U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobců a) S. P., b) B. P., c) S. P., d) J. K., e) P. K., a f) M. H.,
všech zatoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Brně,
Slovákova 11, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072,
se sídlem v Praze 3 -Žižkov, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C
201/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v
Jihlavě ze dne 2. března 2010, č. j. 54 Co 783/2009-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen
„odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2009, č. j. 12 C 201/2005-149, jímž
byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce a) S. P. je vlastníkem ideální jedné
poloviny, a B. P. byl ke dni své smrti (2. 9. 1992) vlastníkem ideální jedné
poloviny nemovitostí – pozemků parc. č. 54/9, 54/11, 65, 69 a 70 v katastrálním
území B., obec B.
Jako správná převzal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, že
rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků byli původně žalobce
a) S. P. a B. P. (zemřelý 2. 9. 1992, jehož právními nástupci jsou žalobci b/
až f/). Tito spoluvlastníci pozemky bezúplatně převedli do vlastnictví státu, a
to na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku z 28. 1. 1969, jež byla
přijata Okresním národním výborem, finančním odborem ve Žďáru nad Sázavou dne
24. 2. 1969 (pod č. Fin-2, Rp435 C/1969), který správu pozemků k 1. 12. 1972
převedl hospodářskou smlouvou (č. Fin-2/Rp 427 C/439, C/1972) na Školní statek
Střední zemědělské technické školy v Bystřici nad Pernštejnem; v jeho držení
byly pozemky i k 24. 6. 1991 (den nabytí účinností zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). V katastru nemovitostí jsou
pozemky zapsány jako vlastnictví České republiky, ve správě žalovaného
Pozemkového fondu České republiky.
Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že prosazení svých vlastnických nároků se žalobci nemohou úspěšně
domáhat podle obecných předpisů, zde žalobou o určení vlastnického práva podle
§ 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož na zmírnění jimi
pociťované majetkové křivdy pamatuje předpis restituční, zákon o půdě. Přechod
nemovitostí na stát v důsledku darovací smlouvy uzavřené dárcem v tísni je
restitučním důvodem podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona a pokud
došlo k převzetí nemovitostí státem na základě nabídky, o níž žalobci tvrdí, že
je neplatná, jde o restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) téhož
zákona (převzetí nemovitosti bez právního důvodu). Odvolací soud přihlédl i ke
skutkovým zjištěním učiněným i z výpovědi žalobce a), z níž vyplývá, že na
bezúplatný převod pozemků na stát si převodci upomínali a také věděli, která
(povinná) osoba na předmětných pozemcích ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě
hospodaří. Svých práv ovšem nebyli dostatečně dbalí a zákonem stanoveným
způsobem se obnovení vlastnického práva nedomáhali. Odkazuje na ustálenou
judikaturu, v prvé řadě na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001,
odvolací soud proto uzavřel, že podle obecných předpisů se žalobci prosazení
svých vlastnických práv domáhat nemohou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů mají za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tvrdí, že na posuzovaný případ se restituční
předpisy nevztahují, jelikož na základě údajů v tehdejší evidenci nemovitostí
byli v dobré víře, že vlastnictví k předmětným pozemkům nepozbyli. Ve svém
přesvědčení byli utvrzeni i jednáním referenta příslušného pozemkového úřadu a
uživatelem pozemků, Školním statkem SZTŠ v Bystřici nad Pernštejnem. Dovozují,
že vlastnické právo k pozemkům v rozhodné době nepozbyli a neměli proto rozumný
důvod žádat o vydání pozemků v restitučním řízení. Důvodnost jejich přesvědčení
nebyla zpochybněna ani „matnou vzpomínkou žalobce a) na podpis nějakého
neurčitého prohlášení“, jež podle názoru žalobců nemělo žádných právních
důsledků. O duplicitním zápisu vlastnického práva k totožným pozemkům nevěděli
a nebyli o něm katastrálním úřadem včas informováni. Konstatují, že o obcházení
restitučních předpisů – podle nichž své vlastnické nároky uplatnit nemohli – v
posuzované věci nejde. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. (a to proto, že i dřívějším rozsudkem, který byl odvolacím soudem
zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Může
přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
(srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody). Odvolacím soudem řešenou otázkou, otevřenou k dovolacímu přezkumu, je v dané
věci otázka uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu v konkurenci s
předpisem restitučním, došlo-li k převzetí nemovitosti státem v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (v tzv. rozhodném období) na základě nabídky
bezplatného odevzdáním majetku, popřípadě na základě neplatného právního úkonu. Na případy, kdy k převodu majetku do státního socialistického vlastnictví od
občanů došlo na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku (akceptované
příslušným okresnímu národním výborem; § 31 odst. 1 vyhlášky č. 104/66 Sb., o
správě národního majetku), pamatuje zákon o půdě v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které
přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování
uzavřené dárcem v tísni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1280/2005). Restitučním důvodem podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě je i převzetí
nemovitosti bez právního důvodu, pod který je podle judikatury (o vztahu
restituční žaloby a žaloby vlastnické) podřatitelné i převzetí věci státem na
základě neplatného právního úkonu (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo
1529/2004, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04). Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že restituční předpisy jsou ve vztahu
k občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho
důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo
by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých
vlastnických nároků podle občanského zákoníku. Judikatorní praxí Ústavního
soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany
vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy
(viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že vlastnické
právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání
věci.
Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez
ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou
v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu,
samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení
věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku,
který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,
bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých
případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných
předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se
přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím
však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního
důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků,
případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13.
12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
Ústavní soud usnesením z 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Citované judikatorní závěry se prosadí i v nyní posuzované věci, v níž podle
skutkových zjištění odvolacího soudu jde o převzetí pozemků státem na základě
nabídky bezplatného odevzdání majetku z 28. 1. 1969 (restituční důvod podle §
6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě), popřípadě o převzetí nemovitostí bez
právního důvodu, trpí-li uvedený právní úkon (podle tvrzení žalobců) takovými
vadami, které jej činí neplatným (důvod k restituci podle § 6 odst. 1 písm. p/
zákona o půdě), jestliže bylo současně prokázáno, že se stát v rozhodném období
pozemků zmocnil a užíval je prostřednictvím jiné osoby, která je měla v držení
i ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (osoba povinná; § 5 odst. 1, odst. 2
písm. a) zákona o půdě).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu současně vyplývá, že o okolnostech
týkajících se ztráty majetku žalobce a) i předchůdce žalobců b) až f) bezpečně
věděli a měli též vědomost o tom, která (povinná) osoba ke dni účinnosti zákona
o půdě pozemky drží. Svých práv dostatečně nedbali, jestliže se bez přiměřených
důvodů spoléhali na to, že k zániku jejich vlastnického práva nedošlo a není
proto třeba žádat o jeho obnovení podle restitučních předpisů. Ani polemika
dovolatelů s těmito závěry - jež jsou hodnotícím úsudkem odvolacího soudu o
učiněných skutkových zjištěních a nikoliv závěrem právním - rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným nečiní.
Právní otázky, na jejichž zodpovězení rozhodnutí ve věci samé spočívá, řešil
tedy odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou, od níž není důvodu
odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a dovolání
proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5
věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému, který by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měl zásadně právo,
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu