Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky O. K., zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2024 (správně 2025) č. j. 12 Co 99/2025-5465 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. ledna 2025 č. j. 0 P 298/2017-5397, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a nezletilého D. O. K. a J. M. O. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka dále namítá porušení mezinárodního práva i Bilaterární dohody uzavřené mezi Českou republikou a Ruskou federací, vyhlášenou pod č. 95/1983 Sb.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2023 č. j. 12 Co 348/2022-4007 k uspokojení práva druhého vedlejšího účastníka - otce nezletilého (dále jen "otec") na střídavou péči k prvnímu vedlejšímu účastníkovi - nezletilému (dále jen "nezletilý") výkon rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce - matce nezletilého (dále též jen "matka") za nepředání nezletilého v období od 1. 10. 2023 do 17. 11. 2024 v celkové výši 1 450 000 Kč (celkem 29 pokut, každá ve výši 50 000 Kč) [výroky I. - XXIX.]. Ve výroku XXX. rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud takto rozhodl o návrhu otce na výkon rozhodnutí o péči k nezletilému k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému, za nepředání nezletilého v termínech uvedených v bodě I. rozhodnutí s odůvodněním, že matka nerespektuje od počátku rozsudek městského soudu, když otec měl naposledy nezletilého v péči dne 7. 5. 2023. Od té doby matka nepřetržitě otci brání v péči a styku s nezletilým. Matce byly dosud pravomocně uloženy pokuty v celkové výši 250 000 Kč, přičemž otec zdůrazňuje, že podle obsahu spisu je obvodní soud po matce nijak nevyžaduje. Obvodní soud dospěl k závěru, že je to matka, kdo úmyslně neplní dobrovolně soudní rozhodnutí, a proto měl soud podmínky nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut za splněné.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud usnesení obvodního soudu ve výroku XXX. o nákladech řízení potvrdil, ve výrocích I. - XIX. o uložení pokut jej potvrdil ve znění, že matka je povinna všechny pokuty zaplatit na účet obvodního soudu (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k uspokojení práva otce stýkat se s nezletilým byl nařízen výkon rozhodnutí uložením jí pokut, ačkoli podle předběžného rozhodnutí soudu Ruské federace byl nezletilý svěřen do bydliště matky a otci bylo uloženo od července 2023 hradit výživné k rukám matky. Matka má tedy syna legálně ve své péči podle rozhodnutí soudu Ruské federace. Byla-li tedy matka sankcionována českým soudem za styky, které otci nezletilého nenáleží, jde o porušení zákona. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v řízení nevyslechly nezletilého a napadená rozhodnutí tak byla vydána bez jeho slyšení.
V předmětné věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav, a to přesto, že soudy měly k dispozici listiny státních orgánů Ruské federace, kde proběhl výslech nezletilého soudem, byl zpracován psychologický posudek. Obecné soudy rozhodly nezákonně, když opětovně sankcionují matku nezletilého, která synovi ve styku s otcem nebrání. Nezletilý má přitom ke svému otci negativní vztah. Obvodní soud mimo jiné svým formalistickým procesním postupem odňal stěžovatelce možnost se k návrhům otce vyjádřit, když jí k tomuto ani nevyzval, návrh otce jí nezaslal, nezjistil si tedy stanovisko druhé strany, pouze bez ověření tvrzených skutečností otcem převzal jeho návrh, aniž by si vyslechl stanovisko nezletilého, či stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí.
Od toho však obdržel informaci, že nezletilý se dlouhodobě zdržuje v Ruské federaci u matky a její rodiny. Stěžovatelka poukazuje na nutnost aplikovat Smlouvu o právní pomoci s Ruskem, přičemž český soud nemá danou mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání věci. Soudy však v této otázce neučinily žádný dotaz ke kompetentnímu orgánu. Nezletilý se trvale od 25. 5. 2023 zdržuje v Ruské federaci jako ruský občan, ruské občanství má od narození. Matka byla nucena odcestovat dne 25. 5. 2023 do Ruska ke své rodině z naléhavých rodinných důvodů.
Stěžovatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, týkajícího se otázky obvyklého pobytu (bydliště). Dále stěžovatelka poukazuje na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého výkon rozhodnutí o svěření nezletilého do péče některého z rodičů násilím nelze provést, vyslovil-li nezletilý, že si to tak nepřeje [srov. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14
(N184/79 SbNU 91); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dále stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18
(N 40/93 SbNU 67), ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14
(N 184/79 SbNU 91) či ze dne 19. 4. 2016 sp . zn. II. ÚS 3489/15
(N 71/81 SbNU 253), týkající se uložení pokuty za nerealizovaný styk.
6. Stěžovatelka nesouhlasí se stanoviskem městského soudu, který sice akceptuje Bilaterární dohodu mezi Českou republikou a Ruskou federací, avšak přesto uvádí, že se nemusí aplikovat všechna ustanovení mezinárodní smlouvy. Stěžovatelka rovněž považuje za nesprávné stanovisko městského soudu, že příslušný rozhodnout věc byl obvodní soud, když dítě nebylo českým ani jiným soudem svěřeno do péče matky (pozn. soudu - nezletilý byl rozhodnutím městského soudu svěřen do střídavé péče obou rodičů). Nejenže to popírá rozhodnutí soudu Ruské federace, ale popírá to i samotné rozhodnutí obvodního soudu, kdy tento sám uvádí, že nemá danou mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání věci. Nezletilý byl svěřen do bydliště matky. Městský soud tak řádně nepřezkoumal dokumenty obsažené ve spise a jeho tvrzení si odporují. Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí vyhodnotil odjezd nezletilého jako dobrovolný, po obdržení listin z Ruské federace prokazující, že nešlo o únos, dítě vyřadil ze své evidence s tím, že není v žádném ohrožení. S ohledem na uvedené je zřejmé, že nezletilý se zdržuje v Ruské federaci legálně, byl zde svěřen do péče matky resp. do jejího bydliště, a otci bylo zpětně uloženo výživné. Uložení pokut v astronomické výši matce je nezákonné, diskriminační a šikanózní. Úhradou uložené pokuty by došlo u stěžovatelky k existenčním potížím a její záměrné likvidaci, což by mělo výrazně negativní dopad i na nezletilého.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že soud nezjistil názor a přání dítěte, přestože nezletilý chtěl jít vypovídat k soudu. Soud tak nerespektoval prokázané skutečnosti zjištěné státními orgány ruské justice, ačkoli měl spis k dispozici. Soud odmítl výslech dítěte, přičemž jiný způsob jeho zjištění je pouze formalistickým postupem. Tím došlo k porušení nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. V rozporu se zákonem oba soudy nedůvodně sankcionovaly matku nezletilého za zjevnou vůli dítěte se s otcem nestýkat, kdy jde o dospívajícího jedince (14 let), jehož názory jsou dlouhodobě vyhraněné. Podle čl. 32 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem obou rodičů, stejně tak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči od obou rodičů. Nezletilý musí být chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. l0 odst. 2 Listiny. Ve své rozhodovací praxi klade Ústavní soud opakovaně důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí), neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
8. Své podání stěžovatelka dále doplnila informací, že dne 7. 5. 2025 obdržela od Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí zprávu, že úřad ukončuje spis týkající se žádosti o navrácení syna, když důvodem je zejména rozhodnutí Zavolžského obvodního soudu města Tver, které určilo bydliště nezletilého dítěte na území Ruské federace u matky, zde je od 25. 5. 2023, a dále je důvodem nepodání žaloby otcem ve lhůtě jednoho roku k navrácení nezletilého do České republiky.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
13. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
14. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, na jejichž základě byly stěžovatelce podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), uloženy pokuty v celkové výši 1 450 000 Kč. Problematikou ukládání pokut podle uvedeného ustanovení, jakožto prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (stěžovatelce) soudem ve prospěch oprávněného (otce), a tedy jednoho z řady opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život, se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž uvedl řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát (viz např. odůvodnění usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 890/16 ).
15. V nyní posuzované věci měl městský soud, stejně jako obvodní soud, podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle § 502 odst. 1 z. ř. s. za splněné, neboť oba soudy shodně dospěly k závěru, že je to matka, kdo úmyslně neplní dobrovolně soudní rozhodnutí. Městský soud k argumentaci matky nutností odjezdu do Ruské federace i s nezletilým bez souhlasu otce přiléhavě poukázal na to, že nezletilý je stále český státní občan s obvyklým bydlištěm v České republice. Toto jeho bydliště nebylo v souladu s platnými zákony České republiky změněno, když matce je známo, že tak nemůže učinit bez souhlasu otce (§ 875 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), popř. nahrazení souhlasu otcem soudem (§ 877 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Městský soud měl za prokázané, že pobyt matky s nezletilým v Ruské federaci má za účel nejen znemožnit styk otce s nezletilým, ale dosáhnout i změny rozhodnutí českých soudů vydáním rozhodnutí ruského soudu. Matka tak stále pokračuje v jednání, kterým ostentativně ignoruje rozhodnutí českých soudů. K námitkám matky městský soud zdůraznil, že místní příslušnost v opatrovnických věcech se řídí § 4 odst. 2 z. ř. s., podle něhož obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný je soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. Městský soud poukázal na to, že z jednání a chování matky po celou dobu vedení opatrovnického řízení jednoznačně vyplývá, že jde o vůli matky mařit otci jakýkoliv styk. Odkaz matky na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 , ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 nebo ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 pro podporu tvrzení, že jí nemá být uložena pokuta, je tak podle městského soudu nepřípadný.
16. Městský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že obvodní soud byl příslušný rozhodovat o věci podle návrhu otce, když dítě nebylo českým soudem, a dokonce ani jakýmkoli cizozemským soudem, svěřeno do péče matky. Městský soud přiléhavě poukázal na to, že obecně platí, že je v zájmu nezletilého, aby v řízení rozhodoval soud, který je tomuto hlavnímu aktérovi nejblíže, ale současně i takový, který o něm má (může mít) k dispozici nejrychleji co nejúplnější a bezprostřední informace. Takovým soudem soud podle bydliště ovšem automaticky být nemusí. Poukázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, podle kterého zájem dítěte vyžaduje, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny nezletilému blízkým soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte ponechává soudu určitou míru uvážení o přenesení příslušnosti, i když je u soudu, kam má být řízení přeneseno, naplněna podmínka blízkosti.
17. Městský soud přiléhavě poukázal na to, že Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že právní institut pokuty, předvídaný § 502 odst. 1 z. ř. s. lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Jak je zřejmé z dikce uvedeného zákonného ustanovení, účelem pokuty tu je v prvé řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, pročež na uloženou pokutu nelze nazírat primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu, a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k tomu, jak se domoci subjektivního práva na nerušený rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny (viz i nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 či ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 ).
18. K námitce stěžovatelky, že obvodní soud jí odňal možnost se k návrhům otce vyjádřit, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, ve kterém soud přiléhavě poukázal na to, že značná část spisu tvoří vyjádření matky, ze kterých vyplývá její neměnné stanovisko, že nezletilého chce vychovávat jen sama, a to v současné době v Ruské federaci, a to bez ohledu na vykonatelné opatrovnické rozhodnutí. Dále poukázal na to, že ani v odvolání matka neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, z níž by nevycházel obvodní soud, a která by nevyplývala ze spisu.
19. Městský soud se dále ústavně konformním způsobem vypořádal i s participačním právem nezletilého, když poukázal na to, že nezletilý byl v řízení vyslechnut orgánem sociálně právní ochrany dětí, Policií České republiky a též znalkyněmi i psycholožkou. Nyní se nezletilý nachází v Ruské federaci a jeho výslech je v současné době fakticky nerealizovatelný.
20. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí městského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil.
21. Ústavní soud neshledal prostor ke svému zásahu ani ve vztahu k výši uložených pokut. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval rovněž výší uložených pokut a dospěl k závěru, že stanovená výše pokut odpovídá majetkovým poměrům matky. Zjištěné majetkové poměry matky i bez případného majetku v Ruské federaci podle soudu postačují k zaplacení uložených pokut, i když již dosáhly nadprůměrné celkové výše, a proto ji ekonomicky neohrozí. Výše pokut není nepřiměřená a ani "až šikanující a pro matku likvidační", jak tvrdí stěžovatelka a není v rozporu se zákonem. Městský soud tedy v základních rysech předestřel, proč považoval za nutné uložit stěžovatelce pokuty v maximální možné výši, přičemž lze mít za to, že tak činil se znalostí stěžovatelčiných majetkových poměrů prokázaných, s ohledem na něž nelze výši pokut považovat za nepřiměřenou.
22. Ústavní soud dovozuje, že nerespektuje-li matka pravomocné rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (tj. střídavou péči o nezletilého), přičemž následně je toto jednání matky postiženo pokutami za nepředání nezletilého do péče otce, když jejich uložení je logicky a srozumitelně odůvodněno, není žádného důvodu, aby Ústavní soud takovýto postup městského soudu, resp. obou soudů, shledal neústavním, a to zvláště za situace, kdy městský soud respektoval ústavně zaručená rodičovská práva podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. S ohledem na shora popsané jednání matky nelze použít ani nosné důvody již uvedených nálezů sp. zn. III. ÚS 3462/14 či II. ÚS 3489/15 , když vůle nezletilého byla podle zjištění soudů tímto jednáním matky zásadně ovlivněna.
23. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
24. Ústavní soud dále poukazuje na to, že ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3123/19 , které se taktéž zabývalo nařízením výkonu rozhodnutí o styku s nezletilými uložením pokuty, uvedl, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
25. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že otázkou ukládání pokut téže stěžovatelce za nepředání nezletilého otci v předchozích obdobích se Ústavní soud zabýval již v usneseních ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2923/23 a ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1359/24 , kterými byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Na závěry obsažené v těchto usneseních Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
26. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilého. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a při svém rozhodování přitom měly na zřeteli především zájem nezletilého. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a v jejich závěrech Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nemá žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. Návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl a rovněž ho odmítl, neboť jako návrh tzv. akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. Věc nicméně s ohledem na předmět řízení posoudil přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu