Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyně Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelky Louren Hotel Management, s.r.o., sídlem Slezská 832/55 Praha 3, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem sídlem Rybná 9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 2547/2018-242, výroku II.
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 26 Cdo 1198/2021-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 12 Co 318/2018-334, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2020, č. j. 4 C 99/2016-290, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti Realty II, a. s., sídlem Branická 213/53, Braník, Praha 4, zastoupené Mgr.
MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1225/20 a
III. ÚS 2944/21 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1225/20 a
III. ÚS 2944/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1225/20
.
Ústavní soud obdržel shora označené ústavní stížnosti stejné stěžovatelky, které brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jež na sebe věcně navazují. V řízení, předcházejícím podání ústavních stížností, totiž obecné soudy rozhodovaly o určení neplatnosti nájemní smlouvy a o následné povinnosti stěžovatelky vyklidit blíže specifikovanou budovu hotelu. Této věcné návaznosti si je stěžovatelka vědoma, když žádá, aby ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2944/21 nebylo rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti pod sp. zn. II. ÚS 1225/20
.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Jelikož výše uvedené ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se věcí téže stěžovatelky, u kterých existuje jejich skutková a právní podobnost, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle výše uvedených ustanovení tyto věci k návrhu stěžovatelky spojil ke společnému řízení. Řízení o výše označených ústavních stížnostech bude nadále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1225/20 a v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21, a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, je soudcem zpravodajem v této věci soudce David Uhlíř, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
9. Stěžovatelka podala první ústavní stížnost proti prvnímu rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3501/2019 ve spojení s výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, současně napadla druhou stížností všechna navazující rozhodnutí po tomto kasačním rozsudku.
10. V první stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud měl ve svém kasačním rozsudku zrušit rovněž výrok II. prvního rozhodnutí prvostupňového soudu, neboť se jedná o výrok závislý ve smyslu § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - tj. závislý na výroku III. rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení tam specifikované stavby. Svým postupem však Nejvyšší soud zatížil kasační rozsudek nezákonností. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud na rozdíl od soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že dodatky č. 1 a 2 ke smlouvě jsou i přes nedodržení ujednané formy platné, avšak k dodatku č. 3 se nevyjádřil, protože tento výrok nebyl napaden odvoláním. Tím se nicméně zhoršilo postavení stěžovatelky, jelikož by musela dotčenou stavbu vyklidit, přestože by byla ve sporu úspěšná, kdyby od počátku vyslovil soud prvního stupně názor o platnosti všech dodatků. Ostatně stěžovatelka ani neměla možnost ve sporu postupovat jinak, neboť neplatnost dodatku č. 3 (za současné neplatnosti dodatků č. 1 a 2) byla v konečném důsledku v její prospěch. Tímto postupem jí bylo oproti vedlejší účastnici upřeno právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí soudy vyšších stupňů.
11. V druhé stížnosti pak soudům všech stupňů, které vydaly rozhodnutí po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, vytýká, že ve svých rozhodnutích vycházely z výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. dubna 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, jímž byla pravomocně k 17. 8. 2018 vyslovena neplatnost dodatku č. 3 k nájemní smlouvě ze dne 1. 1. 2015. Podle jejího názoru měl být v následném řízení shledán platným stejně jako dodatky č. 1 a 2, a to s ohledem na závěry vyjádřené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3501/2019-256. Odkazy na vázanost soudů rozsudky ve věci samé, resp. na ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. považuje v této souvislosti za nepřípadné. Předně ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. podle jejího názoru neznamená, že soud nesmí přihlédnout k důkazu, na který je nutno hledět jako na platné právní jednání. Ve vztahu k ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. pak uvádí, že nenavrhovala vydání nového rozhodnutí, jímž by soud vyslovil platnost dodatku č. 3, nýbrž pouze jeho zohlednění jako důkazu. Uvádí, že svými rozhodnutími soudy nastolily formální stav, který neodpovídá reálnému, jimi zjištěnému, skutkovému stavu.
12. Obvodní soud pro Prahu 3 se k oběma stížnostem vyjádřil tak, že výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4C 99/2016-179, nepovažuje za závislý a tudíž způsobilý ke zrušení ve smyslu argumentace žalované (stěžovatelky). K věcné argumentaci stran neplatnosti dodatku 3 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 8. 6. 2020, č. j. 4C 99/2016-290, zejména body 9 a 10 rozsudku. Ústavní stížnost podle soudu neobsahuje žádné skutečnosti, kterými by se obecné soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly.
13. Městský soud v Praze se ke druhé stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
14. Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. prvního rozsudku soudu prvního stupně, přestože nebyl účinně napaden ani odvoláním (ani dovoláním). Z odborné literatury i ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 28, března 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015) přitom vyplývá, že za závislý se považuje takový výrok, jehož obsah je svázán s jiným výrokem téhož rozsudku nebo usnesení v tom smyslu, že nemůže sám o sobě obstát, kdyby tento jiný "panující" výrok byl zrušen nebo změněn. Povaha závislého výroku vyžaduje, aby byl svým osudem spojen s výrokem, který je pro něj určující (srov. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydáni. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1695, a z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudky z 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4802/2009, a z 29. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 4635/2016, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 4203/16 ; a usnesení z 16. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 3363/2009). Závislost výroků musí být dána specifickou vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98, uveřejněné pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). O takovou závislost však podle názoru dovolacího soudu nejde. Není-li o platnosti smlouvy (dodatku) rozhodováno samostatně, posoudí se až v řízení o vyklizení toliko jako otázka předběžná, jejíž posouzení není pro soudy v jiných řízeních závazné. V projednávané věci nicméně bylo samostatně rozhodnuto jak o platnosti smlouvy, tak o neplatnosti dodatku č. 3. Dovolací soud proto musel z těchto závěrů vycházet, a při rozhodování o dovolání vedlejší účastnice měl možnost zvrátit toliko závěry soudů vyslovené ve vztahu k dodatkům č. 1 a 2. Své závěry nicméně Nejvyšší soud nemohl vztáhnout na všechny dodatky ke smlouvě, neboť každý z nich je samostatným právním jednáním.
15. Vedlejší účastnice se vyjádřila tak, že je stížnost směřující proti výroku II. prvního rozsudku obvodního soudu nepřípustná pro nevyčerpání žádného řádného ani mimořádného opravného prostředku. Jedná se o věc pravomocně rozhodnutou, proti níž ústavní stížnosti není přípustná. Stěžovatelka měla možnost se proti tomuto rozhodnutí, resp. jeho výroku II., účinně bránit odvoláním, což také (v rozporu s vlastním tvrzením v ústavní stížnosti) učinila, avšak opožděně. Kromě nepřípustnosti stížnosti v tomto rozsahu lze tak hovořit i o její opožděnosti s ohledem na to, že napadený výrok II. rozsudku obvodního soudu nabyl právní moci již v červenci 2018. Kasační rozsudek Nejvyššího soudu posléze neměl podklad pro to, aby stížností napadený výrok II. zrušil, nejedná se přitom ani o výrok navazující. Brojí-li stěžovatelka nyní proti rozsudku Nejvyššího soudu s argumentací, že měl tento soud zrušit pravomocný výrok II. obvodního soudu jako výrok závislý, měla využít mechanismu § 166 odst. 1 o.s.ř. ještě předtím, než se na Ústavní soud obrátila v tomto rozsahu rovněž nepřípustnou ústavní stížností. Ve zbytku se pak stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů v linii po kasačním rozsudku fakticky opět snaží prolomit výrok výroku II. prvního rozsudku obvodního soudu, proto vedlejší účastnice navrhla stížnosti nevyhovět. Z procesní opatrnosti se vyjádřila i k nezávislosti posouzení neplatnosti jednotlivých dodatků, které na sobě nejsou závislé a představují samostatná právní jednání. Rovněž není pravdou, že posouzení dodatku č. 3 bylo stěžovatelce ve prospěch, neboť to byla právě stěžovatelka, kdo předmětný dodatek v minulosti ve sporu předložila, jakožto dle jejího názoru dodatek platný. Původně byly napadeny jen dodatky č. 1 a 2, až poté, co stěžovatelka vznesla i dodatek č. 3, byl předmět řízení rozšířen. Jednotlivé dodatky byly nadto napadeny z různých právních důvodů.
16. Stěžovatelka v replice k vyjádřením setrvala na tom, že považuje argumentaci stran samostatného posuzování dodatků za irelevantní a že měl být klíčový výrok II. napadeného rozsudku obvodního soudu zrušen jako výrok závislý ze specifických hmotněprávních důvodů zřetelně plynoucích ze stížnosti. Stěžovatelka se domnívá, že postup Nejvyššího soudu není možný a dodatky trpěly stejnými nedostatky. Stěžovatelka se neztotožnila s právním názorem, že byla stížnost podána opožděně, ani že je nepřípustná. Ačkoliv uznává, že odvolání podala opožděně, nepovažuje za vhodné podávat z opatrnosti další a další opravné prostředky. Rovněž ani postup dle § 166 o. s. ř. dle stěžovatelky nebyl na místě.
17. Podstatou stížnosti stěžovatelky je snaha prolomit pravomocný výrok II. prvního rozhodnutí prvostupňového soudu, který explicitně napadá a kterým byla určena neplatnost dodatku č.
3. Ve své první stížnosti rovněž kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu vytýká, že nezrušil i tento (dle stěžovatelky závislý) výrok prvostupňového soudu. Veškerá ostatní rozhodnutí pak dle stěžovatelky neobstojí s ohledem na to, že následují (nedostatečný) rozsudek Nejvyššího soudu a vycházejí z výroku II. prvního rozhodnutí prvostupňového soudu. III.a Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz např. usnesení ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05
(U 12/37 SbNU 747)]. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek nápravy, který nastupuje až poté, co veškeré procesní prostředky, které mají stěžovatelé k ochraně svých práv, byly vyčerpány, resp. kdy náprava před jinými orgány veřejné moci zákonem předvídaným postupem není možná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 , N 111/19, SbNU 79).
19. Předně je třeba konstatovat, že předmětem řízení před odvolacím, ani dovolacím soudem v prvním kole linie obecných soudů se nestal výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, jímž byla vyslovena neplatnost dodatku č.
3. Ostatně proti výroku II. sice brojila stěžovatelka odvoláním, to však bylo odmítnuto pro opožděnost usnesením ze dne 31. července 2018, č. j. 4 C 99/2016-197, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 8. 2018. Tento výrok tak nebyl řádně napaden žádným řádným, ani mimořádným opravným prostředkem, který zákon o Ústavním soudu pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti vyžaduje. V tomto rozsahu je tak stížnost (směřující proti prvnímu prvostupňovému rozhodnutí č. j. 4 C 99/2016-179) nepřípustná. III.b Posouzení stížnosti proti ostatním rozhodnutím
20. V rozsahu směřujícím proti ostatním rozhodnutím obecných soudů je stížnost zjevně neopodstatněná.
21. Kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že klíčový výrok o neplatnosti dodatku č. 3 byl podle ní výrokem závislým a měl být rovněž zrušen. Podle Ústavního soudu se nicméně o závislý výrok nejedná. Jak upozornil již Nejvyšší soud ve svém vyjádření, závěry stran pravomocného výroku II. prvního prvostupňového rozhodnutí č. j. 4 C 99/2016-179 nelze prolomit § 242 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který stanovuje nevázanost dovolacími důvody v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen.
22. V této souvislosti je vyloučeno, aby na výroku o vyklizení byl závislý výrok o neplatnosti dodatku ke smlouvě. Ten může sám o sobě bez obtíží obstát, neboť je to naopak případný výrok o neplatnosti smlouvy (či jejího dodatku), jenž je určující pro výrok o vyklizení. Není-li o platnosti smlouvy nebo dodatku rozhodováno samostatně, posoudí se až v řízení o vyklizení toliko jako otázka předběžná, jejíž posouzení není pro soudy v jiných řízeních závazné. V projednávané věci nicméně bylo samostatně rozhodnuto jak o platnosti nájemní smlouvy, tak o neplatnosti sporného dodatku č.
3. Závislost výroků musí být dána specifickou vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98, uveřejněné pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura), tak tomu ovšem v projednávané věci není.
23. Argumentace stěžovatelky, že by Nejvyšší soud měl své závěry v napadeném kasačním rozsudku vztáhnout na všechny dodatky ke smlouvě, nemůže obstát, neboť každý z těchto dodatků je samostatným právním jednáním a podléhá tedy samostatnému přezkumu, přičemž zmíněné jednání mohlo být označeno za neplatné (eventuálně platné) z odlišného důvodu. S ohledem na výše uvedené tak stížnosti v rozsahu směřujícím proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3501/2019-256 neobstojí, resp. je zjevně neopodstatněná.
24. S ohledem na výše vyslovený závěr pak ani v navazujícím řízení (v druhém rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2020, č. j. 4 C 99/2016-290, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 12 Co 318/2020-334, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 26 Cdo 1198/2021-367) obecné soudy nepochybyly, když vycházely z pravomocně vyslovené neplatnosti dodatku č. 3 a ve spojení s kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu rozhodly dle tam vysloveného závazného právního názoru. Obsah ústavní stížnosti lze považovat pouze za pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů, která však opodstatněnost stížnosti nezakládá.
25. Ústavní soud proto odmítl stížnost stěžovatelky v části směřující proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, jako nepřípustný návrh pro nevyčerpání opravných prostředků podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti ostatním rozhodnutím odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť se jedná o návrh akcesorický, a jako takový sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/18 ze dne 27. 11. 2018).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu