25 Cdo 492/2018-127
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně:
Speciální stavby Most spol. s r. o., IČO 41327225, se sídlem Josefa Suka
261/11, Most, zastoupená Mgr. Ivou Dvořákovou, LL.M., advokátkou se sídlem
Baarova 1594/16, Teplice, proti žalované: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v
Ústí nad Labem, IČO 44555601, se sídlem Pasteurova 3544/1, Ústí nad Labem,
zastoupená JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí
nad Labem, o 1 155 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 22 C 446/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 17 Co 5/2017 - 107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 15 198 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Pavla Marečka, advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1 155 176 Kč představující
škodu vzniklou žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované
předložit správnou a úplnou zadávací dokumentaci k zadání veřejné zakázky.
Škoda měla spočívat v nákladech, které žalobkyně při provádění díla na základě
smlouvy uzavřené mezi účastnicemi vynaložila na odstranění tuhých kalů z jímek
o hloubce cca 7 metrů, ač podle dokumentace se mělo jednat o odčerpání
splaškové vody z jímek o hloubce cca 3 metrů, a žalovaná tyto náklady žalobkyni
neuhradila.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 17 Co 5/2017
- 107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 22 C 446/2014 – 72, v zamítavém výroku o věci samé (o 984 487,60 Kč s
příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že dne 30. 8. 2011 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu o dílo podle
obchodního zákoníku, v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou dílo
označené jako „demolice objektu bývalé čistírny odpadních vod v areálu kampus
Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem“, specifikované ve smlouvě a v
zadávací dokumentaci. Podle smlouvy bylo součástí díla i provedení prací a
dodávek nespecifikovaných v projektové dokumentaci, pokud jsou tyto práce a
dodávky nezbytné pro dokončení a užívání stavby. Cena díla byla sjednána jako
pevná, obsahující veškeré náklady spojené s předmětem smlouvy, cenu žalobkyně
stanovila tak, aby na její náklady mohly být provedeny i další nutné práce,
nespecifikované projektem a položkovým rozpočtem, potřebné pro řádné dokončení
díla, a to i ve značném rozsahu. Účastníky bylo sjednáno, že práce, které
žalobkyně provede nad rámec projektové dokumentace bez předchozího písemného
souhlasu žalované, nebudou žalobkyni uhrazeny, změny předmětu díla mohou být
provedeny po odsouhlasení oběma stranami a fakturovány po uzavření dodatku
smlouvy. V průběhu provádění díla žalobkyně zjistila, že jímky jsou hluboké 7
metrů namísto 3 metrů uváděných v zadávací dokumentaci, přičemž zbytek kalů je
velmi obtížně čerpatelný vzhledem k přítomnosti tuhého komunálního odpadu. Odstranění kalů a tuhého komunálního odpadu bylo provedeno společností Purum s. r. o., žalobkyně za ně zaplatila 1 155 176 Kč a následně požadovala tuto částku
zaplatit po žalované, ta ji dosud neuhradila. Dodatek ke smlouvě o dílo uzavřen
nebyl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná
porušila svou povinnost danou § 44 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, jestliže zadala veřejnou zakázku podle nesprávné zadávací
dokumentace, že však bezprostřední příčinou vzniku škody žalobkyně byla
ujednání ve smlouvě o dílo o pevně sjednané ceně. Mezi porušením povinnosti
žalovanou a vzniklou škodou tak není vztah příčiny a následku, neboť do
příčinného děje vstoupila jiná, samostatná příčina, která vedla k přetržení
příčinné souvislosti. Podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle § 420
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), proto
nejsou dány. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že
porušení povinnosti žalovanou není porušením povinnosti vyplývající ze
závazkového vztahu ve smyslu § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
(dále též jen „obch. zák.“), povinnost není ani stanovena obchodním zákoníkem
ve smyslu § 757 obch. zák., proto se odpovědnost zadavatele za škodu řídí
občanským zákoníkem, a to i když se samotná smlouva o dílo řídí obchodním
zákoníkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení otázky příčinné souvislosti mezi vadností zadávací
dokumentace a vzniklou škodou, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tato otázka dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, jestliže bude mít dovolací soud za
to, že stávající judikaturu na projednávanou věc aplikovat nelze. Dovolatelka
namítla rozpor právního posouzení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006. Uvedla, že žalovaná učinila návrh smlouvy o
dílo součástí zadávací dokumentace při zadání veřejné zakázky. V takovém
případě byla žalobkyně jako uchazeč povinna tento návrh přijmout bez možnosti
jakkoliv zasahovat do znění návrhu smlouvy. Samotné uzavření smlouvy o dílo
nemohlo do příčinného děje vstoupit jako jiná a samostatná příčina, a zbavit
tak žalovanou odpovědnosti za škodu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a žalobě na zaplacení částky 984
487,60 Kč vyhověl. Žalovaná považovala podané dovolání za nedůvodné, dovolání podle ní neobsahuje
žádnou argumentaci, která by byla způsobilá vést ke změně napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a
je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení právní otázky, zda má zhotovitel díla
vůči objednateli právo na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených v
důsledku vadné zadávací dokumentace na vícepráce, je-li ve smlouvě o dílo
sjednaná tzv. pevná cena. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
S ohledem na vázanost dovolacího soudu tzv. kvalitativním vymezením dovolacího
důvodu (§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) je dovolacímu přezkumu otevřena
pouze otázka příčinné souvislosti.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc
posuzuje podle dosavadních předpisů.
Podle § 44 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen
„ZVZ“), zadávací dokumentace je soubor dokumentů, údajů, požadavků a
technických podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné zakázky v
podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost
zadávacích podmínek odpovídá zadavatel.
I když smlouva o dílo, uzavřená mezi účastníky, byla sjednána podle § 262 odst.
1 obch. zák. v režimu obchodního zákoníku, nárok žalobkyně na náhradu škody je
třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v
občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, protože zadání veřejné zakázky
podle neúplné, resp. vadné zadávací dokumentace není porušením povinnosti ze
závazkového vztahu ve smyslu § 373 obch. zák., ani porušením povinnosti
stanovené obchodním zákoníkem (§ 757 obch. zák.), nýbrž porušením povinnosti
stanovené zákonem o veřejných zakázkách (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 54/2018).
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle uvedeného ustanovení jsou: a)
porušení právní povinnosti, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi
porušením povinnosti a škodou, d) zavinění.
Dovolatelka napadla závěr odvolacího soudu, že bezprostřední příčinou vzniku
škody žalobkyně byla ujednání ve smlouvě o dílo o pevné ceně, nikoli samotné
zadání zakázky podle vadné dokumentace.
Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce,
případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné
souvislosti otázkou skutkovou [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR
– C. H. BECK pod C 1025 (dále též jen „Soubor“), rozsudek ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 915/2005]. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor
C 5514). Dovolatelkou předložená otázka, zda ujednání o pevné ceně díla ve
smlouvě je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi vadnou zadávací
dokumentací a vznikem škody, tedy představuje přípustný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Je-li příčin, které z časového hlediska působí
následně, více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již
z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou
souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje
jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody
rozhodující.
V posuzované věci k úhradě nákladů, vynaložených žalobkyní za vícepráce,
nedošlo proto, že si obě strany ve smlouvě o dílo sjednaly pevnou cenu, tj.
cenu obsahující i případné další náklady za další nutné práce nespecifikované
projektem a položkovým rozpočtem, potřebné pro řádné dokončení díla, a to i ve
značném rozsahu. Jestliže žalobkyně smlouvu v rámci své smluvní autonomie v
uvedeném znění uzavřela, pak byť návrh smlouvy předložila žalovaná, žalobkyně
se po ní nemůže vynaložených dalších nákladů domáhat z titulu náhrady škody,
neboť příčina nezaplacení nákladů vynaložených v rámci závazkového vztahu tkví
ve smluvním ujednání, nikoli v porušení právní povinnosti žalovanou. Šlo by ve
své podstatě o obcházení smluvního ujednání o pevné ceně. Z charakteru zakázky
je zřejmé, že právě sjednáním pevné ceny se žalobkyně snažila eliminovat
navýšení ceny díla za práce, které projekt a položkový rozpočet neobsáhl.
Stejně tak se podle ustálené rozhodovací praxe nemůže zhotovitel díla domoci
zaplacení víceprací z titulu bezdůvodného obohacení, nedohodly-li se strany na
změně díla a nebyly-li splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010,
usnesení ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2959/2013).
Napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006 (jak namítala dovolatelka), v němž
soud dovodil, že závazky nájemce (příjemce leasingu) sjednané pro případ
zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli (poskytovateli) z leasingové smlouvy
nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za níž odpovídá škůdce,
nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Jednalo se o zcela
jiné skutkové okolnosti, takže namítané rozhodnutí s nyní projednávanou věcí
srovnávat nelze, i když se i v namítaném rozhodnutí řešila otázka příčinné
souvislosti a její přerušení vstupem jiné skutečnosti, na jednání škůdce
nezávislé.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně dovodil, že náklady,
vynaložené žalobkyní na vícepráce a neuhrazené žalovanou v důsledku smluvního
ujednání o pevné ceně díla, nemohou být škodou vzniklou v příčinné souvislosti
s neúplnou zadávací dokumentací. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
tedy není naplněn, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nedůvodné podle
§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 12 260 Kč za jeden úkon
právní služby - vyjádření k dovolání [§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č.
177/1996 Sb.], k odměně náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13
téže vyhlášky) a částka 2638 Kč představující 21% DPH, jehož je právní zástupce
žalované plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu