Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PON Praha a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. 23 Co 449/2024-401, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Gabriely Altmanové, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti výroku III. napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh na odložení vykonatelnosti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. 23 Co 449/2024-401 se zamítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2023 č. j. 35 C 177/2019-293 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 6 279 158 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 279 158 Kč od 25. 5. 2017 do 24. 10. 2018 a zákonného úroku z prodlení z částky 368 200 Kč od 25. 5. 2017 do 10. 1. 2019 (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 2 112 647,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2017 do zaplacení (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 242 816,75 Kč (výrok IV.). Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 8 391 805,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 81 965,40 Kč (výrok II.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet obvodního soudu soudní poplatek z žaloby ve výši 282 562 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Posledně uvedeným výrokem městský soud napravil pochybení obvodního soudu, který nerozhodl o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice poměrnou část soudního poplatku z žaloby podle § 2 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že městský soud jí výrokem III. napadeného rozsudku uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek z žaloby ve výši 282 562 Kč. Toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. V daném případě byla vedlejší účastnice ke dni rozhodnutí obvodního soudu osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90 %, ve věci byla převážně úspěšná a vůči stěžovatelce jí byla obvodním soudem přiznána náhrada nákladů řízení. Tudíž stěžovatelka je povinna zaplatit 90 % soudního poplatku z částky, která byla vedlejší účastnici přisouzena, tj. ve výši 282 562 Kč (313 958 x 0,9). Stěžovatelka namítá, že takovým postupem soud porušil její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obvodní soud takovou povinnost stěžovatelce neuložil. Věděla-li by stěžovatelka, že jí tato další povinnost (sankce) hrozí při neúspěchu v odvolacím řízení, podání odvolání by zvažovala, zřejmě by je ani nepodávala. Kdyby odvolání nepodala, doplacení soudního poplatku by jí uloženo nebylo. Stěžovatelka uvádí, že usilovala o osvobození od soudního poplatku, který byl v obdobné výši (313 958 Kč). Výsledkem odvolacího řízení je tak skutečnost, že kromě soudního poplatku a očekávaných nákladů řízení protistrany musí stěžovatelka zaplatit dalších 282 562 Kč, což je částka srovnatelná se soudním poplatkem, ale zejména pro ni neočekávaná. Podstatné je, že Ústavní soud se již stejnou situací v minulosti zabýval, kdy došlo k dodatečnému doměření soudního poplatku odvolacím soudem, aniž by s tím účastník sporu počítal. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018
sp. zn. II. ÚS 4026/17
[(N 72/89 SbNU 109); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. K návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepochybně větší újmu, než odložení vykonatelnosti pro Českou republiku, pro niž uložený soudní poplatek (původně prominutý) nemůže být částkou, s níž bylo v rozpočtu České republiky dopředu počítáno. České republice tak odložením vykonatelnosti nemůže vzniknout újma. Naopak pro stěžovatelku jde o zásadní negativní majetkový zásah, který ohrožuje její ekonomickou existenci.
7. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. V řízení o ústavních stížnostech je odklad vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně (viz např. usnesení ze dne 21. 6. 2022 usnesení
sp. zn. IV. ÚS 949/22
či usnesení ze dne 21. 2. 2024
sp. zn. II. ÚS 262/24
).
9. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
10. Aniž by Ústavní soud předjímal závěry svého rozhodnutí o ústavní stížnosti, po posouzení obsahu návrhu stěžovatelky dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného výroku III. rozsudku městského soudu. I kdyby odložení vykonatelnosti nebránil žádný důležitý veřejný zájem a první podmínka by byla splněna, jak stěžovatelka tvrdí, stěžovatelka svými tvrzeními konkrétně nevymezila žádnou závažnou újmu, která jí hrozí (konkrétně neuvedla, jak a proč je v důsledku zaplacení uvedeného soudního poplatku ohrožena její ekonomická existence). Proto, aniž by bylo třeba vedlejší účastnici řízení vyzývat k vyjádření, Ústavní soud nepovažuje za splněnou druhou podmínku pro vyhovění návrhu.
11. Z výše uvedeného důvodu rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario tak, že návrh zamítl. Tím není nijak předjímán konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003
sp. zn. I. ÚS 615/03
, ze dne 21. 12. 2010
sp. zn. II. ÚS 1179/10
, ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. I. ÚS 3304/10
) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozsudku městského soudu, proti kterému není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
11. Dotazem učiněným u obvodního soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 20. 5. 2025 proti rozsudku městského soudu dovolání, tak, jak avizovala ve své ústavní stížnosti.
12. Stěžovatelka tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku městského soudu je v souladu s poučením poskytnutým městským soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka podala a o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je v takovém případě předčasná a tedy nepřípustná.
13. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelky směřující pouze proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 870/19
).
14. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i za situace, že bude brojit výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019
sp. zn. III. ÚS 941/19
(U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 870/19
].
15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného výroku III. rozsudku městského soudu rozhodl Ústavní soud samostatným usnesením, neboť v okamžiku podání této ústavní stížnosti stěžovatelka dovolání ještě nepodala, přičemž tato skutečnost (podání dovolání) byla pro posouzení předmětné ústavní stížnosti významná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2025
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj