Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Volešáka, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 419/2024-525 ze dne 28. 1. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 152/2022-480 ze dne 14. 9. 2022 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 225/2010-424 ze dne 12. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, a obchodní korporace České Radiokomunikace a. s., sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal žalobou u Okresního soudu Praha-západ ("nalézací soud") odstranění stavby telekomunikačního vedení umístěné na jeho pozemku a vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy nejprve stěžovatelově žalobě vyhověly. Posléze Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 281/18 ze dne 2. 10. 2018 zrušil v této věci vydané usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3598/2017-268 ze dne 30. 10. 2017, neboť se meritorně nevypořádal s argumentací vedlejší účastnice. Následně Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 4161/2018-356 ze dne 26. 6. 2019 dovolání vedlejší účastnice znovu odmítl pro nepřípustnost. Ústavní soud uvedené usnesení spolu s předcházejícími rozhodnutími obecných soudů zrušil nálezem sp. zn. III. ÚS 2498/19 ze dne 16. 3. 2021 z důvodu ústavně nekonformního výkladu § 12 zákona o zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen "zákon o telekomunikacích").
2. Vázán závazným právním názorem Ústavního soudu nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku IV ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
4. Stěžovatel rekapituluje, že s právním předchůdcem vedlejší účastnice dobrovolně uzavřel časově omezenou nájemní smlouvu za účelem zlepšení šíření televizního signálu, kterou však soudy při svém rozhodování nezohlednily. Namítá, že zákonné věcné břemeno nemohlo vzniknout, protože nebyla splněna podmínka projednání stavby podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Podle stěžovatele se vztahem tohoto ustanovení na vznik věcného břemene Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 nezabýval, neboť se v něm zaměřil pouze na nesplnění notifikační povinnosti podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, ačkoliv nesplnění projednací povinnosti považuje stěžovatel za závažnější.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 ze dne 29. 3. 2016, podle nějž jsou povinnosti notifikace a projednání podle obou ustanovení nezbytnými podmínkami pro vznik věcného břemene. Celkově považuje zásah do svého vlastnického práva za nepřiměřený a nespravedlivý. Stěžovatel požádal vzhledem k délce celého řízení o přednostní projednání věci.
5. Ústavní stížnost byla podána řádně zastoupenou oprávněnou osobou [§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ve vztahu k části výroku IV rozsudku nalézacího soudu, která byla změněna výrokem II rozsudku odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno (nahrazeno). Ve zbývajícím rozsahu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný - je však zjevně neopodstatněná.
6. Pro nynější posouzení je stěžejní, že Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 považoval za protiústavní právní názor, že ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona je třeba splnění notifikační povinnosti, čímž mimo jiné překonal názor vyjádřený v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, na který stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny osoby a orgány, včetně Ústavního soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 197/96 ze dne 12. 6. 1997 (N 77/8 SbNU 243)]. Nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován [nález sp. zn. IV. ÚS 2158/16 ze dne 13. 6. 2017 (N 99/85 SbNU 655), body 18 a 19]. Rozhoduje-li Ústavní soud znovu po vydání kasačního nálezu, omezuje se jeho přezkum na posouzení, zda jeho rozhodnutí bylo v novém řízení respektováno; postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu je v takovém případě vyloučen [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)]. Závazný je přitom nález, nikoli odlišné stanovisko.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci obecné soudy jeho závazný právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 respektovaly. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v uvedeném nálezu byla řešena pouze otázka nezbytnosti splnění notifikační povinnosti ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Již v napadeném usnesení Nejvyšší soud vyložil, že ze struktury předmětného nálezu, především z odkazu na argumentaci obsaženou ve zrušeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svůj závěr mimo jiné podpořil nesplněním povinnosti podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích, je patrné, že podle Ústavního soudu nebyla podmínkou vzniku oprávnění zřizovat a provozovat telekomunikační vedení ani povinnost projednat stavbu telekomunikačního vedení podle zmiňovaného ustanovení.
9. K tomu lze doplnit, že v kasačním nálezu Ústavní soud učinil jednoznačný závěr, že oprávnění zřizovat a provozovat telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích vzniká ze zákona a že je třeba od předpokladů jeho vzniku odlišovat další samostatná práva a povinnosti plynoucí ze zákona, mezi které patří nejen notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 téhož zákona, ale i projednací povinnost podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích (výslovně v nálezu nezmíněná). Neučinění uvedených kroků způsobuje jiné následky než to, že příslušné oprávnění nevzniklo (srov. též Tégl, P., Hulmák, M. Zamyšlení nad dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věci okamžiku vzniku věcného břemene dle zákona o telekomunikacích. Právní rozhledy, 2018, č. 8, s. 283-289). Proto ani nájemní smlouva nemá vliv na existenci příslušného oprávnění.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. O žádosti stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu