Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. O.
V. K. a 2. nezletilého D. d. O. K., zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024 č. j. 12 Co 68/2024-5079, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. M. d. O. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka (dále též "matka" nebo "stěžovatelka") a 2. stěžovatel (dále též "nezletilý") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé též navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a požádali o přednostní projednání věci.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 4. 8. 2023 č. j. 0 P 298/2017-4661, 22 P a Nc 171/2023, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 11. 2023 č. j. 0 P 298/2017-4824, 22 P a Nc 171/2023, zamítl návrh vedlejšího účastníka (dále též "otec"), aby bylo rozhodnuto tak, že soud nařizuje podle rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2023 č. j. 12 Co 348/2022-4007 (dále jen "rozsudek ve věci samé"), k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému výkon rozhodnutí, uložením pokuty matce ve výši 50 000 Kč za nepředání nezletilého v termínu od 26. 6. 2023 od 18:00 do 1. 7. 2023 do 9:00 hodin s tím, že matka je povinna pokutu uhradit ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I) a návrh otce, aby bylo rozhodnuto tak, že soud nařizuje podle rozsudku ve věci samé, k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému výkon rozhodnutí, uložením pokuty matce ve výši 50 000 Kč za nepředání nezletilého od 15. 7. 2023 od 9:00 hodin do 1. 8. 2023 do 18:00 hodin s tím, že matka je povinna pokutu uhradit ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II).
3. K odvolání otce rozhodl městský soud napadeným usnesením, že usnesení obvodního soudu se v zamítavém výroku I mění tak, že soud nařizuje podle rozsudku ve věci samé, k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 50 000 Kč za nepředání nezletilého v termínu od 26. 6. 2023 od 18:00 do 1. 7. 2023 do 9:00 hodin s tím, že matka je povinna pokutu uhradit na účet obvodního soudu do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (výrok I), a že usnesení obvodního soudu se v zamítavém výroku II mění tak, že soud nařizuje podle rozsudku ve věci samé, k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 50 000 Kč za nepředání nezletilého od 15. 7. 2023 od 9:00 hodin do 1. 8. 2023 do 18:00 hodin s tím, že matka je povinna pokutu uhradit na účet obvodního soudu do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Městský soud shledal, že sama matka uvádí, že nezletilý se na základě jejího rozhodnutí zdržuje v cizí zemi, v níž český soud nemá žádné zákonné možnosti činit jakákoli opatření, a chodí i do tamní základní školy, o čemž opět (jako již mnohokrát) rozhodla sama matka bez souhlasu otce či nahrazení jeho souhlasu českým soudem. Lze tak důvodně předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou, že pobyt matky s nezletilým v Ruské federaci má za účel nejen znemožnit styk otce s nezletilým, ale dosáhnout i změny rozhodnutí českých soudů vydáním rozhodnutí ruského soudu.
Matka tak dobrovolně neplní soudní rozhodnutí o střídavé péči o nezletilého a otci v souladu s tímto rozsudkem do péče nepředává i přes již dříve uloženou pokutu. Ze strany matky stále nebyl dosud učiněn žádný pozitivní krok směřující k tomu, aby byl rozsudek českého soudu splněn. V souzené věci jde o výkon střídavé péče, a navíc v průběhu nalézacího řízení bylo prokázáno, že současná situace je důsledkem dlouhotrvajícího hyperprotektivního působení na nezletilého matkou a důsledkem její dlouholeté (pouze z její viny) téměř výlučné péče.
Matka stejně jako ostatní účastníci musí dodržovat platné zákony České republiky a pravomocná soudní rozhodnutí. Pokud matka tak nečiní a dlouhodobě deklaruje, že tak činit v žádném případě nehodlá, nařízení výkonu rozhodnutí je vymáháním splnění rozsudku, což je v demokratickém státě zcela rutinní právní postup.
5. Stěžovatelé zejména namítají, že jde opětovně o zjevnou šikanu nezletilého a matky od otce a navíc i o nesprávný a nezákonný postup soudu. Jsou toho názoru, že městský soud svým nesprávným a formalistickým procesním postupem odňal matce možnost spravedlivého procesu, když rozhodoval v tak závažné věci bez nařízení jednání, nevyslechl si nezletilého a pouze přejal návrh otce bez ověření tvrzených skutečností otcem, ač dokumenty založené do spisu prokazují jiný stav. Tedy nedostatečně zjištěným skutkovým stavem soud zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a porušení zákona. Navíc jsou stěžovatelé toho názoru, že zde nejsou podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty. Toto je možné proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí. Tím však není matka nezletilého, jak je soudu dobře známo. Matka si je vědoma svých povinností, ale při nespolupráci nezletilého, který k otci odmítá chodit, nemá matka žádné možnosti, jak ho k tomu donutit. Matka dostala již pokutu 150 000 Kč, což je se samo o sobě likvidační, aniž by jí předtím soud na toto upozornil, když si měl zjistit dané poměry v rodině, což neučinil. Není ani nutné uvádět, že tři vysoké pokuty v celkové výši 150 000 Kč jsou nejen nepřiměřené, ale až šikanující, formální a pro matku platící hypotéku likvidační, pokud to není záměrem soudu. Další pokuta opět matce ve výši 100 000 Kč je již nad rámec chápání a bude znamenat pro nezletilého a matku prodat byt, ztratit bydliště a dostat se do těžké životní situace. Ukládáním pokut matce se nijak nevyřeší vztah otce s nezletilým a vůle nezletilého se s otcem nestýkat a vidět ho. Je to nejen v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ale i proti zdravému rozumu. Je to v rozporu se zákonem a není zřejmé, proč soud neustále akceptuje a přejímá návrhy otce bez vlastního uvážení, kdy otec svá tvrzení nijak nedokládá. Jde o hrubé nadržování otci bez ohledu na zájmy a přání nezletilého a jeho zdárný vývoj.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (sc. 1. stěžovatelkou), která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého (sc. 2. stěžovatele) nebyly splněny procesní předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Z důvodu vymezených dále (tj. z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a z důvodu toho, že samotný předmět řízení se nezletilého přímo nedotýká, jelikož jde toliko o pokuty ukládané matce za neuskutečněné předání) však Ústavní soud v tomto konkrétním řízení opatrovníka nezletilému nejmenoval, jelikož by to na výsledku řízení nemohlo změnit ničeho.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči stěžovatelce zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
12. Napadené usnesení vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil (viz bod 4 tohoto usnesení) a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že již v usnesení ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2923/23 , týkající se předchozího výkonu rozhodnutí v posuzované věci, ověřil správnost závěrů městského soudu o negativním ovlivňování nezletilého stěžovatelkou a jejím přílišně protektivním přístupu, jenž je jednou z příčin stupňujících se závažných výchovných problémů nezletilého. K tomu lze dodat, že stěžovatelčino tvrzení, že nezletilý je otcem traumatizován a odmítá ho, bylo vyvráceno mimo jiné již zjištěními znalkyň a kolizního opatrovníka v řízení ve věci samé o péči.
Podle nich je vztah nezletilého k otci naopak pozitivní, nezletilý v průběhu znaleckého zkoumání i při pohovoru s opatrovníkem vyjádřil přání stýkat se s otcem, přespávat u něho, jezdit s ním na výlety apod. Na tomto závěru pak nemohou nic změnit listiny předložené stěžovatelkou v průběhu řízení o ústavní stížnosti, jelikož jde o listiny opatřené a doložené matkou, přičemž nutno zdůraznit, že jde o listiny státních orgánů Ruské federace a byly opatřeny až poté, co se stěžovatelka s nezletilým odstěhovala bez souhlasu soudu do zahraničí.
14. Ústavní soud shledává, že nerespektuje-li matka pravomocné rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (tj. střídavou péči o nezletilého), přičemž následně je toto jednání matky stiženo pokutou za nepředání nezletilého do péče otce, když uložení takovéto sankce je logicky a srozumitelně odůvodněno, není žádného důvodu, aby Ústavní soud takovýto postup městského soudu shledal neústavním, a to zvláště za situace, kdy městský soud přitom jednoznačně respektoval ústavně zaručená rodičovská práva podle čl.
32 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Městský soud se pak ústavně konformním způsobem též vypořádal s participačním právem nezletilého (srov. bod 26 napadeného usnesení a též fakt, že nezletilý se t. č. nachází v Ruské federaci). Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
15. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani argumentace namířená proti rozhodnutí o režimu péče a o výživném pro nezletilého. Veškeré námitky tohoto typu směřují proti rozhodnutím ve věci samé, jejichž zrušení stěžovatelé nenavrhují, a která tak nejsou předmětem nynějšího řízení. Ústavní stížnost proti rozsudku ve věci samé a jemu předcházejícímu rozsudku obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o péči a výživě nezletilého, navíc Ústavní soud již dříve odmítl z důvodu její opožděnosti (usnesení ze dne 20. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1663/23 ).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části - tj. v ústavní stížnosti nezletilého (viz sub 7) jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu