kat. území Ď. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky (představující
tehdy část parcely dle pozemkového katastru evidované pod č. 409/33) byly
vlastnictvím M. M. (zemř. 1982), jež dne 7. 12. 1967 uzavřela jako prodávající
kupní smlouvu se Státním statkem, n. p. Ďáblice (kupujícím), podle které měla
do vlastnictví státu převést „část parcely č. 409/33“. Ačkoliv na podkladě této
smlouvy nedošlo ke změně zápisu v evidenci nemovitostí a kupní smlouvu – dle
závěru obou soudů nižších stupňů – nelze mít za určitou, stát se na jejím
základě prostřednictvím zmíněné organizace chopil držby pozemků a následně na
nich „realizoval bytovou výstavbu“ (pozemek nyní nesoucí označení parc. č. 1024/4, zastavěná plocha a nádvoří, byl zastavěn stavbou bytového domu ve
vlastnictví žalobce a pozemek parc. č. 1027/1, zahrada, tvoří pak s bytovým
domem a jím zastavěným pozemkem jeden funkční celek). Dle závěru odvolacího soudu i převzetí věci státem na základě neplatné
kupní smlouvy lze z hlediska restitučních předpisů podřadit restitučnímu důvodu
dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, event. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Zmírnění majetkové křivdy se tak žalobkyně (její
právní předchůdkyně) mohla domoci toliko podle restitučních předpisů a nelze
tak uznat opodstatněnost její obrany, opírající se o obecné předpisy, ve vztahu
k nimž jsou restituční zákony předpisy speciálními. Zastavěné pozemky –
pokračuje odvolací soud – zůstaly vlastnictvím státu a jako takové přešly do
vlastnictví žalující obce podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo žalobce neztratil (a předchůdkyně žalobkyně J. B. je nemohla
nabýt) ani na základě výsledků řízení o dodatečném projednání dědictví po
zůstavitelce M. M., ukončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 37 D 26/2005, o potvrzení nabytí dědictví, které pro
žalobce, jenž nebyl účastníkem řízení o dědictví, není co do otázky vlastnictví
závazné. Vlastnicí pozemků – uzavírá odvolací soud – se tak nestala ani
žalobkyně, jež nabytí vlastnictví opírá o darovací smlouvu, jíž uzavřela dne
21. 1. 2008 se svou matkou J. B., které ovšem – jak výše patrno – vlastnické
právo nesvědčilo. Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadá dovoláním ve všech jeho
výrocích, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (o. s. ř.). Za nesprávný (naplňující dle jejího názoru dovolací důvod dle
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) pokládá zejména závěr odvolacího soudu, že její právní
předchůdkyně či ona sama při nabývání vlastnictví obcházely restituční
předpisy; zastává názor, že nebyl dán důvod k uplatnění restitučního nároku, v
situaci, kdy její předchůdkyně byla stále zapsána v katastru (evidenci)
nemovitostí jako vlastnice pozemků a její vlastnictví nebylo zpochybňováno.
Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci postupoval formálně a
mechanicky, aplikoval-li na daný případ judikaturu o poměru restitučních
předpisů a obecného předpisu, aniž měl na zřeteli aktuální rozhodovací praxi
dovolacího soudu a Ústavního soudu (z ní žalobkyně poukazuje zejm. na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, resp. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 442/13, I. ÚS 709/09 nebo IV. ÚS 42/09). S ohledem na
předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon
503/96) klade otázku, lze-li převzetí věci státem v rozhodném období na základě
neplatné smlouvy kvalifikovat jako převzetí bez právního důvodu; přitom
poukazuje i na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2812/2010 (jímž
– krom dalších rozhodnutí – argumentuje odvolací soud) bylo nálezem Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 zrušeno. Tvrdíc, že její předchůdkyně při
dodatečném projednání dědictví, tak i žalobkyně sama při následnému převodu
vlastnictví jednaly v dobré víře, odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se
„nesprávně a nedostatečně vypořádal i s její námitkou o nabytí vlastnického
práva v dobré víře ve smyslu § 486 občanského zákoníku“. Přitom kritizuje i
procesní postup odvolacího soudu v řízení a za nesprávné konečně pokládá také
oba výroky o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). V otázce poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku rozhodnutí
odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi (srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003,
sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), jež
ústí v závěr, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými
osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle
občanského zákoníku“. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení
vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů přitom platí i v
případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil
tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví své právní předchůdkyně)
podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června
2011, sp. zn.
28 Cdo 2081/2009). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona
č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí
držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“
se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku velkého senátu ze 7. prosince
2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněném pod č. 72/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že převzetí věci
státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska
vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí
věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě
neplatné kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2006, sp. zn. 64/2005); stejný názor ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní
soud (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Poukaz
dovolatelky na rozhodnutí, v nichž je argumentováno závěrem opačným, relevantní
není, neboť jde o závěr rozhodovací praxí dovolacího soudu (sjednocené
rozhodnutím velkého senátu, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek) překonaný. Uvedený závěr nebyl dotčen ani dovolatelkou citovaným
nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 (jímž bylo spolu s rozhodnutími
soudů nižších stupňů odklizeno též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2812/2010, ovšem z důvodů jiných, jež se citovaného závěru netýkají). S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že prezentované závěry nelze aplikovat
mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci, což Ústavní soud
připomněl i ve své pozdější nálezové judikatuře (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS 442/13). Stejně tak podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních
předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím
vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak
faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat
se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 –
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013). Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním
zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede soudy k případnému
výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009). Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci naplněn není.
Zde se dovolatelka
domáhá uznání vlastnického práva k pozemkům, jež měly být převedeny do
vlastnictví státu kupní smlouvou, uzavřenou její právní předchůdkyní v
šedesátých letech minulého století, kdy se stát současně chopil i držby těchto
pozemků. S pozemky byla převodkyně nadále spjata toliko neodstraněným
evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům v
dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohla, jestliže pozemky
byly následně zastavěny stavbou bytového domu (pozemek parc.č. 1024/4), resp. s
touto stavbou tvořily jeden funkční celek (pozemek parc. č. 1027/1). Za daných
okolností nemohl mít důvodné přesvědčení o uchování vlastnického práva ani
žádný z jejích právních nástupců (dědiců). Uznání vlastnického práva podle
obecných předpisů, v situaci, kdy pozemky byly po jejich přechodu na stát
následně zastavěny, bylo by též obcházením ustanovení § 11 písm. c) zákona o
půdě (dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj
přísluší jiný /náhradní/ pozemek; srov. § 11a zákona o půdě). K argumentaci dovolatelky průběhem a výsledky řízení o dodatečném projednání
dědictví z roku 2007 lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž
rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o
okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky
řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna
1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci,
není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se
proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo
1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003). V souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009) je rovněž závěr
odvolacího soudu, že žalované neprospívá ani ustanovení § 486 obč. zák. (dovolává-li se žalovaná tohoto, že pozemky nabyla na základě darovací smlouvy,
jíž uzavřela roce 2008 se svou matkou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví). K
argumentaci dovolatelky sluší se z označeného rozhodnutí znovu ocitovat, že
„nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla
majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém
rozsahu, v jakém jej nabyla; jde tedy o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí
vlastnil, nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o
nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému
dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by
nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci
projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje“.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že dovoláním označené právní otázky odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není
důvod se odchýlit. Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu
důvodu vymezeného v dovolání – žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. naplněno není), jsou nezávažné další námitky dovolatelky, jimiž kritizuje
postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.). Proti nákladovým výrokům II a III je pak přípustnost dovolání vyloučena již
tím, že jde o samostatné výroky o peněžitém plnění, jež nepřevyšuje zákonem
stanovený limit přípustnosti dovolání 50.000,- Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. d/
o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k náhradě oprávněnému žalobci v tomto řízení
účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.