Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a P. Š., oba právně zastoupeni JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 18 Co 274/2021-1148, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. června 2021, č. j. 0 P 219/2017-1046, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a 1) nezletilého M. L., 2) M. L., právně zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Mařatkova 918, Praha 4, 3) J. L., rovněž právně zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Mařatkova 918, Praha 4, 4) M. V., právně zastoupené JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, a 5) M. L., rovněž právně zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Vedlejšímu účastníkovi, nezletilému M. L., se k zastupování v řízení o ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod
sp. zn. II. ÚS 1192/22
ustanovuje opatrovníkem Mgr. Kateřina Richterová, advokátka se sídlem Týnská 633/12, 110 00 Praha.
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2022, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a dále porušení principu rovnosti účastníků řízení, principu právní jistoty a dalších práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 0 P 219/2017-1046, tak, že se nezletilý vedlejší účastník svěřuje do společné pěstounské péče vedlejších účastníků 2) a 3), zároveň stanovil předběžnou vykonatelnost rozsudku. Tímto rozhodnutím současně změnil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2017, č. j. 15 Nc 2530/2014-263, kterým byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do pěstounské péče stěžovatelů. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 18 Co 274/2021-1148, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
3. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
4. Ústavní stížnost stěžovatelů napadá rozhodnutí obecných soudů týkající se péče o nezletilého, přičemž nezletilý má postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že jeho zákonní zástupci jsou rovněž vedlejšími účastníky tohoto řízení, může dojít ke střetu jejich zájmů. Z tohoto důvodu shledal Ústavní soud potřebu ustanovit nezletilému opatrovníka schopného účinně hájit jeho zájmy, a to zejména prostřednictvím vyjádření k věci na základě výzvy a případně dalších nezbytných procesních úkonů. Po úvaze se Ústavní soud rozhodl neustanovit opatrovníkem Městskou část Praha 6, která vystupovala jako kolizní opatrovník v předchozím řízení, a to vzhledem k možnému, resp. tvrzenému pochybení opatrovníka a jeho aktivní roli v předchozím řízení. Mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky je totiž sporné, zda opatrovník jednal vždy nestranně a v nejlepším zájmu nezletilého. S ohledem na výše popsané okolnosti případu tak Ústavní soud shledává v rozporu se zájmy nezletilého, aby orgán sociálně-právní ochrany dětí vystupoval v řízení jako jeho opatrovník. Rozhodl se proto, za přiměřeného použití ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovit opatrovníkem nezletilého vedlejšího účastníka pro řízení o ústavní stížnosti ve výroku jmenovanou advokátku, která se jeví být pro danou funkci vhodnější a která se svým ustanovením souhlasí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
29. Ústavní soud tak napadený průběh a výsledek řízení přezkoumal i z hlediska jiných než stěžovateli dovolávaných ústavně zaručených práv [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2396/13
ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69), bod 13] a zjistil, že v řízení v dané věci byla porušena ústavně zaručená práva nikoliv pouze stěžovatelů, ale také nezletilého vedlejšího účastníka, o jehož péči soudy v řízení rozhodovaly. Ústavní soud byl veden závazkem plynoucím z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., vyžadujícím, aby zájem dítěte (v anglickém originálním znění "the best interest of the child") byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně činnosti soudů. Toto ustanovení, které má i procesní aspekt [viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, body 6 (c) a 85], dopadá samozřejmě i na řízení před Ústavním soudem a jeho činnost, stejně jako na činnost všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky.
K porušení ústavně zaručených práv nezletilého vedlejšího účastníka
a) Primární východisko - nejlepší zájem dítěte
30. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také v judikatuře Ústavního soudu je soustavně vyžadováno, aby při jakémkoli soudním rozhodování týkajícím se dětí byl nejlepší zájem zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí - ať se jedná o rozhodování o péči o dítě, o styku dítěte s rodiči, o uznání cizího rozhodnutí o určení rodičovství k nim, o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí, či i o rozhodování o trestu pro rodiče dítěte [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 169/16
ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873), nález
sp. zn. I. ÚS 3296/17
ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853), nález
sp. zn. I. ÚS 3226/16
ze dne 29. 6. 2017 (N 116/85 SbNU 879), nález
sp. zn. I. ÚS 1737/16
ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109) a nález
sp. zn. II. ÚS 2027/17
ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315)].
31. V nálezu ze dne 12. 7. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1737/16
se Ústavní soud podrobně věnoval konceptu nejlepšího zájmu dítěte a zdůraznil trojí význam ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jak jej připomíná Výbor pro práva dítěte [viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, bod 6)] a používá i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (nález
sp. zn. I. ÚS 1737/16
, body 52-55, včetně odkazů na další rozhodnutí). Ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zaprvé zakotvuje (hmotné) právo dítěte na to, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem při jakékoliv činnosti, která se ho dotýká. Zadruhé z něj vyplývá základní interpretační princip pro všechny orgány veřejné moci v případech, kdy se jejich činnost dotýká dětí: je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje a podporuje nejlepší zájem dítěte. Zatřetí pak uvedené ustanovení zakládá i procesní požadavky. Při jakémkoli rozhodování dotýkajícím se dítěte je třeba posuzovat a určit jeho nejlepší zájem a hodnotit možný dopad rozhodnutí na dané dítě. Tyto úvahy se musí promítnout i do odůvodnění přijatého rozhodnutí, z něhož musí být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování; musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (obdobně viz i nález
sp. zn. I. ÚS 3226/16
ze dne 29. 6. 2017, bod 29; a nález
sp. zn. II. ÚS 2027/17
ze dne 7. 8. 2017, bod 20).
32. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 3226/16
ze dne 29. 6. 2017, bod 30).
33. Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že pokud soudy rozhodují ve věcech dotýkajících se dětí, musí se zabývat nejlepším zájmem dítěte, který má při jejich rozhodování prvořadý význam (např. rozsudek ve věci Strand Lobben a další proti Norsku ze dne 30. 11. 2017, č. 37283/13, § 108). Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva navíc vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech rovněž nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě (srov. též nález
sp. zn. I. ÚS 3226/16
ze dne 29. 6. 2017, bod 27). Obecně pak nejlepší zájem dítěte vyžaduje jednak zajištění zdravého prostředí pro vývoj dítěte, jednak udržování a zachování vazeb dítěte s jeho rodinou, ledaže ta se ukáže jako zvláště nezpůsobilá, neboť narušení těchto vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů. V souladu s nejlepším zájmem dítěte tak k přerušení rodinných vazeb mohou vést pouze zcela výjimečné okolnosti a vždy je třeba učinit vše pro zachování osobních vztahů a následně, až to bude možné, pro obnovu rodiny (rozsudek ve věci T. proti České republice, citovaný výše, § 112). Zároveň ESLP připomíná, že pokud náhradní péče o dítě trvá po značnou dobu, může být zájem dítěte dále neměnit svou faktickou rodinnou situaci silnější nežli zájem rodičů na opětovném sloučení rodiny (rozsudek ve věci Strand Lobben a další proti Norsku, citovaný výše, § 109; či rozsudek K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138).
b) Právo dítěte být slyšeno
34. V nyní projednávané věci je jednou z klíčových otázek, zda obecné soudy dostatečným, tj. ústavně konformním způsobem zjistily názor nezletilého na to, v čí péči chce žít a zda (a jak) se chce stýkat s ostatními zainteresovanými osobami.
35. Problematikou participace nezletilých dětí v soudních řízeních, která se jich dotýkají, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 1265/16
ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723), body 34 a 41; nález
sp. zn. IV. ÚS 827/18
ze dne 10. 4. 2018 (N 73/89 SbNU 121), body 16 a násl.; nález
sp. zn. II. ÚS 2866/17
ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), body 41 a násl.; nález
sp. zn. II. ÚS 1931/17
ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), body 32 a násl.; nález
sp. zn. I. ÚS 3038/16
ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593), body 13 a násl.; nález
sp. zn. I. ÚS 1041/14
ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431); nález
sp. zn. I. ÚS 3304/13
ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), body 30 a násl.; nález
sp. zn. III. ÚS 3363/10
ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); nález
sp. zn. III. ÚS 3007/09
ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); či nález
sp. zn. II. ÚS 1945/08
ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11), body 15 a násl.]. V rámci své judikatury k této problematice se Ústavní soud dosud věnoval nejvíce potřebě zjišťovat názor dítěte, včetně způsobu zjišťování tohoto názoru či váhy, která mu má být přikládána v rámci hledání a posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud přitom zdůrazňuje právo nezletilých dětí, které jsou účastníky řízení, být slyšeny a zapojeny do řízení nejen v kontextu řízení ve věci péče o nezletilé, ale i v kontextu sporných řízení nesouvisejících s péčí a výchovou nezletilých.
36. Participační práva dětí se na ústavní úrovni obecně opírají zejména o čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, který v odstavci 1 zakotvuje právo dítěte, které je schopno formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž jeho názorům musí být věnována odpovídající pozornost; v odstavci 2 konkretizuje právo dítěte být slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. Vedle toho též Evropská úmluva o výkonu práv dětí, vyhlášená pod č. 54/2001 Sb. m. s., v čl. 3 upravuje právo dítěte na informace a na vyjádření názoru v řízení, které se jej týká, tedy právo dostávat příslušné informace, právo být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor a právo být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí. Na vnitrostátní úrovni je pak i pro nezletilé účastníky řízení relevantní právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo dítěte vyjádřit vlastní názor v řízení, které se jej dotýká, je na zákonné úrovni upraveno v ustanovení § 867 odst. 1 občanského zákoníku.
37. Ústavní soud konstantně připomíná, že v řízení, jež se bezprostředně dotýká nezletilého dítěte, nelze na toto dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, či ho stavět jen do role pasivního pozorovatele událostí, ale je třeba je vnímat jako důležitý subjekt práva a účastníka řízení a takto k němu přistupovat (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 1945/08
, citovaný výše, bod 17; či nález
sp. zn. II. ÚS 2866/17
, citovaný výše, bod 44). Ústavní soud tak chápe i právo dítěte na slyšení šířeji než jako pouhou možnost vyjádření svého názoru na projednávanou problematiku; toto právo je nutno vykládat též v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci a pojímat je jako důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti (nález
sp. zn. I. ÚS 3038/16
, citovaný výše, bod 13; nález
sp. zn. I. ÚS 3304/13
, citovaný výše, bod 38). Možnost realizace práva být přítomen projednání své věci pak mimo jiné předpokládá, že účastník musí být vůbec zpraven o vedení řízení ve své věci.
38. V kontextu projednávaného případu Ústavní soud akcentuje, že účast dítěte v řízení a jeho právo být slyšeno nemůže spočívat v pouhém pohovoru soudce s dítětem, respektive zjištění názoru dítěte prostřednictvím jiných osob (jak tomu bylo právě v případě nezletilého vedlejšího účastníka). Podle Výboru pro práva dítěte zahrnuje účinné naplnění čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, tedy práva dítěte být slyšeno, pět základních kroků: přípravu, samotné slyšení, posouzení schopnosti dítěte, informování dítěte o pozornosti věnované jeho názoru (o váze jeho názoru), opravné prostředky/možnosti nápravy (viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 k právu dítěte být slyšeno, ze dne 20. 7. 2009, CRC/C/GC/12, body 40-47). V rámci přípravy na slyšení přitom dítě musí být především vůbec informováno o svém právu vyjádřit názor a také o tom, jaký vliv bude mít jeho názor na výsledek řízení. Podobně i později, po provedení slyšení dítěte, je třeba dítě informovat o výsledku řízení a vysvětlit mu, jak byl jeho názor zohledněn. Na základě této informace se pak dítě může mimo jiné rozhodnout podat stížnost či odvolání. Dítě musí mít přístup k opravným prostředkům proti porušení svého práva být slyšeno v rámci soudního či správního řízení.
39. Další komunikaci s dítětem, nad rámec provedení vlastního výslechu či slyšení dítěte, a nutnost poskytnout mu všechny relevantní informace akcentuje také Evropská úmluva o výkonu práv dětí, která v tomto ohledu ukládá určité povinnosti jak soudnímu orgánu, tak zástupci dítěte [čl. 6 písm. b) a čl. 10 písm. a) a b) této úmluvy].
40. Práva dítěte napříč soudním řízením jsou dále rozpracována v Pokynech Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem, ze dne 17. 11. 2010 (Guidelines of the Committee of Ministers of the Council of Europe on child-friendly justice). Pokyny nejprve zdůrazňují pětici základních principů. Mezi nimi je na prvním místě uveden princip účasti dítěte, v jehož rámci je mimo jiné apelováno, aby děti byly považovány za řádné nositele práv a mohly všechna svá práva vykonávat způsobem, který přihlíží k jejich schopnosti formulovat své vlastní názory i k okolnostem případu. V rámci podrobnějších doporučení pak Výbor ministrů připomíná, že soudní rozhodnutí, která se dotýkají dětí, by dětem měla být řádně a srozumitelně odůvodněna a vysvětlena, a to zejména v případě, že názorům dítěte nebylo vyhověno. V tomto ohledu by měl být činný i zástupce dítěte v řízení (či zákonný zástupce), který by dítěti dále měl vysvětlit také možnosti využití nápravných mechanismů. Výbor ministrů přitom obecně apeluje, aby děti v řízení, kde by mohl být střet zájmů mezi stranami, měly právo na své vlastní zastoupení, svým vlastním jménem (část IV, body 49, 75 a 37 citovaných Pokynů).
41. Ústavní a mezinárodněprávní principy vztahující se k zapojení dětí do soudních řízení či jiných procesů rozhodování o jejich záležitostech a k efektivní účasti dětí v takových procesech reflektuje také zákonná úroveň právní úpravy. Právo dítěte vyjádřit se k záležitosti, která se jej týká, je upraveno v § 867 (vůči soudu) a § 875 (vůči rodičům) občanského zákoníku, v § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů a v § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. V § 867 odst. 1 a § 875 odst. 2 občanského zákoníku - ve shodě se širším chápáním práva dítěte být slyšeno - je přitom zahrnuta také nutnost poskytnout dítěti před zjištěním jeho názoru potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a pak jej sdělit. Informování dítěte o souvislostech soudního řízení je pak stanoveno v § 20 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle něhož v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí; obdobnou povinnost vůči nezletilému přitom má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník. Tímto opatrovníkem je v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), který je § 8 odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí speciálně zavázán předat dítěti, o němž se rozhoduje a jež je schopno posoudit dosah a význam takového rozhodnutí, informace o všech závažných věcech týkajících se osoby dítěte.
42. Komentář k ustanovení § 867 občanského zákoníku uvádí, že: "občanský zákoník vychází z vyvratitelné domněnky, že dítě starší dvanácti let je již schopno informace soudu přijmout a na jejich základě si vytvořit svůj vlastní názor. Z toho by však mohl vzniknout mylný a nesprávný závěr, že soud by neměl komunikovat s dětmi mladšími. Je povinností a právem soudce, aby sám uvážil, kdy a jakým způsobem názor dítěte zjistí, s přihlédnutím k tomu, že i pohovor s dítětem výrazně mladším může postoj dítěte a jeho vlastní názor vyjasnit, přinést další poznatky a tím i přispět ke správnému rozhodnutí soudu. Tato osobní setkání mají též faktický význam pro rozhodování soudu, a to nikoliv pouze z hlediska realizace práva dítěte, ale jako významný pramen získání poznatků o dítěti a situaci v rodině." (NOVÁ, Hana. § 867 [Právo dítěte na informaci, právo dítěte na sdělení svého názoru a stanoviska]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3.). Způsob zjišťování názoru nezletilého dítěte přitom může (a vzhledem k věku by také měl být) značně neformální. Takový rozhovor se soudcem totiž jistě nemá mít charakter výslechu a primárně neslouží k získání informací o skutkovém stavu. Jeho základním cílem je zjištění názoru dítěte. Přesto je vždy tento pohovor soudce s dítětem i cenným zdrojem poznatků o rodinné situaci a o vztazích v rodině (srov. NOVÁ, Hana. § 867 [Právo dítěte na informaci, právo dítěte na sdělení svého názoru a stanoviska]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 5.). Rozhovor s dítětem tak může probíhat například v kanceláři soudce (mimo formální prostřední jednací síně), či může rozhodující soudce navštívit dítě v jemu známém prostředí, případně v neutrálním prostředí některé neziskové organizace zabývající se péčí o nezletilé. Ústavní soud také již mnohokráte rozhodl, že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka [nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález
sp. zn. IV. ÚS 3305/13
ze dne 15. 10. 2014 (N 193/75 SbNU 177), nález
sp. zn. I. ÚS 3304/13
ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) či nález
sp. zn. IV. ÚS 3900/14
ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199)].
43. Je třeba vycházet z toho, že právo nezletilého dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se ho týká (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, § 181; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, § 72; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, § 47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace § 867 občanského zákoníku. Tato množina právních řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně (srov. souhlasně např. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12. Právo dítěte být slyšeno. Výbor pro práva dítěte, Organizace spojených národů. Ženeva: 2009, s. 11, bod 32. Dostupný z: http://www.refworld.org/docid/4ae562c52.html.).
44. Naopak neumožnění dítěti uplatnit toto právo tak připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, § 71) atd. V nyní posuzované věci připadá v úvahu uvažovat pouze o věku nezletilého, přičemž ani ten není z pohledu Ústavního soudu překážkou pro to, aby byl nezletilý vyslechnut přímo, jak rozvádí níže.
c) Aplikace uvedených principů na projednávaný případ
45. V době rozhodování odvolacího soudu bylo nezletilému sedm a půl roku a docházel do první třídy základní školy. Z opatrovnického spisu, zejména z provedených znaleckých posudků a zprávy ze základní školy, vyplývá, že nezletilý je bystré a komunikativní dítě (škola přímo uvádí, že je "sdílný, bezprostřední chlapec"). Přesto se ani obvodní soud, ani městský soud nepokusily zjistit názor nezletilého přímo. Ústavní soud má za to, že u dítěte, které navštěvuje základní školu, v níž navíc (dle zprávy z této školy) vystupuje aktivně a bezproblémově, lze předpokládat, že bude schopno formulovat svůj názor na to, komu by mělo být svěřeno do péče, respektive u koho chce žít. Stejně tak lze předpokládat, že bude umět sdělit svůj názor na to, zda a jak se chce s osobami usilujícími o jeho svěření do péče stýkat. Ústavní soud například již v minulosti opakovaně zastal názor, že již šestileté dítě je nepochybně schopno vyjádřit se k tomu, zda si přeje chodit do školy či nikoliv [srov. nález ze dne 19. 12. 2017
sp. zn. II. ÚS 1931/17
(N 235/87 SbNU 811) či nález ze dne 9. 1. 2018
sp. zn. IV. ÚS 3749/17
(N 3/88 SbNU 55).
46. Specifikem nyní projednávané věci je skutečnost, že obě strany, tj. stěžovatelé i prarodiče nezletilého, jsou schopny o nezletilého řádně pečovat a usilují o to, aby jim byl nezletilý svěřen do péče. V takové situaci by proto bylo zjištění názoru dítěte naprosto zásadním vodítkem pro vyhodnocení, jaká úprava péče je v jeho nejlepším zájmu. Obecné soudy nemohou zcela rezignovat na svou zákonnou povinnost mu alespoň umožnit, aby se vyjádřil, a vytvořit mu pro jeho vyjádření ty nejvhodnější podmínky.
47. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že obecné soudy pochybily a porušily základní práva nezletilého vedlejšího účastníka, pokud se ani nepokusily zjistit jeho názor přímo. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že povinnost soudu zjišťovat názor dítěte (ve věku sedmi let) přímo z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Jak Ústavní soud podrobně popsal výše, vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu a vyspělost konkrétního dítěte, o které se v řízení jedná. Soudy by tak při rozhodování o péči o dítě měly primárně vycházet z předpokladu, že dítě ve školním věku je schopno vyjádřit v řízení, které se jej dotýká, svůj názor. Soudy mají přitom povinnost zjišťovat názor dítěte přímo. Za tím účelem musí vytvořit pro dítě co nejvhodnější podmínky k tomu, aby mohlo svobodně svůj názor zformulovat a sdělit. Až tehdy, kdy dospějí v konkrétním případě k opačnému názoru, tj. že není v nejlepším zájmu dítěte zjišťovat jeho názor přímo, musí zjišťovat názor dítěte nepřímo. Své rozhodnutí však musí náležitě odůvodnit.
48. Již toto procesní pochybení soudů obou stupňů samo o sobě zakládá ústavněprávní vadu napadených rozhodnutí. Ústavní soud přesto shledal, že není v nejlepším zájmu nezletilého pro tuto vadu napadená rozhodnutí zrušit, jak bude blíže rozebráno níže. Porušení ústavně zaručených práv nezletilého zúčastnit se řízení a sdělit své stanovisko podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a být vyslyšen v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla způsobilá porušit i právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 8. 2010
sp. zn. III. ÚS 3007/09
(N 172/58 SbNU 503)]. Tato porušení základních ústavně zaručených práv nezletilého totiž představovala i zásadní interferenci s řádným průběhem dokazování. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud shledal porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů. Ústavní soud však shledal i další porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, jak rozvádí níže.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů
49. Vedle porušení ústavně zaručeného práva nezletilého vedlejšího účastníka shledal Ústavní soud také porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Tato ústavně zaručená práva stěžovatelů byla porušena zjevně nezákonným, a tudíž svévolným postupem a rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6.
50. Z obsahu soudního spisu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud zahájil řízení "o změně osob pěstounů" z moci úřední. Obvodní soud sice dovozuje, že prarodiče nezletilého byli aktivně legitimováni k podání návrhu na zahájení řízení, to však z právních předpisů nevyplývá (jak je podrobněji popsáno výše). Toto řízení vedl obvodní soud necelé čtyři roky, přičemž řízení prodlužoval se zjevným cílem, totiž aby si nezletilý vedlejší účastník na základě faktické střídavé péče "zvykl" v prostředí prarodičů, které obvodní soud preferoval oproti stěžovatelům. Obvodní soud toto činil zjevně proto, aby vytvořil potřebné podmínky, respektive potřebný skutkový stav a mohl následně rozhodnout tak, jak od počátku zamýšlel, tj. svěřit nezletilého vedlejšího účastníka do péče jeho prarodičů. Konečný výrok v napadeném rozsudku, kterým obvodní soud změnil osoby pěstounů ze stěžovatelů na prarodiče nezletilého, však zákon nepředpokládá. Stejně tak nebyly splněny zákonem jasně vymezené podmínky pro vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku.
51. Rozhodnutí obvodního soudu, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, vykazuje prvky svévole. Obvodní soud rozhodoval v rozporu s kogentními normami podústavního práva, interpretoval normy podústavního práva takovým způsobem, aby tento výklad odpovídal jeho zamýšlenému rozhodnutí a své rozhodnutí nadto řádně a logicky neodůvodnil.
52. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tak není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
53. Ústavní soud obvykle nezkoumá, zda obecné soudy správně interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, jelikož výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech je v zásadě záležitostí obecných soudů. Nicméně v případě, kdy může svévolná aplikace podústavního práva obecnými soudy mít za následek porušení základních práv a svobod, Ústavní soud k přezkumu výkladového a aplikačního postupu obecných soudů naopak přistoupit musí. Konečně v případech, v nichž je ve hře primárně základní právo zakotvené v ústavním pořádku České republiky, je přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu intenzivnější, neboť jde o výklad ústavního, a nikoliv podústavního, práva.
54. V řízení o ústavních stížnostech má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod zejména v případě arbitrární aplikace podústavního práva [viz nález
sp. zn. II. ÚS 446/06
ze dne 21. 11. 2007 (N 200/47 SbNU 591) a rozhodnutí tam citovaná]. Obecné soudy tak nesmí při výkladu ani aplikaci právních norem konat svévolně a jsou povinny vždy upřednostnit ústavně konformní výklad právních norem [tato povinnost plyne pro soudy jednak z čl. 90, jednak z čl. 95 odst. 2 Ústavy; viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 48/95
ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)].
55. Za svévolnou aplikaci podústavního práva Ústavní soud považuje zejména nerespektování jednoznačné kogentní normy; případy, kdy obecné soudy či orgány státní správy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit; případy, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; či případy, je-li výklad a použití podústavního práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti například v důsledku přepjatého formalismu [viz nález
sp. zn. III. ÚS 94/97
ze dne 26. června 1997 (N 85/8 SbNU 287)].
56. Z obsahu soudního spisu, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že obvodní soud v řízení postupoval svévolně, jelikož zejména nerespektoval kogentní normy občanského práva hmotného i procesního a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Všechna jednotlivá procesní pochybení v zákonné rovině jsou (z hlediska podústavního práva) podrobně popsána v napadeném rozsudku městského soudu, který tato pochybení sám konstatoval a označil za nezákonná. Prvním pochybením obvodního soudu bylo konstatování aktivní legitimace prarodičů nezletilého k podání návrhu na změnu pěstounské péče. Městský soud shledal, že z dikce ustanovení § 969 občanského zákoníku je zřejmé, že prarodiče nejsou aktivně legitimované osoby pro podání návrhu na změnu pěstounské péče. To platí bez ohledu na nesplnění další podmínky existující ke dni zahájení řízení, a to existující (a navrhovatelem tvrzené) neshody mezi rodiči a pěstounem týkající se podstatné záležitosti nezletilého, která je důvodem pro podání návrhu (srov. bod 18 napadeného rozsudku městského soudu). Městský soud uzavřel, že obvodní soud vedl řízení a následně rozhodl v řízení o změně pěstounské péče ve smyslu ustanovení § 969 občanského zákoníku, které nemohl zahájit sám a nemohlo být ani zahájeno z podnětu prarodičů nezletilého podáním ze dne 27. 7. 2017. Za nezákonný postup považuje městský soud také to, jakým způsobem obvodní soud instruoval pěstouny (stěžovatele) k tomu, aby prodlužovali styk nezletilého s prarodiči, čímž dosáhl faktické střídavé péče. Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 6. 2. 2017 rozsudek, č. j. 15 Nc 2530/2014-263, kterým svěřil nezletilého do pěstounské péče stěžovatelů a tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 6. 2017. Podle ust. § 159a odst. 3 o. s. ř. byl tento rozsudek závazný pro obvodní soud i nadále. Městský soud dále shledal, že obvodní soud úmyslně vedl řízení po tak dlouhou dobu, aby si nezletilý zvykl na jiné prostředí (které obvodní soud v probíhajícím řízení preferoval a účastníkům to dával zřetelně najevo) a tím, že si nezletilý na nové prostředí zvykl, následně také odůvodnil svůj rozsudek. Takový postup obvodního soudu je však v rozporu s ustanovením § 471 odst. 2 z. ř. s., neboť své rozhodnutí soud nemůže odůvodňovat tím, že v důsledku jeho předchozího postupu v řízení v podstatě nebylo možno rozhodnout jinak (srov. bod 20 napadeného rozsudku městského soudu). Poslední pochybení shledal městský soud ve vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku, o níž obvodní soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 27a z. ř. s.
57. Městský soud však, veden záměrem chránit nejlepší zájem nezletilého, v napadeném rozhodnutí konstatoval, že i přes zjevnou nezákonnost rozsudek obvodního soudu nezruší. Konkrétně městský soud uvedl, že: "v důsledku nesprávného procesního postupu soudu I. stupně (délky řízení, faktických pokynů vedoucích k rovnoměrné péči navrhovatelů i zákonných pěstounů), nesprávného právního posouzení věci (absence aktivní legitimace navrhovatelů k možnosti změny pěstounů) došlo k natolik zásadním změnám v životě nezletilého, že by další změna v péči o něj (tedy navrácení nezletilého do pěstounské péče manželů Š.), byť by formálně odpovídala zákonné úpravě, nebyla v jeho nejlepším zájmu" (srov. bod 23 napadeného rozsudku městského soudu). V nejlepším zájmu nezletilého je podle městského soudu zachování stavu, ve kterém se v tu chvíli nacházel na základě rozhodnutí obvodního soudu, tj. v péči prarodičů. Městský soud byl tedy zjevně veden snahou "ušetřit" nezletilého dalšího soudního rozhodování a případné další změny v tom, v čí péči bude.
58. Ústavní soud po zralé úvaze dospěl k závěru, že postup městského soudu je v tomto konkrétním případě správný. Nyní projednávaný případ je specifický tím, že nezletilý byl v důsledku postupu orgánů veřejné moci, zejména Obvodního soudu pro Prahu 6, který jako opatrovnický soud rozhodoval od počátku řízení, "přesouván" mezi stěžovateli, tj. svými pěstouny a svými prarodiči. Jeho situace se navíc nepředvídatelně měnila vždy po uplynutí určité doby, po které si v daném prostředí "zvykl". Z výše popsaných pochybení obvodního soudu je zjevné, že nezletilý se stal objektem svévolného rozhodování, nikoliv plnoprávným subjektem řízení, kterým by měl být. Zejména obvodní soud tak vytvořil takový skutkový stav, který, byť byl dosažen protiústavním postupem a rozhodnutím, již Ústavní soud nebude (v nejlepším zájmu nezletilého) měnit. Byť lze vyjádřit určitou míru (laického) pochopení nad záměrem obvodního soudu navrátit nezletilého do jeho biologické rodiny, nelze než konstatovat, že jeho pochybení zasáhla ústavně zaručená práva stěžovatelů i nezletilého.
59. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva připouští, aby s cílem chránit nejlepší zájem dítěte soud ponechal dítě v péči osoby, ve které se nachází delší dobu, a to "na úkor" jiných osob, kterým bylo dítě odebráno z péče protiprávně. Typičtější je přitom situace, kdy je dítě rozhodnutím soudu předáno do náhradní péče a biologická rodina (zejména rodiče) usiluje o jeho navrácení. Nyní projednávaný případ je však opačný, neboť obvodní soud svěřil nezletilého do péče jeho biologických prarodičů a jsou to pěstouni (stěžovatelé), kteří se domáhají vrácení nezletilého do své péče. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře opakovaně vyslovil závěr, že pokud uběhla určitá doba, po kterou bylo dítě v náhradní péči, může být v jeho nejlepším zájmu, aby skutkový stav již nebyl měněn, a to i na úkor práv jeho rodičů (srov. např. Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99). Podle názoru Ústavního soudu lze tento závěr vztáhnout i na nyní projednávaný případ o to víc, jelikož nezletilý se nyní nachází v péči své biologické rodiny. Přestože je tedy nesporné, že obvodní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů (jak je rozebráno výše), v nastalé situaci je v nejlepším zájmu dítěte ponechat jej v péči jeho biologické rodiny, kde se již po dlouhém soudním řízení adaptoval, a to i na úkor práv stěžovatelů.
60. Ústavní soud proto shledal, že napadený rozsudek obvodního soudu obsahuje výše vymezené kvalifikované vady, které zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. V souladu s ochranou nejlepšího zájmu dítěte však nepřistoupil ke zrušení tohoto rozsudku.
61. Jedinou "světlou stránkou" v postupu obvodního soudu je skutečnost, že se nezletilý mohl (byť v důsledku neústavního postupu soudu) adaptovat postupně v domácnosti svých prarodičů. Prarodiče nezletilého se navíc podle svých možností snažili umožnit nezletilému styk se stěžovateli a naopak. Ústavní soud proto apeluje na prarodiče nezletilého, aby nezletilému v jeho nejlepším zájmu nadále umožňovali styk se stěžovateli a podporovali jej v něm, pokud o něj bude stát. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že je současně přesvědčen, že vzhledem k velmi specifickým okolnostem nyní projednávané věci je nanejvýš vhodné, aby obecné soudy rozhodly o styku nezletilého se stěžovateli, které je jistě možno považovat za nezletilému blízké osoby ve smyslu § 927 občanského zákoníku, a to za co nejširšího respektování názoru a přání nezletilého. Vzhledem k tomu, že v důsledku postupu obvodního soudu navázal nezletilý velmi silné citové vazby jak s prarodiči, tak se stěžovateli, je žádoucí, aby byl jeho styk s těmito pro něj důležitými osobami zajištěn právně závazným výrokem soudního rozhodnutí.
IV. Závěr
62. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
63. Ústavní soud výrokem IV. tohoto nálezu přiznal ustanovené opatrovnici nezletilého vedlejšího účastníka, advokátce Mgr. Kateřině Richterové odměnu ve výši 4 600 Kč. Odměna je určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a sestává ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k ústavní stížnosti), přičemž podle § 9 odst. 2 a odst. 4 písm. e) advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby 1 000 Kč. Ústavní soud se vzhledem k náročnosti případu a rozsahu podkladů, ze kterých opatrovnice vycházela, rozhodl pro navýšení odměny za úkon právní služby na dvojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Vedle odměny náleží opatrovnici také náhrada hotových výdajů podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 300 Kč na jeden úkon právní služby. V součtu proto Ústavní soud přiznal opatrovnici 4 600 Kč (2 x 2 300 Kč).
64. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů i nezletilého vedlejšího účastníka, avšak návrh na zrušení napadených rozhodnutí zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu