Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele města X, zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 55/2022-663 ze dne 29. listopadu 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 6/2021-550 ze dne 14. dubna 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Karola Kandrače a 2) Emílie Kandračové, 3) Lukáše Kandrače, 4) Aleše Kandrače, 5) Miloše Kandrače, 6) Pavla Kandrače, 7) Moniky Kandračové, 8) Adriana Kandrače, 9) Karly Kandračové, 10) Katrin Kandračové a 11) Erika Kandrače, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníci podali proti městu X žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy. Tuto újmu měli utrpět při nuceném vystěhování z bytového domu ve vlastnictví stěžovatele, při němž měli jednat pod tlakem, v tísni a pod hrozbou výhrůžek. Újma na cti jim měla být způsobena také výroky tehdejšího starosty města X J. Č. reprodukovanými v médiích.
2. Krajský soud v Ostravě ve svém v pořadí již čtvrtém rozhodnutí [předchozí byla vždy zrušena Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud")] konstatoval, že město X porušilo práva na ochranu osobnosti vedlejších účastníků řízení. Dopustilo se protiprávního jednání, jímž porušilo jejich právo na lidskou důstojnost, na ochranu soukromí a rodinného života a svobodu volby místa pobytu. Přiznal jim nárok na omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích, ale v nižší výši, než vedlejší účastnici v žalobě požadovali.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak vedlejší účastníci, tak město X. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí shledal obě odvolání částečně důvodnými. Upravil formu omluvy, kdy místo zveřejnění v médiích považoval za přiměřenou omluvu osobním dopisem, a změnil výši náhrady újmy přiznanou některým vedlejším účastníkům.
4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejších účastníků rozsudek vrchního soudu zčásti změnil, a to tak, že u některých vedlejších účastníků přiznal vyšší náhradu újmy oproti rozhodnutí vrchního soudu, zčásti jejich dovolání zamítl a ve zbytku je odmítl. Nejvyšší soud také zrušil výroky rozhodnutí krajského a vrchního soudu k náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, napadenými rozsudky vrchního soudu a Nejvyššího soudu mu byla "odepřena spravedlnost" a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Vrchní soud podle něj zcela přehlédl, že veřejný ochránce práv, který se k věci vyjádřil, zjevně překročil své pravomoci. Nejvyšší soud měl pochybit tím, že se nezabýval částí dovolání, v níž stěžovatel proti použití zprávy veřejného ochránce práv brojil. Také měl opomenout vypořádat námitku stěžovatele, že postup vrchního soudu zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva stěžovatele na samosprávu.
6. Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Vrchní soud měl nesprávně vyhodnotit, že za výroky starosty města odpovídalo město samotné. Stěžovatel namítá i to, že vrchní soud nerespektoval § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
7. Dne 4. 3. 2024 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti. V něm stěžovatel namítl porušení svých procesních práv, především práva na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy svou vlastní aktivitou při specifikaci skutkových tvrzení nepřípustně nahrazovaly pasivitu vedlejších účastníků. Skutková zjištění soudů proto vůbec neodpovídají vlastním tvrzením žalobců a navíc jsou vnitřně rozporná.
8. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tento návrh Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 21. 2. 2024.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Obdobně jako v usnesení
sp. zn. III. ÚS 261/24
ze dne 10. 4. 2024, týkající se ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, však Ústavní stížnost zjistil, že je ústavní stížnost zčásti nepřípustná.
10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 tamtéž).
11. Jak plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jak Ústavní soud ověřil i ve spise krajského soudu, stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání. Nevyužil tedy všechny procesní prostředky obrany, které měl k dispozici. Nejvyšší soud tak rozhodoval pouze o dovolání vedlejších účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá nesprávnost závěrů Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutí o jeho dovolání (např. opomenutí části jeho argumentace). Tyto námitky se však zjevně vztahují k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5292/2015 ze dne 18. 5. 2016, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti v pořadí třetímu rozsudku vrchního soudu (proti tomuto usnesení podal stěžovatel později ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením
sp. zn. II. ÚS 2640/16
ze dne 23. 5. 2017). Toto dřívější dovolání stěžovatele nemůže změnit závěr, že stěžovatel nevyčerpal v předchozím řízení všechny prostředky ochrany. Proto je jeho ústavní stížnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu (respektive i jemu předcházejícím rozhodnutím) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Nepřípustná je ústavní stížnost též v části, v níž Nejvyšší soud zrušil některé výroky rozsudků vrchního a krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V souladu se zásadou subsidiarity může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany práv. Ústavní soud proto opakovaně pro nepřípustnost odmítl ústavní stížnosti podané za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Stěžovatel může svoje práva hájit v probíhajícím řízení před krajským soudem, případně v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení ze dne 22. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 1353/09
).
13. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti zbývajícím částem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Zjednodušeně jde o ty výroky rozsudku Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodováno o výši náhrady újmy náležející vedlejším účastníkům. V této části však je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.
14. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, respektive i v jejím pozdějším doplnění, se totiž vztahuje k otázkám posouzeným už v napadeném rozsudku vrchního soudu, proti němuž stěžovatel nebrojil před Nejvyšším soudem. Jednoduše řečeno, stěžovatel obsáhle napadá, že byl shledán odpovědným za nemajetkovou újmu (k tomu směřuje např. námitka proti zohlednění závěrů stanoviska veřejného ochránce práv, přičitatelnosti jednání starosty městu, nesprávnému závěru o protiprávnosti postupu města) a že byla porušena jeho procesní práva v předchozím řízení (nevypořádání námitek v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu, porušení rovnosti účastníků řízení). Zpochybňuje tedy především základ nároku vedlejších účastníků na náhradu újmy. Avšak vzhledem k tomu, že nepodal dovolání, nemůže nyní tyto námitky uplatnit v ústavní stížnosti.
15. Naopak k rozsudku Nejvyššího soudu v části, k níž ústavní stížnost přípustná je, stěžovatel žádnou relevantní argumentaci nevznáší. Lze říci, že se míjí s tím, co bylo obsahem této části rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zvýšení náhrad újmy, které provedl Nejvyšší soud, považuje za zcela neúměrné údajnému protiprávnímu zásahu, a označil rozsudek Nejvyššího soudu za odepření spravedlnosti (denegatio justiciae), to však nedoprovodil žádnou podrobnější ústavněprávní argumentací vysvětlující, proč z hlediska ústavního pořádku neobstojí závěry Nejvyššího soudu k výši náhrady újmy náležející jednotlivým vedlejším účastníkům. Ústavní soud proto na takto obecnou námitku podobně obecně konstatuje, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je v této části srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn a není zatížen žádným ústavněprávně relevantním excesem.
16. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná též proti částem rozsudku Nejvyššího soudu, kterými byla částečně odmítnuta dovolání vedlejších účastníků, neboť jimi nedošlo k žádné změně v právech a povinnostech stěžovatele oproti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž se stěžovatel procesně nebránil.
17. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu