Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2025 č. j. 22 Co 2/2025-311 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2024 č. j. 14 Nc 60/2023-219, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a V. F. a nezletilého D. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci určení výživného bylo v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodnuto, že stěžovatel (dále též "otec") je povinen platit výživné pro nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") ve výši 7 500 Kč měsíčně počínaje dnem 6. 12. 2023 (výrok I.), dále byla stěžovateli uložena povinnost doplatit dlužné výživné za dobu od 6. 12. 2023 do 31. 10. 2024 ve výši 33 540 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při svém rozhodování ignorovaly doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výživného. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že si je vědom toho, že uvedené tabulky nejsou formálně závazným právním předpisem, současně má však za to, že nelze přehlížet jejich význam coby nástroje kultivace a sjednocování soudní praxe. Je přesvědčen, že soudy se nemohou spokojit s pouhým konstatováním jejich nezávaznosti, ale mají povinnost se s jejich principy vypořádat, což se v posuzované věci nestalo. Podle jeho mínění pominuly doporučený procentní rámec i korekční faktor péče a styku. Má za to, že správná aplikace principů tabulek by vedla k podstatně nižší částce výživného.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny tyto předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017
sp. zn. II. ÚS 869/17
].
8. K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů - § 913 a § 915 občanského zákoníku [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297)]. Zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává i po rozvodu základní povinností obou rodičů, k čemuž musí nadále vynaložit veškeré úsilí, a to i na úkor svých ryze vlastních zájmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018
sp. zn. III. ÚS 2324/17
(N 76/89 SbNU 173).
9. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že obecné soudy nevycházely z doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výše výživného. Již ze samotného názvu však plyne, že povaha tabulky je toliko doporučující, soudy se jí tedy nemusí řídit. Na tom nic nemění skutečnost, že principy, na kterých tabulka staví, jsou obecně platné, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti s odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
. Rozhodné při určování výše výživného jsou však vždy skutečnosti zjištěné v každém konkrétním případě. Ostatně Ústavní soud ve zmíněném nálezu mimo jiné konstatoval, že čistě "tabulkově" či dílově stanovená výše výživného bez vypočtení kontrolní částky či jiných korekcí může být nepřiměřená a může mít své negativní dopady. Zdůraznil, že stanovení výživného je vždy toliko snahou přiblížit se přirozenému stavu, kdy je výživa zajišťována v rámci funkční rodiny, a že obecné soudy nemohou být pouhými počtáři. Dodal, že je proto nezbytné učinit úvahu, zda stanovená výše výživného nevytváří znatelnou až neslušnou nerovnost mezi poměry dětí a povinného rodiče, a že ať již obecné soudy k tomu využijí výše zmiňovaného nástroje - doporučující tabulky a kalkulačky výživného - či nikoli, jde o nepostradatelnou součást jejich závěrů.
10. Z napadených rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu v nyní posuzované věci se podává, že soudy při zvažování skutečných příjmů stěžovatele, resp. jeho skutečných výdělkových možností a schopností, vycházely z ustálené judikatury, podle které při hodnocení majetkových a finančních prostředků rodiče je nutno přihlížet nejen k fakticky vykazovaným příjmům z jeho výdělečné činnosti, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku i ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni [viz např. nálezy ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297) či ze dne 30. 6. 2010
sp. zn. II. ÚS 671/09
(N 131/57 SbNU 603)]. Dospěly přitom k závěru, že stěžovatel dosahuje v průměru příjmu kolem 50 000 Kč měsíčně a že jeho životní úroveň byla a je dále zvyšována zejména výlučným vlastnictvím nového rodinného domu a vlastnictvím finančních prostředků na jeho účtech. Současně přihlédly k tomu, že stěžovatel o nezletilého jeví skutečný zájem a často se s ním stýká, čímž i částečně plní vyživovací povinnost k synovi formou své osobní péče, a dospěly k přesvědčení, že všem těmto hlediskům odpovídá částka výživného uvedená ve výroku, pohybující se cca mezi jednou šestinou a jednou sedminou průměrných čistých měsíčních příjmů stěžovatele, což v současné době představuje adekvátní participaci nezletilého na současné životní úrovni stěžovatele.
11. V řízení byly zjištěny všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb nezletilého, významné. Okresní soud i krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.
12. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu