27 Cdo 3561/2019-424
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci
žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti
žalované CYRRUS, a. s., se sídlem v Brně, Veveří 3163/111, PSČ 616 00,
identifikační číslo osoby 63907020, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 2.998.261,20
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm
186/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383,
se ve výroku I. a ve výroku III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 10. 5. 2012 se žalobce
domáhá na žalované zaplacení 2.998.261,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady
škody, která mu vznikla tím, že žalovaná porušila povinnosti stanovené zákonem
pro obchodníky s cennými papíry.
[2] Vrchní soud v Olomouci k námitce nedostatku věcné příslušnosti
vznesené žalovanou usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. Ncp 170/2013-101,
rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 32 C 21/2012 je příslušný krajský soud podle ustanovení § 9 odst. 3
písm. p) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), ve znění účinném do 31. 10. 2012 (výrok I.), a že po právní moci tohoto
usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně (výrok
II.).
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 21 Cm
186/2013-315, ve znění usnesení ze dne 9. 11. 2018, č. j. 21 Cm 186/2013-324,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [4] Soud prvního stupně „při jednáních provedl veškeré důkazy, které mu
účastníci navrhli a předložili“, přičemž vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Dne 2. 1. 2008 uzavřeli žalovaná jako zájemce a M. P. jako
zprostředkovatel smlouvu o zprostředkování podle § 33 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „ZOP“), v níž se zprostředkovatel zavázal „vyvíjet činnost směřující k
tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít s třetími osobami … smlouvy o
obstarání obchodů s cennými papíry a investičních služeb a závazek zaplatit
zprostředkovateli za jeho činnost odměnu“. 2) Dne 7. 5. 2008 udělil žalobce M. P. plnou moc opravňující jej mimo
jiné k nákupu a prodeji cenných papírů, ke správě investičních nástrojů či k
nakládání s finančními prostředky na zákaznickém účtu. 3) Dne 12. 5. 2008 uzavřeli žalobce a žalovaná rámcovou smlouvu o
repoobchodech. 4) Dne 12. 5. 2008 uzavřeli žalobce a žalovaná komisionářskou smlouvu
podle § 28 ZOP, na jejímž základě obstarávala žalovaná pro žalobce koupi nebo
prodej cenných papírů. [5] Soud „z důvodu ekonomie řízení a pro jejich nadbytečnost nevyhověl
návrhu žalované na výslech P. P. a provedení důkazu výpisem z účtu za období od
1. 6. 2008 až 31. 3. 2009“. [6] Soud dospěl k závěru, podle něhož se „žalobci nepodařilo prokázat
jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy to, že mu vznikla škoda v
důsledku protiprávního jednání žalované a že tu existuje příčinná souvislost
mezi jednáním či opomenutím žalované a vznikem škody, a tedy žalobci nevznikl
nárok na náhradu škody dle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen ‚obch. zák.‘)“. [7] Nejprve se soud zabýval skutečností, zda žalovaná jako obchodnice s
cennými papíry porušila své právní povinnosti. Vytýká-li žalobce žalované, že
„žalobcem udělená plná moc neopravňovala žalovanou k realizaci pokynů k nákupu
a prodeji cenných papírů“, přehlíží, že plná moc ze dne 7. 5. 2008 opravňuje M. P. k úkonům týkajícím se pokynů souvisejících s nákupem a prodejem investičních
nástrojů. Soud dále neshledal, že by žalovaná porušila § 15 odst. 1, 2 a 3
zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále též jen „ZPKT“),
neboť předložila žalobci investiční dotazník, který žalobce vyplnil a z něhož
vyplývá, že má „v oblasti obchodování s cennými papíry dostatečné zkušenosti“. Žalobci tak muselo být zřejmé, že „pan P. není a nemůže být pracovníkem
žalované, ale pokyny k nákupu a prodeji cenných papírů za žalobce provádí
výhradně na základě udělené plné moci jako zmocněnec … Skutečnost, že žalovaná
neinformovala žalobce o tom, že s panem P. má uzavřenu smlouvu o
zprostředkování …, nemohla mít žádný podstatný a rozhodující vliv na vznik
tvrzené majetkové újmy“. [8] Dále se soud zabýval vznikem škody. Z tvrzení žalobce je podle soudu
„zřejmé, že tato majetková újma vznikla žalobci v důsledku repoobchodů s
cennými papíry, a to NWR“, a „jedinou příčinou ztráty na účtu klienta byl
nenadálý pokles ceny akcií NWR“.
Vzniklou majetkovou újmu proto nelze pokládat
za škodu, ale za „majetkovou újmu vyplývající z rizikových repoobchodů s
cennými papíry, čehož si byl žalobce nepochybně vědom a byl o těchto rizicích
řádně žalovanou poučen a informován“, jak vyplývá z „Poučení zákazníka o
rizicích s investičními nástroji“. [9] Konečně soud, cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 231/2007, posuzoval otázku příčinné souvislosti mezi jednáním
žalované a vznikem majetkové újmy. Žalobci se podle soudu tvrzenou příčinnou
souvislost prokázat nepodařilo, neboť „z žádného z provedených důkazů nelze
dovodit, že by konkrétní majetková újma žalobce vznikla převážně a v
rozhodující míře následkem konkrétního protiprávního úkonu žalované, a to ve
vzájemném poměru příčiny a následku“. [10] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že
žalované uložil zaplatit žalobci 1.494.770,95 Kč s příslušenstvím (první
výrok), ve zbývající části výroku I. je potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). [11] Odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně částečně
zopakoval a doplnil. I přes návrh žalované zopakovaný při jednání konaném dne
28. 3. 2019 odvolací soud neprovedl důkaz výslechem P. P. [12] Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru,
podle něhož žalovaná porušila ustanovení § 15 odst. 1 a 2 ZPKT, neboť
nepostupovala v nejlepším zájmu žalobce jako svého zákazníka. [13] Z výpovědi svědka M. P. odvolací soud zjistil, že žalovaná věděla o
tom, že „M. P. bude na základě plných mocí klienty (v tomto případě žalobce)
zastupovat“. Z emailové korespondence mezi M. P. a P. P. potom odvolací soud
zjistil, že „žalovaná plné moci i schvalovala“. Tyto skutečnosti nejsou samy o
sobě podle odvolacího soudu problematické, avšak na právním významu nabývají ve
spojitosti se zjištěním, že žalovaná a M. P. uzavřeli dne 2. 1. 2008 smlouvu o
zprostředkování. Ta obsahuje ujednání o odměně pro M. P. „za zprostředkování
smluv o repoobchodech či o zprostředkování smluv o uzavírání obchodů s cennými
papíry“, a též „odměnu z finančního objemu konkrétních následně
zprostředkovaných obchodů s cennými papíry“. Protože výše odměny a potažmo také
zisky žalované závisely na výši finančního objemu konkrétních zprostředkovaných
obchodů, došlo „mezi M. P. a žalovanou na straně jedné a žalobcem na straně
druhé ke střetu zájmů“. [14] I kdyby tomu tak však nebylo, měla žalovaná podle odvolacího soudu
kontrolovat činnost M. P. při obchodování s cennými papíry za prostředky
klientů, to jak z hlediska plnění pokynů ze strany klientů, tak se způsobem
jeho obchodování. To však nečinila, neboť z výpisu účtu žalobce vedeného u
žalované bylo zjištěno, že např. dne 8. 7. 2008 a dne 11. 7. 2008 učinil M. P. převody, ke kterým nebyl plnou mocí oprávněn. Tyto převody byly dokonce učiněny
na základě požadavku žalované, aby „se klientům neprodávaly akcie z důvodu
kursových pohybů a nedostatku finančních prostředků na účtu klienta“.
[15] Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně,
podle něhož je majetková újma žalobce pouze důsledkem rizikových obchodů. Z
výpisu z účtu žalobce odvolací soud zjistil, že finanční prostředky ve výši
„2.004.341,90 Kč byly na základě pokynů M. P. proinvestovány v měsících
červenec a srpen roku 2008, … neboť dne 11. 9. 2008 byl žalobce z tohoto důvodu
nucen k žádosti žalované doplnit prostředky na tento účet“ ve výši 985.200 Kč. [16] Podle odvolacího soudu žalovaná porušila svou povinnost informovat
žalobce o pohybech na jeho účtu, neboť e-maily byly žalobci odesílány na jinou
e-mailovou adresu (z níž se vracely jako nedoručitelné), než uvedl žalobce ve
smluvní dokumentaci. Informace o stavu svého účtu se tak žalobce dozvěděl až
poté, kdy jeho finanční prostředky již byly proinvestovány. [17] Odvolací soud proto uzavřel, že „v posuzovaném případě jsou splněny
všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to jak porušení
zákonné povinnosti, tak vznik škody i příčinná souvislost mezi porušením
povinnosti a vzniklou škodou“. Protože se však podle názoru odvolacího soudu na
vzniku škody podílel i sám žalobce, přiznal mu odvolací soud, odkazuje na § 376
obch. zák., právo na náhradu pouhé poloviny skutečně vzniklé škody. [18] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání v rozsahu
prvního výroku) podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237
o. s. ř. k řešení dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, zda „je stanovení
výše odměny zprostředkovatele v závislosti na objemu obchodů třetí osoby
porušením pravidel o střetu zájmů ve smyslu § 15 ZPKT“, a k řešení otázek
příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním dovolatelky a vznikem škody na
straně žalobce a porušení zásady rovnosti stran, při jejichž řešení se odvolací
soud podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. [19] Dovolatelka v dovolání uvádí, že ačkoli mezi ní a M. P. byla
uzavřena smlouva o zprostředkování, byl pro ni M. P. pouze třetí osobou, která
jí tlumočila vůli žalobce. Dovolatelka navíc uvádí, že pouhá skutečnost, že si
žalobce vybral jako svého zmocněnce osobu, která měla s dovolatelkou uzavřenou
smlouvu o zprostředkování, „nebyla v kontextu právní úpravy účinné do 30. 6. 2008 sama o sobě střetem zájmů mezi dovolatelkou a jejím klientem“. Aby tomu
tak bylo, musela by dovolatelka např. jednat ve shodě s M. P. či znevýhodňovat
žalobce. Odvolací soud však žádnou takovou skutečnost nezjistil. [20] Dovolatelka, citujíc judikaturu dovolacího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, a ze dne 19. 9. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 492/2018), dále namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda
jím shledaná porušení právních předpisů dovolatelkou „mohla být přímou příčinou
vzniku škody, a to ve výši, jakou odvolací soud žalobci přiznal“. Odvolací soud
podle dovolatelky ignoroval, že veškeré pokyny, které M. P. činil, byly
skutečně pokyny žalobce, resp.
že žalobce nikdy neprokázal opak, dále odvolací
soud nezohlednil, že „ke ztrátě hodnoty investic došlo v důsledku poklesu ceny
zakoupených akcií NWR“, či že žalobce měl „nepřetržitě přístup k transakční
historii pomocí online webového portálu“. [21] Dovolatelka se domnívá, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněný pod číslem 91/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „je třeba zkoumat, zda je intenzita
porušení taková, že zakládá právo žalobce na náhradu škody“. Navíc, ačkoli
odvolací soud dovodil, že podíl žalobce na škodě činí 50 %, „nezabýval se tím,
do jaké míry musely okolnosti na straně žalobce odpovědnost dovolatelky
vyloučit“. [22] Odvolací soud se podle dovolatelky též odchýlil od judikatury
dovolacího soudu „ukládající žalobci povinnost prokázat, jaká skutečnost je
příčina jakého důsledku a zejména ukládající soudu jednotlivé následky
jednotlivým příčinám přiřadit“. [23] Dovolatelka dále namítá, že není v tomto řízení pasivně
legitimována, neboť „překročil-li M. P. meze svého zástupčího zmocnění, nenese
odpovědnost … dovolatelka, ale M. P. sám“. Pasivně legitimován je tedy výhradně
M. P. [24] Dovolatelka se rovněž domnívá, citujíc nález Ústavního soudu ze dne
18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, že se odvolací soud dopustil pochybení, když
„překvapivě dospěl k tomu, že dovolatelka ustanovení ZPKT porušila“ a neprovedl
přitom výslech dovolatelkou navrhovaného svědka P. P. Podle dovolatelky tím
byla porušena zásada rovnosti stran. [25] Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
[26] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou otevřené otázky procesního
práva týkající se tzv. opomenutých důkazů, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[27] Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
[28] Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[29] Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o
účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být
provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má
být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je sice na
soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít
ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být
v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní
návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8.
2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze
dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32
Cdo 2570/2017).
[31] Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud při zjišťování
skutkového stavu nepostupoval důsledně a neprovedl dovolatelkou (v podáních ze
dne 10. 8. 2012 a ze dne 26. 2. 2018 a při jednání odvolacího soudu konaném dne
28. 3. 2019) navržený důkaz výslechem svědka P. P., aniž zdůvodnil, proč tak
neučinil. S ohledem na odlišná skutková zjištění a zejména právní závěry, k
nimž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl a které svědčí v
neprospěch dovolatelky, se odvolací soud nemohl spokojit s (v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně uvedeným) důvodem, pro který navržený důkaz
neprovedl soud prvního stupně.
[32] Zabývat se v této procesní situaci ostatními dovolatelkou
předestřenými otázkami by bylo předčasné, neboť nelze předvídat, zda odvolací
soud dovolatelkou navržený důkaz provede, a pokud ano, jak jej zhodnotí a jaký
to bude mít vliv na zjištěný skutkový stav.
[33] Jelikož právní posouzení shora uvedené otázky procesního práva není
správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem),
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[34] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu