Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti E. H., t. č. Vazební věznice Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 869/17
, a ústavní stížnosti nezl. E. M. a G. M., zastoupenými Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 873/17
, o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 869/17
a
sp. zn. III. ÚS 873/17
se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod
sp. zn. II. ÚS 869/17
.
Ústavní soud obdržel dne 22. 3. 2017 ústavní stížnost E. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016 č. j. 17 Co 342/2016-1415 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 4. 2016 č. j. 21 P 25/2002-1219, které byla přidělena spisová značka
II. ÚS 869/17
. Podle rozvrhu práce připadla tato věc soudci zpravodaji Vojtěchu Šimíčkovi. Téhož dne obdržel Ústavní soud ústavní stížnost nezl. E. M. a G. M. též proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016 č. j. 17 Co 342/2016-1415 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 4. 2016 č. j. 21 P 25/2002-1219. Ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka
III. ÚS 873/17
a podle rozvrhu práce připadla soudci zpravodaji Josefu Fialovi.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
Ústavní soud po zjištění, že v obou ústavních stížnostech napadají stěžovatelé shodná soudní rozhodnutí (jde o rozsudky, jimiž byla určena výše vyživovací povinnosti E. H. k nezl. E. M.), z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu pro rok 2017 č. Org 1/17 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Vojtěch Šimíček.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
7. Krajský soud v Praze v rozsudku rovněž napadeném nyní projednávanými ústavními stížnostmi nicméně tato odvolání stěžovatelů neshledal důvodnými a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. Krajský soud se zcela ztotožnil s výše rekapitulovanými právními závěry okresního soudu ohledně majetkových možností i výdělkových schopností stěžovatele 1) platit výživné v původně stanovené výši, s výjimkou doby trvání jeho pracovní neschopnosti, kterou krajský soud rovněž označil za důvod, kvůli němuž bylo nezbytné přistoupit ke snížení výživného na polovinu, což "zcela odpovídá jak poměrům nezletilého, zejména jeho odůvodněným potřebám, a poměrům [stěžovatelky 3)] (invalidní důchodkyně), tak možnostem a zejména majetkovým poměrům [stěžovatele 1)], který ani v uvedeném období nebyl zcela bez příjmu, vlastnil nemovité věci a v roce 2014 získal peněžité prostředky také prodejem pozemku o rozloze 5.000 m2." K odvolacím námitkám stěžovatele 1) krajský soud konstatoval (shodně s okresním soudem), že na jeho straně "nedošlo od doby posledního rozhodnutí o výživném k takové změně poměrů, která by mohla pro dobu po 28. 2. 2015 snížení jeho vyživovací povinnosti odůvodnit." Krajský soud sice přisvědčil námitce stěžovatele 1), že okresní soud bez potřebné odbornosti činil odborné závěry o schopnosti výkonu práce při jeho diagnóze a při správné medikaci, uvedené pochybení nicméně dle krajského soudu "nevedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci, neboť samotné onemocnění [stěžovatele 1)] není novou skutečností a nemůže být tedy posouzeno jako změna poměrů na jeho straně, a bylo prokázáno, že otec pracovní činnost (byť jiného charakteru) vykonával jak v době před posledním rozhodnutím ve věci, tak v nedávné minulosti."
8. Stěžovatelé v ústavních stížnostech nadále polemizují (opět z protichůdných hledisek) s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřeli již v odvolacím řízení, vyjadřují svůj nesouhlas především se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o návrhu stěžovatele 1) na snížení výživného ve vztahu k nezl. stěžovateli 2). Stěžovatelé 2) a 3) konkrétně vyjadřují nesouhlas s tím, jak obecné soudy provedly hodnocení jimi provedených důkazů, když svá rozhodnutí opřely o nedostatečně zjištěný skutkový stav jak ohledně skutečných majetkových poměrů stěžovatele 1), tak jeho zdravotního stavu, přičemž jejich právní závěr o potřebě snížení výživného v daném období reálné situaci zdaleka neodpovídá. Stěžovatel 1) rovněž namítá, že právní závěry obecných soudů jsou nepřezkoumatelné a vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nicméně proto, že naopak důsledně nevážily závažnost jemu diagnostikované duševní poruchy a jejích důsledků na potencialitu příjmů dosahovaných stěžovatelem 1), jež zdaleka nekoresponduje s výši stanoveného výživného. Obecné soudy dle stěžovatele 1) pouze přejaly závěry přijaté v předchozích řízeních, aniž by zohlednily současnou situaci stěžovatele 1) (zdravotní stav, výkon trestu odnětí svobody) i či skutečné potřeby nezletilého.
9. Ústavní soud předně zvažoval skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti nezl. stěžovatele 2) zastoupeného stěžovatelkou 3) (matkou) může ovlivnit nejen zájmy nezletilého, ale také obou rodičů. Vzhledem však k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal i ústavní stížnost nezl. stěžovatele 2) jako zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezl. stěžovateli 2) opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně také srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2965/12
ze dne 3. 9. 2012; usnesení
sp. zn. III. ÚS 2235/13
ze dne 8. 8. 2013; či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1888/16
ze dne 9. 8. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud totiž posoudil obsah ústavních stížností a - jak již bylo zmíněno - dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu 4. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Stěžovatelé v ústavních stížnostech polemizují s aktuální, resp. dočasnou (v období od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015) úpravou výživného stěžovatele 1) ve vztahu k nezl. stěžovateli 2) a se způsobem, jakým obecné soudy za účelem její možné změny zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatelé nicméně shodně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavních stížnostech předkládali v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považují za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhají změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti, která byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizují i v řízení před Ústavním soudem.
12. Ke konkrétní polemice stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o návrhu stěžovatele 1) na změnu úpravy (snížení) jeho vyživovací povinnosti k nezl. stěžovateli 2), Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 511/05
ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 299/06
ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
13. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je koncipováno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelů, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná či nepřezkoumatelná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud (po provedeném dokazování), tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v aktuálních majetkových možnostech a výdělkových schopnostech stěžovatele 1) došlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly přijetí změny (snížení) stanovené výše výživného, jehož se stěžovatel 1) svým návrhem domáhal. Ústavní soud je proto toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně a srozumitelně odůvodnily. Krajský soud se nadto v napadeném rozhodnutí dle Ústavního soudu dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatelé předestřeli v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávaných ústavních stížností. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatelů vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.
14. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatelů, jimiž zpochybňují samotné, výše rekapitulované právní závěry obecných soudů, které Ústavní soud naopak považuje za ústavně konformní a s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu i spravedlivé. Obecné soudy totiž velmi důsledně vážily závažnost dopadů aktuálních okolností vzniknuvších na straně stěžovatele 1) (zdravotní stav, pracovní neschopnost, výkon trestu) na jeho výdělkové schopnosti a možnosti hradit výživné ve vztahu k nezl. stěžovateli 2) v původně stanovené výši, přičemž tyto okolnosti (v případě pracovní neschopnosti) shledaly na straně jedné za natolik závažné, že již odůvodňují snížení výživného. Na straně druhé ovšem dle Ústavního soudu správně dovodily, že se jednalo o okolnost pouze dočasného charakteru, přičemž další okolnosti za natolik závažné, aby odůvodňovaly trvalé snížení původně stanovené výše výživného (ve smyslu ustanovení § 923 občanského zákoníku), obecné soudy již nepovažovaly, tím spíše, že vznik posledně uvedené okolnosti (výkon trestu) byl přímým důsledkem samotného jednání stěžovatele 1), které nemůže jít k tíži nezl. stěžovatele 2). Ze skutečnosti, že se stěžovatelé s právními závěry obecných soudů neztotožňují, nicméně nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
15. Výše uvedeným právním závěrům, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu