Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky CYRRUS, a. s., sídlem Veveří 3163/111, Brno, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 5 Cmo 15/2019-534, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Ing. Jozefa Vozára, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V posuzované věci se vedlejší účastník jako žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 2 998 261,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že stěžovatelka porušila povinnosti stanovené zákonem pro obchodníky s cennými papíry.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 5 Cmo 15/2019-383 změnil k odvolání vedlejšího účastníka původně zcela zamítavý výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2018 č. j. 21 Cm 186/2013-315 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2018 č. j. 21 Cm 128/2013-324 tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbývající zamítavé části výrok I. rozsudku krajského soudu potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť úspěch vedlejšího účastníka a stěžovatelky v řízení byl v podstatě stejný. Stěžovatelka na základě pravomocného výroku I. rozsudku vrchního soudu vedlejšímu účastníkovi uhradila přiznanou částku ve výši 1 494 770,95 Kč.
4. Poté, co k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 3561/2019-424 zrušil měnící výrok rozsudku vrchního soudu, jakož i výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu i ve zbývající části, jíž byla žaloba zamítnuta, tj. v částce 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I). Rozhodl tak proto, že nastala situace, kdy stěžovatelka již plnila podle vykonatelného rozsudku vrchního soudu v části, která byla Nejvyšším soudem později zrušena, přičemž ale vrchní soud i ve svém druhém rozsudku dospěl k závěru, že žalobce nárok, na který stěžovatelka plnila, uplatnil po právu. V situaci, kdy stěžovatelka svoji povinnost splnila, musel zamítavý výrok krajského soudu potvrdit, byť se zcela jiným odůvodněním. Výrokem II. rozhodl vrchní soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, což odůvodnil obdobně jako ve svém předchozím rozsudku.
5. Stěžovatelka namítá porušení svého práva svobodně jednat v mezích zákona a práva na podnikání. Vrchní soud se v napadeném rozsudku dopustil nepřípustné libovůle, neboť dovodil z § 15 zákona o podnikání na kapitálovém trhu zákaz odměňovat zprostředkovatele skrze objem uzavřených obchodů, je-li zprostředkovatel zároveň zmocněncem zákazníka, avšak takový zákaz z uvedeného zákonného ustanovení vůbec neplyne.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že napadený rozsudek vrchního soudu postrádá řádné odůvodnění, a to z řady důvodů. Stěžovatelka zejména namítá, že vrchní soud vůbec neodůvodnil závěr o údajné kauzalitě mezi jednáním stěžovatelky a škodou vedlejšího účastníka. Vrchní soud se dále dle mínění stěžovatelky přezkoumatelně nevypořádal s její argumentací, kterou uplatnila v průběhu řízení.
7. Ústavní soud nejprve podotýká, že ve věci došlo ke změně soudce zpravodaje. Jelikož posuzovaná věc nebyla ke dni zániku funkce soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka skončena, byla přidělena v souladu s Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce ze dne 26. 6. 2024 č. j. Org. 38/24 soudci zpravodaji Jiřímu Přibáňovi.
8. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení.
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003
sp. zn. I. ÚS 615/03
, ze dne 21. 12. 2010
sp. zn. II. ÚS 1179/10
, ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. I. ÚS 3304/10
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu. Ve své ústavní stížnosti uvádí, že z procesní opatrnosti podává současně jak dovolání k Nejvyššímu soudu, tak i ústavní stížnost, neboť si není jistá, zda je její dovolání přípustné podle stávající judikatury Nejvyššího soudu.
12. Stěžovatelka tedy podává svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku vrchního soudu je v souladu s poučením poskytnutým vrchním soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka podala, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci před Nejvyšším soudem probíhá další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že z důvodu předčasnosti byla dne 19. 12. 2023 pod
sp. zn. IV. ÚS 1309/23
odmítnuta i ústavní stížnost vedlejšího účastníka, která směřovala toliko proti nákladovému výroku napadeného rozsudku vrchního soudu.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje a nebrání jí ve výkonu jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost bude potom (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem. Ústavní soud tedy není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti počne běžet až po doručení meritorního (konečného) rozhodnutí v této věci [srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení
sp. zn. III. ÚS 2725/15
ze dne 9. 10. 2015, či usnesení
sp. zn. III. ÚS 2345/16
ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších]. Je nicméně obecně vhodné, aby stěžovatelka z procesní opatrnosti na toto usnesení v textu (nové) ústavní stížnosti upozornila.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2024
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj