Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Josefa Macha, zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 573/2020-249 ze dne 8. 4. 2020, proti usnesení Městského soudu v Praze 3 č. j. 72 Co 410/2019-213 ze dne 3. 12. 2019 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 4 C 225/2018-194 ze dne 2. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 23. 4. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje na to, že přerušení řízení v jeho případně není věcně opodstatněné a je v rozporu se zásadou hospodárnosti. Nad to má za to, že posouzení dovolací námitky stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu nese rysy protiústavnosti, v důsledku které je nutno na postup Nejvyššího soudu nahlížet jako na odmítnutí spravedlností a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
4. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
6. Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné situace již např. v usnesení ze dne 14. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 92/99
(veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
7. Ústavní soud pak ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení ze dne 21. 7. 2016
sp. zn. II. ÚS 3013/15
, ze dne 30. 8. 2017
sp. zn. I. ÚS 3396/16
, ze dne 20. 6. 2018,
sp. zn. II. ÚS 1925/18
nebo ze dne 14. 8. 2019,
sp. zn. II. ÚS 2392/19
).
8. Usnesení o přerušení řízení je totiž rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu přitom nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017
sp. zn. I. ÚS 1199/17
či ze dne 30. 5. 2017
sp. zn. II. ÚS 1275/17
). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka