Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Řeřichy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, 160 00 Praha 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010, 29 NSČR 69/2011-A-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010, 1 VSPH 363/2011-A-81, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010-A-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") usnesením ze dne 8. února 2011 č. j. MSPH 91 INS 1628/2010-A-58, na základě insolvenčního návrhu věřitele (MEVA Schalungs - Systeme GmbH), mimo jiné zjistil úpadek dlužníka Jana Řeřichy (stěžovatele), prohlásil konkurs na majetek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně dva věřitele (insolvenčního navrhovatele a společnost RESVO Praha, s. r. o.) s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž insolvenční navrhovatel má pohledávku ve výši 203 463 140 Kč na základě ručitelského prohlášení ze dne 30. listopadu 1993 psaného v německém jazyce (v českém překladu označeného jako "Ručení za úvěr") a společnost RESVO Praha, s. r. o., má pohledávku ve výši 13 587 510,90 Kč splatnou dne 24. února 2007, které není dlužník schopen splácet.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2011 č. j. 1 VSPH 363/2011-A-11 rozhodnutí insolvenčního soudu v napadených bodech potvrdil. Odvolací soud vyšel z § 3 odst. 1 až 3, § 136 odst. 1 a § 141 insolvenčního zákona, a ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že je osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když dlužník má více věřitelů (mimo shora uvedených i Finanční úřad pro Prahu 2 s vykonatelnými daňovými pohledávkami a Československou obchodní banku, a. s., s úvěrovou pohledávkou). K tomu odvolací soud uvedl, že pohledávky finančního úřadu a banky neuvedl dlužník v seznamu závazků [§ 104 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], čímž nesplnil řádně povinnost, kterou mu uložil insolvenční soud [§ 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a proto se platební neschopnost dlužníka předpokládá.
4. Následné dovolání dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. 29 NSČR 69/2011-A-94 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolatel nepředložil (oproti svému mínění) dovolacímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že dlužník k výzvě insolvenčního soudu zatajil dva své věřitele (finanční úřad a banku), byla založena dlužníkova neschopnost plnit své závazky na existenci domněnky [§ 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a proto i v intencích ustálené judikatury a úpravy obsažené v § 141 insolvenčního zákona nebyla pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku.
V této souvislosti dovolací soud uzavřel, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace, vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. V posuzované věci brojil dlužník toliko proti pohledávce insolvenčního navrhovatele a nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má další tři věřitele, vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že své závazky není schopen plnit.
Z řečeného plyne, že ani účinné zpochybnění pohledávek insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení všech znaků úpadku dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (věcný přezkum závěru odvolacího soudu o doložení pohledávek insolvenčního navrhovatele by neovlivnil výsledek dovolacího řízení).
7. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice napadá rozhodnutí vydaná v rámci insolvenčního řízení, avšak obsahově se z podstatné části věnuje toliko problematice ručitelského prohlášení, která však pro vlastní insolvenční řízení není stěžejní. Zde je třeba zdůraznit, že obsah ručitelského prohlášení byl přezkoumáván v rámci sporného řízení vedeného před německými soudy, a pokud byly splněny všechny podmínky, resp. nenastala okolnost vylučující uznání [srov. čl. 33 a 34 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I")], nemohla být povinnost stěžovatele stanovená v rozhodnutí německých soudů a vyplývající z ručitelského prohlášení českými soudy jako exekuční titul neuznána. Současně platí, že podle čl. 36 Nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v uznávacím procesu v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Stěžovatelem uváděná výhrada rozporu cizozemského rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky (srov. § 36 zákona o mezinárodním právu soukromém, popř. i čl.
34 bod 1. Nařízení Brusel I), spočívající v tom, že podle domácího právního řádu by bylo ručitelské oprávnění absolutně neplatné, není rovněž relevantní. I pokud by bylo totiž aplikováno právo cizího státu, které určitý právní vztah (v daném případě ručitelský závazek) upravuje jinak než tuzemské právo, nepůsobí tato okolnost sama o sobě v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu.
8. Ve vztahu k samotným rozhodnutím insolvenčních soudů všech stupňů obsahuje ústavní stížnost pouze omezenou argumentaci, která se navíc nachází v rovině pouhé podústavní polemiky s právními názory obecných soudů. Z hlediska celkového posouzení věci je podstatné, že obecné soudy (i přes stěžovatelem tvrzené pochybnosti o cizozemském rozhodnutí, které sloužilo jako podklad pro prohlášení úpadku) v rámci insolvenčního řízení shledaly, že byly splněny předpoklady pro osvědčení úpadku ve formě platební neschopnosti [z důvodu existence dalších stěžovatelem zatajených pohledávek - viz § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona], a tyto své závěry jasně a srozumitelně odůvodnily. V jejich rozhodnutích nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a nelze z nich dovozovat ani porušení práva na ochranu vlastnictví, či porušení práva na podnikání.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu