USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti
žalované Telia Carrier Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 3, U nákladového
nádraží 3265/10, identifikační číslo osoby: 26207842, zastoupené Mgr. Milanem
Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o zaplacení
částky 71.981,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 4 C 225/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. prosince 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne
3. 12. 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 C
225/2018-194, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž ve věci
rozhodoval v pořadí svým druhým rozhodnutím, že v dané věci jsou splněny
podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp.
zn. 51 C 207/2019 bude rozhodováno o zřízení věcného břemene užívání k
předmětnému pozemku ve vlastnictví žalobce za současného určení jednorázové
náhrady za omezení žalobcova vlastnického práva k tomuto pozemku. Konstatoval,
že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí soudu v této věci, neboť bude-li ve zmíněném řízení vedeném pod sp.
zn. 51 C 207/2019 zřízeno věcné břemeno k předmětnému pozemku, bude zároveň
rozhodnuto i o přiznání jednorázové náhrady, jejímž primárním účelem je jednou
pro vždy kompenzovat omezení vlastnického práva způsobené zřízením věcného
břemene, a tudíž nebude důvod nadále uvažovat o možnosti přiznat žalobci další
plnění z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání
konkretizovanými rozhodnutími), jakož i v existenci otázky dovolacím soudem
dosud neřešené. Klade otázku, zda jednorázová náhrada za zřízení věcného
břemene soudem podle ustanovení § 147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s
ustanovením § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, konzumuje nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči vlastníkovi stavby za dobu užívání pozemku před právní mocí
rozhodnutí soudu o zřízení takového věcného břemene a pokud nikoliv, tak jestli
je dán důvod pro přerušení řízení. Domnívá se, že se nejedná o konkurenci
nároku na vyplacení jednorázové náhrady a nároku na vydání bezdůvodného
obohacení, neboť žalobce požaduje plnění za dobu, kdy k předmětnému pozemku
nebylo zřízeno věcné břemeno, přičemž přiznání jednorázové náhrady má
konstitutivní povahu a působí s účinky ex nunc. Dále odvolacímu soudu vytýká,
že se nevypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami, čímž založil
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznila, že argumentaci
žalobce považuje za předčasnou, neboť se týká toliko konečné úvahy o vztahu
bezdůvodného obohacení a jednorázové kompenzace za zřízení věcného břemene,
kterou se ovšem soudy nižších instancí nezabývaly. Podotkla, že dovolatel
nenamítá nenaplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a
že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným usnesením
odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího
soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (označené
usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), vysvětlil, že
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení
přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné
míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k
danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §
135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti
řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom
bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení
mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož
skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak
třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska
délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li
si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského,
obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o
přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může
dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem
dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních
otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které
konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či
nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22
Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení
řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019 podstatná pro
toto řízení, a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro
danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních
skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci. Předkládá-li žalobce k dovolacímu přezkumu otázku, zda jednorázová náhrada za
omezení vlastnického práva pokrývá i nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého před zřízením věcného břemene, pak se sluší podotknout, že řešení
této otázky se dotýká merita věci (věcného posouzení žalobou uplatněného
nároku) a odvolací soud nebyl s ohledem na limity vyplývající z ustanovení §
212a odst. 6 o. s. ř. oprávněn takovou otázku řešit (a také ji neřešil). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení procesní otázky, zda jsou
splněny podmínky pro (fakultativní) přerušení řízení podle ustanovení § 109
odst. 2 o. s. ř., přičemž – jak již bylo výše vyloženo – v intencích
rozhodování soudu ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo
podstatné, zda právní otázka řešená v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu
4 pod sp. zn. 51 C 207/2019 může představovat pro předmětné řízení natolik
významnou skutečnost, že by bylo vhodné, aby bylo vyčkáno na její vyřešení
pravomocným (meritorním) soudním rozhodnutím. Jinak řečeno, odvolací soud
neřešil, zda je nárok žalobce po právu, nýbrž toliko to, zda s ohledem na
uplatněný nárok přichází v úvahu přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. Namístě tak není řešení otázek hmotného práva, zejména pak zkoumání
oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, tedy i toho, zda žalobce má vedle
náhrady přiznávané (v souvislosti se zřízením věcného břemene) vlastníku
pozemku, jenž je věcným břemenem omezen, i právo žádat vydání bezdůvodného
obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu. Závěr odvolacího soudu, je-li – jako v poměrech projednávané věci – založen na
racionální úvaze konvenující zjištěným okolnostem věci, nelze hodnotit jako
nepřiměřený, a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v komparaci s judikaturou
Nejvyššího soudu obstojí. Sluší se dodat, že výtka dovolatele o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu, představuje námitku vystihující případ vady řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým
dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy,
pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový
případ však v projednávané věci nejde.
Nelze v souvislosti s uplatněnou
námitkou o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu pustit ze zřetele
závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl
uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
posuzovaném případě odůvodnění usnesení odvolacího soudu představuje
dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu
uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně
vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a
argumentační kvalitou odůvodnění usnesení odvolacího soudu nesouvisí. Usnesení
odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelné. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle
mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal
s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud konstantně judikuje, že
ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s
argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu
judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III.
ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne
19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách
Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud
při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na
odvolací námitky žalobce reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního
stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci
nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání,
dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití
odpovědi implicitní, odůvodnit. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu